Zavírání Alp aneb není zelená jako zelená, 13.-17.11.2015

U letošního zavírání Alp jsem se hlavně zaměřil na datum a čas odjezdu, abych nedopadl jako na poslední akci, kdy jsem se spletl o 24 hodin a nakonec nikam nejel.

Tentokrát se scházíme v pátek 13. 11. ve 23h na terminálu v Hradci Králové. Vítám se s Vrbkou, Šímou, Františkem, Cyrem a Honzou. V Praze se k nám ještě přidávají Pokyša a Kníže. Zanedlouho si dáváme výbornou dršťkovou polévku na všem známé benzínce před Rozvadovem a pak přejíždíme natankovat levnější naftu na jinou, Honzou doporučenou benzínku. Tam František za 15 minut natankuje za 300Kč a zhruba stejný čas tráví placením. Německá dálnice uspala snad každého krom řidiče, který se ani nenechal zmást právě se probudícím Cyrem. Ten při projížděním Mnichova začal pochybovat o správnosti naší cesty.

V sobotu v 9h všichni vycházíme z Gries od chaty Winnenbach, kde nás dobří lidé nechali zdarma zaparkovat Šemíka na privátním parkovišti této chaty.

Na chatu Winnenbachseehütte to máme tři hodiny, tak se vydáváme každý tempem, které je mu příjemné a ve 12h jsme již všichni na chatě.

Někdo zatápí v kamnech, jiní užívají slunečních paprsků na lehátku. Zanedlouho už popíjíme první medvěďák v teple chaty.

Honza vzal s sebou něžnou část výpravy a vydali se na nedaleký Ernst Riml Spitz (2507m n.m.)

My ostatní zatím vše zvažujeme a probíráme u dalšího medvěďáku. Západ slunce v tak nádherném prostředí si ale nenecháme ujít.

Poslední sluneční paprsky, toho překrásného dne, prohřály naše drsné tváře i netváře u již zmíněného vrcholu Ernst Riml Spitz. Pro čtenáře tohoto článku máme připraven kvíz: „Přiřaď tvář k netváři“.

Večer, pak proběhl seznamovací – zpívací aneb každý máme svého anděla…

V neděli ráno se rozdělujeme na dvě skupiny. Skupina bouráků a metodiků. Je zvláštní, jak lehce se z bouráků stanou metodici a naopak, ale o tom až později. Ve skupině bouráků je prozatím Pokyša s Honzou, kteří se vydávají přes ledovec na Breiter Groβkogel (3287m n.m.).

My ostatní se vydáváme na ne moc záživný kopec Hoher Seeblaskogel (3235m n.m.), který pracovně přejmenováváme na „Vopruzák“. Cesta vede nezáživnou sutí a po příchodu na zasněžený hřebínek zjišťujeme, že musíme sejít, abychom mohli dosáhnout vrcholu.

Kníže a Cyr se na hřebínku otáčejí a my ostatní, asi po hodině úmorného lopocení, stojíme u vrcholového kříže Vopruzáku. Nutno říci, že Vrbka zde dosáhla svého nej vrcholu a to ve společnosti třech, větrem ošlehaných mužů, o kterých v tomto článku ještě uslyšíte.

Na chatě se scházíme s Honzou a Pokyšou a u dalších medvěďáků si sdělujeme zážitky z výstupů.

V pondělí máme v plánu vyjít na dvě hodiny vzdálený kopec Gänsekrágen (2914m n.m.) a po zbytek času dělat pohodu na sluníčku u chaty. Pokyša s Honzou se nakonec vydávají na vrchol Vopruzáku. Cesta na Gänsekrágen vedla přes nádherný, panoramatický traverz. Někteří chytají bronz, jiní signál telefonu. Na prohřáté travnaté loučce se na chvilku loučíme s Vrbkou.

Za dvě hodiny už si podáváme ruce u vrcholového kříže, ke kterému byl závěrečný výstup celkem hodnotný a umocněný zasněženými místy. Jak výstižně řekl Cyr: „Pěknej klettersteig, jen tam zapomněli dát lana a kramle.“ Pracovně pak přejmenováváme kopec na Prďák.

Při sestupu máváme na Pokyšu s Honzou, kteří právě stojí na zasněženém hřebínku.

U chaty dobíjíme solární světla, popíjíme vínko a užíváme slunečného dne. Později se vítáme s Pokyšou a Honzou na chatě.

Ač byl František rozhodnutý, že krom cesty dolů už nikam nepůjde, nechal se obměkčit a vydali jsme se v sandálech k nedaleké lavičce za chatou. To jsme ještě netušili, že nás čeká nejhodnotnější výstup této expedice.

Cestou od lavičky dostal někdo nápad, že obejdeme ještě „rybník“ za chatou. Soumrak už o sobě dával vědět a já, nevyzbrojen čelovkou, jsem využíval světla chodců přede mnou. U rozcestníku řekla Vrbka památnou větu. „Nepůjdete ještě na tenhle kopec“? S Františkem a Šímou se okamžitě rozhodujeme pro. Vrbka nás opouští a odchází do tepla chaty. My tři stateční vyzbrojeni dvěma čelovkami a třemi páry sandálů jdeme vstříc dobrodružství. Kopec ve tmě nakonec nenalézáme, ale asi po hodině cesty stojíme u kříže v sedle vysokém 2800m n.m. V tu chvíli se ze skupiny metodiků stávají bouráci a naopak.

Večer ještě tradičně oslavíme Šímovi narozeniny.

Ráno scházíme zpět k autu.

V plánu bylo ještě vykoupání v termálních lázních. Ty však byly zasypány sutí.

V 19h jsme už na Terminálu v Hradci a náš výlet ještě s Cyrem zakončujeme u piva na nádraží v bývalém kině.
Co říci na závěr? Prohloupil, kdo s námi nebyl…

Luděk