Walliské, Bernské a Grajské Alpy aneb letní sundávání pytlů a další alpská agitace, 7.-15.8.09

Kdo se zúčastnil? Já, skvělá nová Jehňata (paparazzo Mája alias Barbecue s　cimrmanologem Havrym), Zdeňka alias Pišta, pohodová Lízátka (světoběžnice Lenka s　překladatelem Čejpikem), dětina Karel a metodik Jerry. Tato výprava vznikla asi tak, že od loňských posunutých Velikonoc, strávených na Monte Rose ve Wallisu, úžasných a nádherných, jsem měl v　jedné věci jasno: vyhnout se údolí Mattertal a Saastal a okolním čtyřtisícovkám (dále jen čtyřkám). Poslední dobou jsem tam byl každý rok poměrně často a ta panoramata mě přestala těšit. Tak vznikl plán udělat letos takové menší turné na alespoň dvě, od sebe více vzdálené čtyřky. Smutné okolnosti zapříčinily letošní zrušení velikonočního výletu do Bernských Alp na Aletschhorn, čímž byl jeden z　cílů daný. Nečekaný, avšak o to vyzývavější. K　tomu se hodilo přidat lehčí a těžší třešničku na dortu, Grand Combin pro drsňáky a Gran Paradiso pro pohodáře. Po kratším hledání byl nalezen i aklimatizační vrchol Monte Leone, popř. lehčí Breithorn, oba tyčící se nad Simplonpassem, se skvělými přístupovými podmínkami a v　blízkosti prvně naplánované čtyřky. Nu a itinerář byl hotov. Důležité bylo dodržet ještě jednu podmínku slibovanou v　Plánu akcí: vhodné i pro něžná pohlaví!!! Oblíbená věta, která nás provázela nejen ve chvílích pohodlné chůze po turistických cestách, ale i na hřebíncích, kde bylo ouvej snad všem. Po schválení plánu ostatními účastníky, resp. po nenapsání připomínek, se mohlo vyrazit.

Předpověď nám byla teroreticky nakloněna, ale kdy ne, že? Také hned příjezd do sedla Simplonpass (v sobotu, 8.8., v 7.00 hod., 2005m) byl spíše deštivý a mraky nad hlavou nám nedovolily po zaparkování orientovat se kudy kam. Naštěstí se vyjasnilo a my začali přebalovat a kochat se okolními ukazujícími se kopci a horami. Zvláště severní stěna Fletschhornu byla nádherná! My však mířili opačným směrem. V　plánu bylo dojít na chatu Monte Leonehütte (Cabane Monte Leone, 2848m), v　průvodci psáno 2,5 hod. od parkoviště. Žádný spěch, klidné sbalení se, objednání noclehu na chatě a pak jen příjemný výstup k　chatě. Příkladná aklimatizace. Zde bych rád poděkoval Čejpikovi za všechny hovory, telefonáty a korespondence, které vedl s　chatami a chataři a které téměř vždy zajistily pohodlné spaní. Určitě vždy tomu, kdo o to stál.

U pěkně posazené chaty svačíme a já se jdu na popud druhých podívat po jakémsi bivaku (biv. Beniamino Farello, 2770m), který má být asi 300m od chaty, již na italské straně. A taky tam byl. Malý, ale nádherný!!! S　vařičem a plynem. Tak jsme poděkovali obsluze chaty a popošli ještě těch ”pár” metrů. Vlastně i trošku sestoupili.

Zabíráme si lehátka, vybalujeme potřebné věci pro vaření a v　poklidné, často i úsměvné atmosféře trávíme první večer a noc.

V　neděli ráno odcházíme za rozbřesku zpět k　Simplonpassu, když před námi sledujeme monumentální Weisshorn v záři vycházejícího slunce. V　půlce cesty (cca 2500m) schováváme nepotřebné věci do žďáráků a nalehko odcházíme k　vrcholu Monte Leone (3553m). Nádherná panoramata Bernských Alp i s ”naším” Aletschhornem za zády, k　tomu kamení, skála, sníh a nakonec led, tímto vším přicházíme do sedla Breithornpass (3355m).

Blížící se oblačnost, dlouhý hřebínek na M.L. a ještě ten den plánovaný přesun k　ledovci Aletschgletscher obrací naši pozornost k　vrcholu Breithornu (3366m), poněkud snázeji přístupném. Asi 15 min. ze sedla.

Vrcholový kříž, radost Jehňat z　výškového rekordu, který posunula o pár metrů, krásná panoramata a jedna z　mnoha společných fotek s　pomocí samospouště přidávala na dobré náladě. Po chvilce obracíme a sestupujeme přes ”depozit” žďáráků k　Šemíkovi. Karel cestou bohužel ztrácí flísovou bundu a ani cesta zpět, asi hodinová, mu ji nenavrátí. Půjčujeme mu tedy co kdo má náhradního, balíme batohy na Aletschhorn a vyrážíme do Fiesche (1049m) na lanovku na Fiescheralp (2212m).

Stíháme odjezd lanovky v 17.00 hod. a ještě se vyfotit u velkého panoramatického plakátu s　téměř celým ledovcem Aletschgletscher s　horami, které jej svírají. Jedná se o největší alpský ledovec a největší údolní ledovec v kontinentální Evropě. Z　Fiescheralpu odcházíme směrem k　tunelu (cca 1,5 hod.), kterým se dá projít k　ledovci.

Za ním je chata Gletscherstube (2360m), kde se část z　nás ubytovává, hodně draze, někdo jde stanovat, zbytek se schovává před přicházejícím deštěm v　tunelu a spí “pod širákem”.

Pondělní ranní počasí přeje alespoň tím, že neprší a tak vyrážíme k　ledovci s　cílem přejít jej co nejrychleji a dále pokračovat po bočním ledovci směrem k　Mittelaletschbiwaku (3013m), ležícím na krásném místě pod masivem Aletschhornu (4195m).

Po ledovci nakonec trošku bloudíme a trvá nám 3 hodiny! dostat se na pohodlnou cestu směřující k　bivaku. I tak nám ještě další 4 hodiny trvalo, než jsme mohli otevřít dveře a zjistit, že jsme tam sami.

To byla úleva! Téměř všichni jsme si nesli něco pro případné přespání venku z　důvodu přeplněného bivaku, ale doufali jsme, že to zůstane nerozbaleno. Zvolená strategie nám vyšla, neboť na odpoledne a večer hlásili přeháňky a tak jsme pevně věřili, že případní horolezci přijdou až další den a to již budeme mít místa obsazená. Trošku předběhnu když napíši, že se tak i stalo.

Nálada byla dobrá, jen ji trošku kazilo zhoršující se počasí. Pršelo víc a víc a také víc a víc foukal vítr. To bylo ale dobré znamení, že by se mohla oblačnost díky větru roztrhat. S　Jerrym a Havrym se přesto v　dešti vydáváme najít cestu sutí na ledovec, abychom ráno nebloudili. V　suťovisku přidáváme několik mužíků a nakonec docházíme po ledovci až na pláň pod sedlo (cca 3300m). Dobrý to počin, který si zaslouží poděkování oběma za jejich ochotu jít do toho marastu.

Cestou zpět dáváme Havrymu školení o chytání pádu, aby toho za necelých 5 minut náležitě využil! Poté ještě ulítnul Jerry, ale oba pády se nám podařilo celkem bezpečně chytit. Pozorováni z　bivaku jsme byli ihned kontaktováni vysílačkou s　otázkou, co tam blbneme? J Pak jen večeře a spánek.

Tvrdě nespal skoro nikdo, vývoj počasí trápil všechny. Budíček v　jednu byl ještě odvolán, ale ve dvě jako když utne! Bezvětří a hvězdná obloha!!! Snídaně, dobalení nejnutnějšího vybavení, nasazování sedáků a o půl čtvrté vycházíme. Na bivaku zůstává Lenka se Zdeňkou, necítily se na výstup. Pravda, nepsali o něm jako o nejlehčím a troufám si napsat, že skutečnost byla i o něco horší. Určitě to byla pro obě něžná pohlaví dobrá a hlavně rozumná volba. Opět rád připomenu, že takovýchto lidí si na horách velmi vážím.

Tak tedy prostupujeme suťoviskem, přičemž značená a z　předešlého dne již známá cesta nám velmi pomohla k　celkem snadnému dosažení sedla Aletschjoch (3659m) v　perfektním čase. Začíná svítat a kolem nás se probouzí celé Bernské Alpy. Úchvatná podívaná!!!

Aletschhorn!!! Čeká nás hřebínek ostrý jak břitva s　občasnými skalními úseky, kde se střídáme a každý chvíli prošlapává cestu.

Na jeho konci se kocháme již sluncem ozářenými velikány Jungfrau a Mönch. Je nám jasné, že zpět musíme jít co nejdříve, než to změkne a bude to hodně nebezpečné.

Tomuto faktu podřizujeme výstupové tempo, opět se pravidelně střídáme, až se dostaneme pod závěrečný, asi 100m dlouhý stoupající hřebínek, opět s　troškou náročnějšího lezení a exponovaných úseků.

A pak to přichází: úterý, 11.8., 9.30 hod. a vrchol!!! Je nádherně, krásně, jen občasný opar brání k　dokonalosti.

Všeobecné veselí, Karlova nádherně dětská radost, Jerryho a mé nadšení ze sundaného “pytle” a současně i společná radost z　mé třicáté čtyřky, která nám hrne slzy do očí, Čejpikovo nadšení ze skvěle zvládnutého závěru vrcholového hřebínku a prošlapání cesty ostatním, euforie Jehňat z　první čtyřky a okamžité přihlášení do oddílu, stvrzené zaplacením poplatků, čímž posunula laťku pro přijetí hodně vysoko ☺, mimochodem na nováčky skvělý počin, bláznění všech, focení a blbnutí u toho, kochání se, poplácávání se, to byly nádherné chvíle na vrcholu. Po téměř hodině obracíme a spěcháme zpět, dokud sníh ještě trošku drží.

I tak se daří fotit a po překonání hřebínku před sedlem se již s　lehkostí blížíme k　bivaku, kde jsme nedočkavě vyhlíženi.

Ve 13.30 hod. se vítáme, dále pak vyprávíme, sušíme, opalujeme se, spíme, vaříme a děláme prostor dalším návštěvníkům. Není jich naštěstí moc, takže se v　pohodě vejdeme a po dobré a zasloužené večeři uleháme k　spánku. I další den by měl být náročný, dojít k　autu a přesunout se až pod Paradiso, kam se nakonec chystáme všichni společně, neb je nám spolu velmi dobře a nechceme se rozdělovat. J Grand Combin necháváme na jindy.

Ve středu ráno, v 7.00 hod. vyrážíme. Já se od ledovce, který tentokrát přecházíme za 50 min.! vracím zpět až na bivak pro ztracenou sandál, aby ji Havry našel 50m od batohu… J Ztracená hodina a půl je nakonec dohnána právě rychlým přechodem přes ledovec.

Pohodlná cesta na lanovku byla po chůzi po ledovci balzámem na nohy. Sjíždíme do Fiesche, u auta se s　balením moc nemazlíme, vše nevoňavé, čehož není málo, házíme do rakve a následně dochází k　jejímu originálnímu pěchování a uzamčení. V 17.00 hod vyrážíme do Itálie pod Gran Paradiso (4061m), do kempu v osadě Pont (1960m), přes sedlo St. Bernard. Ještě stačíme nakoupit čerstvé pečivo a nějaké jogurty. Do kempu přijíždíme těsně před devátou večer, takže stíháme teplou sprchu a Čejpik nám na chatě pod Paradisem zajišťuje nocleh. Paráda! I poslední výstup bude bez stanů a bez obavy, kde budeme spát. Někteří neplánují vzít ani spacáky. Deky mají všude teplé a příjemné. Ale zpět do sprchy. Nebo radši již po ní ke stolu, kde se ve světle čelovek vyváří jako v　pravé poledne, popíjíme dobré alkoholické nápoje a vůbec panuje skvělá nálada. Předpověď přeje a hlavně na Karlovi je znát nadšení nejen z　proběhnuvších dní a zážitků, ale i z　případného sundání pytle z　výstupu na Paradiso. Vlastně se na to těším i já se Zdeňkou. Jenomže Karel je tu potřetí!!!

Na čtvrteční ráno moc rád vzpomínám. To jsem byl poprvé oblíbený! J Odchod z　kempu jsem naplánoval na pravé poledne… Avšak probuzení vrtulníkem, který několikrát vynesl na chatu rifugio Vitt. Emanuele II (2735m), náš dnešní cíl, několik nákladů, aby pak za kempem na louce i natankoval, nebylo zrovna ideální, ale dalo se to vydržet.

Čekalo nás naprosto pohodové dopoledne, sbalení pár věcí. V　plánu jsme měli druhý den sestoupit až k　autu a tím pošetřit jeden den, čímž si ještě užijeme víkend doma.

Ve 12.00 hod. vyrážíme tempem metodiků, abychom ve 14.15 seděli na lavici u svých postelí v　podkroví. Veselých zážitků z　nízkého stropu a paní co spala naproti bylo až až! Po vybalení šla Lízátka s Jerrym projít začátek cesty velkou sutí, abychom ráno nebloudili. Někdo hrál karty, někdo odpočíval, nebo vařil. Chata se totálně naplnila, takže budíček byl jasný: v　jednu hodinu! Ve dvě odchod a udělat si maximální náskok před ostatními. Počasí krásné, v　noci jasně, takže se i příjemně vstávalo a dole v jídelně snídalo, abychom ve dvě hodiny opravdu vyšli. Tentokrát všichni a všichni jsme také….

S　povděkem jsme kvitovali, že to den před tím prošli, neboť hned za chatou byla cesta změtí balvanů a ani přechod na ledovec nebyl nijak čitelný. Pomalu stoupáme, cesta je monotónní, skoro až nudná a já vzpomínám na Chimborazo. Vrcholová skalní pyramida se však stále blíží a náš páteční cíl je téměř na dosah. A opravdu!

Po čtyřech hodinách výstupu a několika závěrečných těžších skalních krocích stojíme u vrcholové, krásně bílé Madonny. Odměnou je nám další svítání, které akorát začíná. A další úchvatná podívaná na probouzející se alpské velikány.

I na ten nejvyšší, Mont Blanc, který je tak blízko. Fotíme ostošest, podáváme si ruce, gratulujeme si, kocháme se okolím. Pomalu se blíží v　dálce další výpravy, tak opouštíme vrchol a sestupujeme zpět na chatu.

Karel je v　extázi a rozhoduje se neprodat v　zimě mačky a na jaře ještě zasít, což ostatně stvrzuje i v　Diskusi ještě v　den návratu do Čech. Sestup k　chatě, sbalení zanechaných věcí a další sestup k　autu probíhá rychle. V　kempu ještě dáváme teplou sprchu, něco pojíme, sbalíme a rozhodujeme se přidat si ještě jednu třešničku na dort: koupání v　Ženevském jezeře!

I tato méně častá výjimečnost se nám daří a od pěti hodin odpoledních až do šesti okoušíme krásně teplou a průzračnou jezerní vodu. Nádherná, nejnádhernější tečka za tím naším případem!!!!!

Nu a to je vše. Já vím, není toho málo, ale když on to byl, alespoň pro mě, tak úžasný a podařený výlet, že jsem se nechal “malinko” unést. Musím poděkovat všem za podporu a také za ochotu občas se podřídit mému rozhodnutí, i když se jim to třeba zrovna moc nelíbilo. To, co jsme nakonec společně prožili a dokázali, jim na to možná dá zapomenout. A kdo že mi to dělal společnost tentokráte? Starý dobrý Michal David, Olympic, Elán a vynikající Pálava z　vinných sklepů Lechovice, ročník 2007, výběr s　přívlastkem. J

František alias Prezident-FKDP