Zavírání Alp aneb kurvahošiklettrsteig, 13.-16.11.2010

Minulý rok při zavírání Alp na Reichenspitze, kde jsme se hrabali místy až po pás ve sněhu jsem se zařekl, že již v listopadu příští rok na žádné zavírání Alp nepojedu, protože je moc sněhu, jenom se………………..,moc se toho nepoleze atd. Nicméně volba destinace vhodná k zavírání Alp padla na mne, mírné potíže s dopravou situaci ještě více umocnily, tak mně nezbylo nic jiného než jet opět zavírat!!! Nikdy neříkej nikdy!!!

Volba byla jasná: Pohoří Totes Gebirge. To jsem měl v hledáčku již delší dobu, ale listopad se mi zdál příliš zimní, sněhem zavátý měsíc. Leč, opak byl pravdou. Žádné září ani říjen, nýbrž prosluněný, teplý listopad. Jak úsměvné v porovnání s minulým rokem a jak správná volba, se potom ukazovalo každý den víc a víc.
     Nicméně je 13.11.2010, 3.30 a skupina zástupců HO Stěžery ve složení Kindr („ten co chodí na lehko“), Honza s Lenkou, Jerry, Jarmila a Karel vyráží směr Hinterstoder. V Praze ještě přistupuje Kníže. Do cílového místa dorážíme postupně něco kolem 10 hod., přebalujeme a vyrážíme na těžko
(kromě Kindra, ten na lehko) směr winterraum Priel – Schutzhaus (1.422m/n.m.).Je krásné počasí, pohodová cesta, sem tam opalovačka. Cestou potkáváme dva, tři zbloudilce a doufáme, že na chatě taky nikdo nebude. Na chatu dorážíme něco kolem 14 hodiny. Zjišťujeme situaci: krásný prostorný winterraum pro nás 7 (asi šťastné číslo), kamna s připraveným dřevem, dostatečné množství vody(všechnu jsme vypili), dvě basy piva, nějaká ta Cola atd.Asi nás čekali. Nejlepší winterraum co jsem kdy zažil. Bylo vedro, takže pivo přišlo vhod. Večer pohoda, vaříme první medvěďák a diskutujeme co zítra podnikneme. Vzhledem k tomu, že parta je skvělá, plán je brzo upřesněn.
14.11.2010
Ráno vstávačka v 7.30 hod., odchod v 9.00 s čistou hlavou. Jedna parta ve složení Honza s Lenkou, Jerry a světe div se i Kindr (ačkoliv šel nahoru na lehko, teď má na sobě kompletní vybavení včetně feratového setu, dvou ledovcových skob a jumaru – jak ten to dělá?) se pouští do Bert Rinesch Klettrsteig dlouhého 750m, jak se později ukázalo poměrně dost náročného co se týče silového pojetí označeného stupněm „D“. Já, Jarmila a Kníže vyrážíme k nejvyššímu vrcholu pohoří Totes Gebirge Gr. Prielu ( 2.515 m/n.m.) normálkou přes sedlo Brotfallscharte a potom po pěkném pohledovém hřebínku až k vrcholovému kříži s tím, že se na vrcholu sejdeme a společně sestoupíme. Na rozcestí se loučíme a každý směřuje k vrcholu svou cestou. Cesta se klikatí, sluníčko hřeje, jdem jen v tričku s krátkým rukávem, dostáváme se na suťovisko a po překonání zaledněného kotle, kde by se bývaly hodily i mačky a přes zajištěný kuloár se dostáváme do sedla. Ze sedla již po zmíněném hřebínku až k vrcholu. Celou cestu po hřebínku nás provází dominantní pohoří Dachsteinu, je neuvěřitelná viditelnost, sluníčko hřeje a my čekáme u kříže na partu zdolávající klettrsteig. Jelikož se ale jejich cesta protáhla a nemůžem se dočkat, dáváme se na ústup a sestupujeme, abychom se těsně před chatou, již za soumraku znovu potkali a společně došli na chatu. Opět se opakuje předešlý večer tzn. vaření medvědího mléka, nějaké to pivko (nějak rychle mizí) a spokojenost s dnes vyčerpávajícím způsobem prožitým dnem. Domlouváme trasu na další, již třetí den, tak abychom vyrazili na druhý nejvyšší vrchol oblasti mrtvých hor – Spitzmauer (2.442 m/n.m.).
15.11.2010
     Ráno vyrážíme kolem 8.00 hod. směr Klinserscharte a klettrsteig Stodertalersteig. Ten je na rozdíl od Bert Rinesch dlouhý jen 250m, tzn. i lehčí a tak ho celkem v pohodě dáváme, dostáváme se na travnatou plošinu, kde se chvíli povalujeme. Proč ne, když je teprve listopad. Kolem poledne stojíme i na druhém nejvyšším vrcholu. Vracíme se normálkou, která je delší a cestou zjišťujeme, jak dobré bylo rozhodnutí pro tuto variantu než původně plánovaný přechod na Welser Hütte. Na chatu docházíme opět za soumraku spokojeni s dalším bezvadně stráveným slunečním dnem.Večer opět pohoda a plánování sestupu a definitivního zavření Alp. Uvidíme jaké bude počasí, má se pomalu začít kazit.
16.11.2010
     Ráno vyrážíme opět standartně v pohodě a rozhodujeme se pro mírný, pomalý až nostalgický sestup s tím, že se trochu projdeme, tak nějak cestou necestou a na nějakém almu ještě přespíme. Počasí se pomalu mlží, ale zatím je docela hezky. Sestupujeme pomalu klečí, lesem, listí nám šustí   pod nohama , mlha z údolí stoupá až k nám, zatahuje se, začíná pršet. To všechno navozuje úžasnou atmosféru podzimních Alp. Chvíli rozjímáme, z čehož nás vytrhuje již vytrvalý déšť, takže se rozhodujeme pro sestup. Prostě už asi máme odejít. A tak s čelovkami a v dešti ty pomyslné dveře Alp definitivně zavíráme.
Už teď se těším na příští zavírání Alp.