ZIMNÍ TÁBOŘENÍ ŽELEZNÉ HORY, 3.-5.2.2012

(Za Jerryho vložil Honza.) Letošní Zimní táboření mělo hned několik zvláštností od těch předešlých ročníků a hezké na tom bylo to, že o některých jsem věděl dopředu a další události a okolnosti se děly přímo v průběhu této skvělé a tradiční oddílové akce, které jsem měl zatím to štěstí za celou historii pokaždé se zúčastnit a ani jednou nevynechat.

Tak za prvé to byla velká výzva zkrátka už jen proto, že na již několik let dopředu stanovený pravidelný první únorový víkend, se kterým mám již Zimní táboření spojeno, měly Čechy provázet nevídané třeskuté mrazy. Všude se mluvilo o tom, že nás čeká jeden z nejmrazivějších, ne-li přímo nejmrazivější víkend za posledních 30 let, takže co víc si na pořádné zimní táboření přát?

Další věc, která byla pro mě novinkou, bylo to, že jsem na tuto akci odjížděl sám. Sice škoda, ale to mě nemohlo odradit, takže ve stanovenou dobu v pátek navečer 2.2. se ocitám na nádraží v HK, kupuju jízdenku a nasedám na vlak. Po přestupu v Pardubicích vystupuji z vlaku ve Lhotě u Přelouče

a vyrážím na sroubek Trampské osady Tažní Ptáci vzdálený asi 5km.

Cesta mrazivým večerem utekla celkem rychle a už odemykám srub a zatápím v kamnech a zapaluji svíčky. Víc romantiky jsem si už snad nemohl přát

Ale sám tu nejsem moc dlouho, během večera přichází z různých směrů ještě kamarád Dlouhý Bill z naší osady a Šárka od Chrudimských vodáků , večer klábosíme o všem možném i nemožném a o konzumovaném pití a jídle to platí taktéž.

Další den po procitnutí do mrazivého rána oblékám snad vše co se na srubu nachází a po rozloučení se se skoromístňačkou Šárkou, která musí z pracovně časových důvodů odjet domů, vyrážím s Billem po svých směrem ke zřícenině hradu Lichnice. Putování prosluněným mrazivým dnem krajinou mně již dávno z dětství známou, přesto trochu zapomenutou a přebitou spoustou jiných akcí v různých jiných zemích, s kamarádem z osady, proložené společnými zážitky v našich raných dobách vandrů, pro mě bylo krásným zážitkem. Užíval jsem si to.

Náš celodenní pochod už se začal blížit ke konci a začali jsme pomalu vyhlížet na obzoru obrysy zříceniny hradu Lichnice. Ten pohled se za chvíli stal skutečností a tak naše kroky směřují do vesničky Podhradí hned pod hradem

Přesně ve stejnou dobu se setkáváme znovu se Šárkou, která sem přijela busem, aby s námi mohla strávit aspoň část dalšího večera a pak zase pracovat doma na PC (no jaký si to uděláš….)

A jelikož jsme s Billem opravdu celý den šlapali a cestou nepotkali ani jednu hospodu, rádi teď zavítáme do místní putyky s roztopenými velkými kamny a plné trampíků, kteří stejně jako my (nebo my spíš stejně jako oni) mají v plánu nocleh venku v mrazu na sněhu pod hvězdami. Právě totiž probíhá 39. ročník Zimního táboření na Lichnici a akce je to dle hojné účasti vskutku oblíbená. Ani kruté mrazy nadšené trampíky neodradily a tak je to správné

Nakonec se po rozehřátí a vysvlečení do spodního prádla u kamen pouštíme do místních výborných pochutin v podobě guláše, tlačenky a klobásy a když se začalo hrát a zpívat v doprovodu celkem asi šesti kytar, houslí, basy, banja a harmoniky, těžko se pak v pokročilé době přemlouvalo tělo obléct na sebe všechny vrstvy a vzít batoh a vyrazit ven na mráz.

Ale i to se nakonec stává skutečností. Přicházíme na tábořiště k ještě hořícímu ohni, Bill ještě opéká špek a pak již zaleháme přímo u ohně cca v -17 do peří našich spacáků.

Probuzení do dalšího mrazivého rána, tentokrát nedělního, není tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát už jen proto, že zase hoří ohýnek a trousí se kolem něj lidičky v zeleném.

Pak sbalení odcházíme z tohoto pěkného místa a v Podhradí před hospodou se loučím s Billem, který vyráží po vlastní ose zpátky k domovu a rodině. Jdu se ještě ohřát na čaj a polévku dovnitř a pak již vyrážím na svou naplánovanou pouť do Chrudimi-opět sám, jako na začátku v pátek. Mám to nějakých 25 km, stejně jako včera ze srubu na Lichnici, po zmrzlých a ledovatých cestách, občas i v hlubším sněhu, v závěru pak již bez sněhu krásnými lesy, vychutnávám si to putování po červené značce a jsem zcela pohlcen tou cestou o samotě a přírodou okolo…