Zářijové Alpy aneb Vysoké Tatry versus Vysoké Taury, 11.-14.9.2014

Plánovaný výlet do Tater na chatu Pod Soliskom se díky neskutečně ošklivé předpovědi počasí nečekaně mění na výlet do jižní části Alp – Kreuzeck Gruppe. Jedině zde všechny předpovědi ukazují, že bude relativně hezky – bez deště a se sluníčkem. Ale i to je nakonec jinak …

Ve čtvrtek ráno se scházíme na Terminálu v tomto složení: František, Zdeňka, Šíma, Karel, Jarmilka, Kníže, Martin a já a vyrážíme vytyčeným směrem. Nejdříve nás František překvapí výletem vláčkem v Šemíkovi, ale neústupní nádražáci nás ze Šemíka vyženou a musíme ho nechat na vagónu a sami zaujmou místo ve vagónu pro cestující. Je to vlastně poprvé, co musíme do vagónu. Dříve se jezdilo Šemíkem i vlakem zároveň.

Kolem deváté jsme na místě, ale slibované krásné počasí na nás ovšem nečeká. Venku je zataženo, poprchává a v místech, kudy máme jít, jsou těžká, černá mračna. Dlouze rozmýšlíme, co dál a nakonec po konzultacích se skoro všemi členy oddílu, kteří nás napadli, že jsou doma a ne v Chorvatsku, a po návštěvě na místní radnici, se rozhodneme přejet na druhou stranu pohoří. Tam je sice také zataženo, ale již neprší a cesta je mírnější než první varianta.

Nakonec tedy v jednu odpoledne u Alpenheimu (1179 m) bereme batohy na záda a vyrážíme k dnešnímu cíli. Téměř okamžitě Šíma nachází houby a během chvilinky jich má plnou igelitku. Batohy sice máme “lehoučké”, ale skoro všem se v ruce vystřídá igelitka s houbami. Zpočátku pozvolně stoupáme k Medvědí chatě. Cestou se musíme doslova prodrat skrz stádo krav, což je zajímavý zážitek pro všechny.

Nad chatou zvedá brod přes řeku adrenalin a pak už stoupá cesta jenom prudce do kopce k　sedlu Kaltseetörl (2481 m), kam postupně vycházíme všichni a pak zase stejně prudce scházíme k chatě. V sedm večer se zdravíme na chatě Feldnerhütte (2186 m) s　chatařem, podávající nám panáky na uvítanou.

Mile nás překvapí i tím, že se rozhodne uvařit nám jejich nefalšovanou smaženici z　námi donesených hub. Bohužel, čistit je nechtěl, ale výsledek jeho kuchařského umu byl úžasný!!!

Je druhý čtvrtek v měsíci a my držíme Vulkán. Tentokrát Rakousko-český. Nejdříve všichni pivem a potom krátkým přesunem do No. 1, což zde znamená první poschodí chaty, kde jsme ubytovaní. Ke správné atmosféře jako vždy patří šáňo, které dle správné tradice teče proudem. Ještě se nikdy nestalo, aby se všichni návštěvníci Vulkánu přesunuli do No. 1 a také jsme tam nikdy nebyli v pyžamech a nedbalkách …

V pátek ráno vstáváme později, ačkoliv nás čeká výšlap na Hochkreuz (2709 m) a možná ještě dál. Pomalu stoupáme a klesáme, přes sedlo Glenktörl (2457 m), pod Kleines Hochkreuz (2565 m) a sedlo Kirschentörl (2458 m), až jsme kolem půl druhé všichni dosáhli vrcholu a užíváme si jej. Pro některé nejvyšší dosažený vrchol roku, ale pro některé i životní meta. Je později než jsme čekali a tak se raději vracíme zpět.

Cestou jsme potkali stádo ovcí. Jen jsme se zastavili, hned se přihnaly a zkoušely, co by mohly dostat. Jedna byla tak drzá, že vytáhla Jarmilce z kapsy kapesník v domněnce, že je k jídlu a všechny ostatní se potom snažily jí ho sebrat. Ještěže nenašla čepici nebo rukavice, které tam také byly.

Cestou zpět začínají poletovat sněhové vločky a tak všichni spěcháme do tepla chaty k vynikajícímu medvěďákovi od Františka a domácímu vývaru od chataře. Také ochutnáváme jeho 80% rum! I v medvěďákovi. Přeci jenom se trochu lišil od toho našeho (40%).

V sobotu ráno nás budí déšť se sněhem a vrcholy zakryté čerstvě napadaným sněhem. Měníme plány a odkládáme odchod až na odpolední hodiny. Nejspíše v jednu.

Čas si krátíme hraním “Člověče nezlob se”. Hra byla napínavá až do posledního hodu posledního kola, který rozhodl o vítězi.

Ve dvě odpoledne vyrážíme na nejbližší vrchol u chaty – Kreuzeck (2701 m). Nahoru je to něco přes hodinu a cesta je pokryta čerstvě napadaným sněhem, pro některé tím hodně zajímavá. Pomalu stoupáme a blížíme se k vrcholu, kterého dosahujeme v 15:20.

Focení na vrcholu a výhled na strmý sráz na druhou stranu, ke kterému některé váží ne moc pěkné vzpomínky. A ještě cesta dolů. Někomu dává zabrat tak jako výstup nahoru a někteří jí seběhnou jako nic.

Hned po příchodu nás Martin vítá medvěďáky a Karel předvádí, že ještě nepatří do starého železa. Večer poslední piva, hraní na kytaru a neskutečné taneční výstupy Šímy.

V neděli nás čeká ranní odchod k　Šemíkovi, který si jeden z nás prodloužil o prý pěknou, ale velmi náročnou cestu Heinrich-Hecht-Weg, vedoucí přes tři sedla a chatu Salzkofelhütte (1987 m). Náročnou hlavně s　ohledem na profil trasy, dodržení času odjezdu a plný batoh na zádech. Nemluvě o občasném dešti a sněžení …

Ostatní vyráží zpět stejnou cestou jakou přišli první den, ale i tak je to celkem zajímavý přechod s výhledy, které jsme ve čtvrtek díky mrakům neměli.

U Šemíka se po dvanácté hodině postupně scházíme a přebalujeme věci, nakládajíc je postupně do auta. Ještě káva před odjezdem a pak už jenom přejezd domů zpestřený zase cestou vláčkem.