Zpátky na Matterhornu, 30.7.-3.8.2009

Téměř do roka a týdne jsme se po loňském nezdaru ve stejné sestavě (Láca, Jarda, Bosák, Já) a po stejném hřebenu (Lion) vydali na Matterhorn. Oproti loňsku jsme ovšem byli ještě smělejší a naplánovali si sestup hřebenem Hornli.

V pátek ráno nás vítá ne úplně známá silueta Monte Cervina. Tradiční noční přesun přes Mnichov, San Bernardino do Breilu je opět dlouhý, 12 hodin jízdy, 1200 km. Nacházíme skoro poslední místo na parkovišti. Batohy balíme na minimum, hlavně netahat spacák a vaření. Jen vody bereme víc, protože sněhu na hřebenu je na první pohled málo a máme strach, aby kolem chaty vůbec nějaký byl. Batohy se na první pocit zdají lehké, později však, jak už tomu bývá, jsou těžší a těžší. Z Breuilu vyrážíme po jedenácté a docela nám to šlape. Po cestě potkáváme Čechy, kteří nám hlásí, že sněhu je málo, nahoru se chodí a chata je tedy plná gajdíků s klienty, ale snad bychom se měli vejít. Oni sami vrchol dali, výstup se jim však malinko protáhl a bivakovali u řetězu, nicméně prý v poho.

V sedle už dýcháme jako lokomotivy, mě tradičně bolí hlava. Kombinace výšky, velkého převýšení, nevyspání a sluníčka je vražedná. Cestu nad sedlem nacházíme dobře, lana pod chatou překonáváme všichni sólo. Na Carelku (3835m) docházíme v šest odpoledne. Lidí je dost, ale ještě to ujde. Nabíráme sníh a vaříme čaje,  jídlo a čaj na zítra. Sondujeme situaci a nakonec se shodujeme na nočním startu po třetí, abychom šli před gajdy. Platíme chatařovi po 15 E a jdeme spát na třetí palandu pod střechu. Je teplo. Trámy jsou dost nízko a jsou tvrdé, hlava tedy bolí nejen z výšky, ale i od nich.

V noci jdu, ač nerad, na WC. Odměnou, krom úlevy, mi je i nádherný výhled na noční hory. Prostě nádhera. Tam by se dalo vydržet…

Budíček o půl třetí, něco do sebe, něco ze sebe a něco na sebe. Vše sbalit a v půl čtvrtý startujeme navázaní na lano. Jdeme jako loni, na průběh já za Bosákem, Jarda za Lácou. Hned za lany mám drobnou nehodu s čelovkou, jejíž pád naštěstí zastavila skála těsně nad propastí. Naštěstí ji nacházíme i s baterkami, které vypadly hnedle vedle. Naštěstí. Přestože trasu známe, potmě trochu kufrujeme, což končí tak čtyřkovým lezením po namrzlé skále. Dál má cesta vést na sněhové pole, které však letos téměř neexistuje. To nás ale již docházejí a pod Tyndalovým lanem předcházejí gajdíci. Trochu nás na laně brzdí, ale nic s tím nenaděláme.

Nad lanem se pokračuje hřebenem již za svítání. Trochu se ochlazuje a zvedá se vítr. Během dooblékání bundy a maček nás předcházejí další gajdíci, jejichž postup se nám ovšem nezdál zrovna příliš bezpečný. Sestupujeme do sedla a pozorujeme vrcholovou pyramidu, plnou dvojiček. Jen si tak říkám, jak bychom asi loni hledali cestu. Asi špatně. Cesta se klikatí, místy je nýt, místy nic, občas lezení s batohem, ne úplně lehké. Pak již jen trocha lan, provazový žebřík, opět trocha lan a jsme tam. 16.8. 2009 v 10:15 nemáme s Bosákem kam stoupat.

Obligátní vrcholové foto, panoramata, vrcholová  marska-tyčinka….. Euforie z vrcholu se však nedostavuje. Směsice únavy, expozice a budoucího sestupu působí spíš depresivně. Obdivujeme okolní panoramata a severku. V 11 hodin zahajujeme sestup. Kus v mačkách a cepínem v ledu, kus slaňujeme a poté následuje proslulý nepříjemný sestup. Objektivní nebezpečí hrozí od volných šutrů, kterých se má člověk držet, stát na nich a ještě jim uhýbat. Jediné štěstí je, že jdeme za skupinkou asi tří dvojic, a nad námi dlouho nikdo.

Hledáme cestu jako ostatní. Sestup je únavný, až depresivní. Chata Hornli je stále vidět stejně daleko. Vše však jednou končí a my jsme po šesté hodině na chatě. Sedíme před ní a kocháme se tím monumentem. Vypadá jako kompaktní skála. V sedm máme výbornou véču, za kterou a ubytko máznem 38 E. No jo, holt je to symbol, a za ty se platí. Ze začátku spíme namačkaní jak sardinky, ale pokoj se postupně vylidňuje a my dospáváme.

Vycházíme jako trekaři v devět. Trek je to zajímavý, 600 m dolů, 300 m k lanovce, která však bohužel nejezdí, takže dalších 400 m po sjezdovce do sedla Theodul (v sedle jsme potkali dva skopčáky na kolech. Z Itošky vyjeli skoro až nahoru, aby si mohli užít sjezd do Zermatu po již notně rozměklém sněhu…. Zajímavý koníček.) a opět 800 m dolů. Poslední kousek, dobrých 500 m konečně sjíždíme lanovkou a jsme doma, tedy u auta. Přebalení. Poslední pohled na ten krásný kopec, a tradá domů.

V HK jsme po čtvrtý, kluci jsou doma později. Očista, dvě hoďky chrupka a do práce s čistou hlavou.

Na Matterhorn jsem intenzivně vzpomínal celý týden, neboť jsem byl témě neschopen pohybu. Budu však vzpomínat i dál. Jedno vím jistě, kopec je to nádherný, ale lépe na něj koukat z dálky. Na vylezení znám spoustu kopců hezčích. A že jich je.

Díky chlapci.

J