Zavírání skialpinistické sezóny na Královně Taur – Hochalmspitze (3360m)

Dva dny před odjezdem se naše skupina (Pokyša, Mára a dva nečlenové oddílu Jirka a Evča) nebyla schopna domluvit, kam jedeme. Půlka skupiny odmítla jet na vytipovaný vrchol Gross Hofner, protože zjistili, že tamní winterraum je bez dřeva. To je tak, když není vůdce. Den před odjezdem sehnala Evča winterraum se dřevem nedaleko původního tipu. Cíl se tím upřesnil – vrchol Hochalmspitze (3360m), Vysoké Taury, skupina Ankogelgruppe.

V údolí Maltatal (mimochodem vyhlášené místo ledového lezení), odkud se vychází, žádný sníh nebyl. Mára byl rozladěn. Proto jsme se jeli podívat k přehradě na konci údolí, kde už nějaký sníh byl (i skialpinisti) a Mára pookřál.

První dvě hodiny chůze byly s lyžemi na zádech ve žhnoucím květnovém slunci.

Další dvě v dešti. Za 4 hodiny jsme došli vyřízení na winterraum Villacherhutte (2 194m). Bylo tu dřevo, elektřina ze solárních panelů, dva pokoje a žádní jiní hosté. Luxus!

Ráno zase žhne slunce. Vycházíme se zpožděním v 7.30 (to je tak, když není vůdce), směr Hochalmspitze. 1 200 m převýšení a na obloze ani mráček. Pálí to shora i zespodu odrazem od sněhu. Nohy těžknou, před očima mžitky, jazyk se lepí na patro. Kromě slunce za to asi může i včerejší slivovice.

Ale ty výhledy! Údolí se plní mlhou, z níž vykukují okolní třítisícovky.

Pod vrcholem sundáváme lyže a závěrečný exponovaný hřebínek jdeme na mačkách s cepínem. Na vrcholu Hochalmspitze (3360m) jsme za 4,5 hodiny od winterraumu. 

Sjezd je stejně krásný jako výstup. Nahoře je sníh ideální, uprostřed kopce už měkne a nohy dostávají zabrat. Dole hrozí laviny, ale ve 14h jsme v bezpečí na chatě.

Slivovice je dost a obzvláště mužskou část výpravy to rychle umrtví. Ženy si ale poradí a postaví si náhradu

– sněhuláka skialpinistu.

Poslední den se rozdělíme – Jirka s Evčou zevlují u chaty, Pokyša si vyšlape hodinku nahoru a zevluje tam a neúnavný Mára to vyběhne znovu skoro až na vrchol. Zastaví ho až pocit zodpovědnosti vůči sobě a skupině (aspoň doufám:-).

Dolů k autu je to utrpení rozbředlým sněhem. Koupačka v Maltě (řeka), rozloučení Moravy a Čech (Morava jela přes Vídeň a Mára sám v autě přes Budějovice, oddíle, příště to tak nenechej!) a zase krásně unaveni domů.