Zimní táboření, alias putování údolími podorlických potoků, říček a řek, 6.-8.2.09

Opět mě napadají slova našeho oddílového klasika: zimní táboření proběhlo! Píši sice více jak měsíc po proběhnuvší akci a vše je již téměř známo, přesto se pokusím něco málo napsat. O úvodní větě jsem však měl jasno již během toho nádherného putování cestou necestou, sněhem nesněhem, vodou nevodou.

Rok se sešel s rokem a na řadě jsem byl já s mým plánem tábořit v Podorlicku a trošku se tu i projít. Hodně ovlivněn vzpomínkami na mé první čundry v okolí Zlatého potoka u vesničky Dobré, nemohl jsem začít jinde než zde. A klasicky: vlakem do Dobrušky a po silnici pěšky do Domašína. V místní útulné hospůdce s kamny bylo velmi příjemně, paní hospodská si nás dokonce po těch letech pamatovala, což se řádně zapíjelo, tudíž noční pokračování po sněhové a zledovatělé cestě k pidirybníčku Cikánka uprostřed lesa bylo velmi zajímavé. Pravda, já jej více znám z vyprávění a fotek. J I to, že jsem odešel z hospody se sklenicí zelí, jsem zjistil až ráno a je nám to všem dodnes záhadou. Ale zelí bylo vynikající, proložené feferonkami. Po bujaré noci ideální všelék.

Vstával jsme s rozbřeskem, rozfoukal žhavé uhlíky z nočního táboráku a kochal se mně tolik známou krajinou a místem našeho prvního spánku. Zatlačiv slzu nalezl jsem načatou láhev top-topicu, který mi však nechutnal a vylil jsem ho. Proč to píši? Protože to nebyl top-topic, ani nikým ztracená láhev. Sláva originálním balení, viď, Jerry? Zde nechávám prostor majiteli vylitého, prý lahodného moku. Na nápravě jsme již domluveni.

Postupně vstáváme, snídáme, hřejeme se, čekáme a balíme. Mně stačila během čekání shořet karimatka, tak jsem měl o starost míň. Určitě do večera… A kdo na koho čekal? Jerry, který zatím nevynechal žádné zimní táboření, Čejpik s Lenkou, kteří účastí oslavili rok věrné lásky, Hombré, který bez nich nemůže od loňska být a tento kraj byl svědkem jeho znovu seznámení se mnou v roce 1985, já, jenž se pravidelně účastní ob jeden rok a Šíma, třetí do tzv. sacího komanda a taktéž znalec občasných táboření v těchto končinách. A my všichni čekali na Lenku, která přišla od autobusu a bezproblémově nás našla. Taková naše amazonka. J

Všichni se vydáváme ke Zlatému potoku a zkoušíme jít podél něj proti proudu co nejdále.

To se ale moc nedaří a skála nás donutí brodit cca 10 m silně proudící vody s teplotou lehce nad nulou. Hombré prokopal ledové kry u břehu a ukázal všem jak na to.

Prokopal i cestu z vody ven a tak za ním vyrážíme a užíváme si nezapomenutelného zážitku. Kupodivu nám bylo po vylezení ven teplíčko, takže ještě bosí popíjíme první doušek dobré slivovičky. I další část cesty do Kounova nebyla moc turistická, ale vědomí, že neopouštíme břeh potoka nás s úsměvem vedlo maliním, roštím, po skalách a přes nemalé přítoky.

V Kounově nacházíme otevřenou hospůdku, dáváme polévku a pivo, venku se chvíli hřejeme na slunci a pokračujeme v cestě dál podél Zlatého potoka. Cesta je to již příjemná, chvílemi značená turistická. Vyhýbáme se Dobřanům a na rozcestí před Čtvrtečkovým mlýnem opouštíme mnou milovaný Zlatý potok a odbočujeme po žluté směrem Nový Hrádek. Myslím, že Čejpikův nápad stanout alespoň na jednom vrcholu nás oslovila a tak se ocitáme na Krahulci u Sněžného. Škoda, že neměl výšku ukazatele Jerryho hodinek, pěkných 966 m, ale jen opravdových 655 m. I tak jsme si podali ruce a s vidinou teplého jídla a moku jsme putovali dál.

Dlouhá cesta nás přeci jen donutila udělat zastávku na příjemném místě pod Šmelcovnou, kochat se výhledy a západem slunce a něco pojíst a popít. Což ale nebylo v hospodě v Novém Hrádku na náměstí vůbec znát. Čas ještě byl a tak jsme se dohodli pokračovat údolím Olešenky do Pekla. To jsme již šli za noci, jistě nádherným kaňonem, kde nebyla nouze o veselé chvilky na občasných zmrazcích na cestě, hlavně na mostkách.

A objevilo se Peklo. Takřka konečná a pro mě i překvapení, neboť po ranní anabázi na úseku mezi Cikánkou a Kounovem jsem nedoufal, že se podaří dojít až sem, což byl můj plán. Popíjíme, mlsáme a hodnotíme den. Kladně a s úsměvem. O historky opravdu nebyla nouze. Vrchní nám mezi objednáváním poradil dobré a zastřešené místo na spaní, kterého téměř všichni využíváme.

Stačilo jen po zaplacení dojít podél Metuje k Ostrovům, kde nás opravdu čekal útulný přístřešek, chráněný nejen střechou, ale ze všech stran i plachtou. Překvapil nás osvětlený vánoční stromeček, po zasunutí do zásuvky dokonce funkční. Co více si přát. Hlavně já, bez karimatky, byl nadšený z několika lavic. Hlavně když od pěti hodin začalo venku pršet.

Vstáváme jak se nám chce, prohlížíme si zvenčí přístřešek a hospodu, postavenou vedle Metuje, snídáme a přijímáme s úsměvem a obdivem sms od Hombrého, který spal vedle hospody v Pekle a v osm hodin byl již na Dobrošově. Pravda, původně v plánu byl, ale s ohledem na déšť se sněhem vyrážíme přímo do Náchoda. Tak alespoň někdo z nás prošel trasu přesně podle plánu.

Poslední metry, poslední ohlédnutí za Metují a jsme na vlakovém nádraží. Jízdní řád napovídá, že máme ještě čas a tak na pěší zóně kousek od nádraží nacházíme otevřenou, chutnými chlebíčky a skvěle vypadajícími zákusky vybavenou cukrárnu, což byla ve spojení s teplou čokoládou, kávou a čajem taková pěkná tečka za tím naším tábořením. Opakuji, byla to taková pěkná tečka za tím naším, snad podařeným, tábořením.

Závěrem mi nezbývá nic jiného, než předat pomyslný štafetový kolík Bocianovi a těšit se na zimní táboření za rok v Lužických horách. Ačkoliv vzhledem k mé periodě… J

Prezident-FKDP