Vysoké Tatry aneb československý Vulkán, 13.-17.1.2010

Předně musím, jako každý rok, připomenout skvělou partu, která se na Téryho chatě (2015m) v　Malé Studené dolině sešla: středeční skupina ve složení Jerry, Jenča (Jiří Jenček, překvapivě nejen vodák!) a já, dále čtvrteční skupina Jagyč s　Bosákem alias JaBo a nakonec páteční, Slávek s　Marcelem. Nejvíce příjezdů! To jak skvěle jsme se doplňovali při výstupech na vrcholy, do sedel a při sjezdech z　obojího, pak vytvořilo z　tohoto výletu ten nejrozmanitější, nejneočekávanější a nejpřekvapivější. V　podstatě se nám podařilo navštívit v　okolí Teryny vše nejpodstatnější a nějaký čas není tedy důvod se vracet. Jak to tedy bylo:

při středečním (13.7.) odpoledním výstupu na chatu, neb jsme tentokráte vzdali po zářijové dobré zkušenosti noční přejezd a vyrazili z　Čech až nad ránem, jsme zoufali nad nedostatkem sněhu a vzpomínali na ty kupy u nás.

V　podstatě jsme nenasadili lyže a vynesli vše na zádech. Několik málo pokusů a slibných úseků měly pouze jepičí život. A nejen sníh scházel: marně jsme hledali i ledy. Hřál nás jen tradiční horec z　Hrebienku a výborné pivo ze Zamkovského chaty! J Ovšem u chaty nás čekal úplně jiný svět. Určitě směrem dál do doliny! Vysněžené pláně, žlaby, sedla i vrcholové partie. Vše nikým netknuté!

Ubytovali jsme se, potvrdili polopenze a příjezdy ostatních a… Začali chladnout. Doslova! J Bylo to nejstudenější ubytování na horách, když nepočítám spaní ve stanu. A i tam mi bylo v　noci většinou tepleji, neboť jsem měl alespoň pořádný spacák. Většinou… J Představa, jak nás najdou ráno zavaleni dekami s　připevněnými pípáky, nás bavila vlastně až do neděle. Ale jak zpívají Chinaski: ”Co tě nezabije, to tě posílí!” a tak se zřejmě i stalo.

Ve čtvrtek (14.7.) odcházíme, vlastně odskialpováváme, po poradě s　chatárem směrem k　sedlu Ľadová štrbina s　pokusem vystoupit na Maľý Ľadový štít (2603m).

Až pod sedlo jsme vynesli lyže a vyledněný závěrečný žlab dramaticky vystoupili jen s pomocí cepínů a maček, přičemž zkušenosti Jenči byly v　té chvíli k　nezaplacení!

S　námrazou v　obličejích se díváme do Veľké Studené doliny a ve větru stoupáme ještě několik metrů na vrcholový hřeben.

Výstup to byl za danných podmínek náročný, přesto úžasný. Jerry zůstal pod žlabem, čehož hned následující den přestal litovat. Nebudu však předbíhat.

Fotíme se vším, co nezmrzlo a prcháme dolů. Okolo jediného kamene přímo v　sedle jsme omotali lano a opatrně slanili. Ten den to byl jediný možný způsob sestupu. Směr Sedielko nám to přišlo prudké a neschůdné pro velké množství sněhu, prudkosti a nečitelnosti žlabu, silnému větru a také kvůli ponechaným lyžím pod žlábkem. Dole se pak již začali ukazovat i JaBo, kteří jeli celou noc a na chatu došli okolo poledne. Po lehkém odpočinku se vydali po stopě za námi, aby si alespoň něco málo sjeli. Srdečné vítání a společný sjezd k chatě, někým i opakovaný, ukončil čtvrteční nádherný program, okořeněný hodnotným výstupem. Pro mě to byl i do té doby nejprudší sjetý svah ve volné přírodě. Určitě první metry!

Večer jsme tradičně oslavili Vulkán a kromě točeného piva nechyběl ani tolik oblíbený brut! Vlastně se toho i zde vypilo dost na to, abychom mohli říct, že tradice nebyla porušena! Co se dělo v　Čechách by bylo vhodné napsat do komentáře, neboť i zde došlo k　zajímavým situacím! Určitě pak k　tomu, že přímo z　Vulkánu za námi vyrazil vlakem Marcel se Slávkem!! Chválihodný to počin.

Nu a byl pátek (15.7.) a v　plánu výstup přes Priečne sedlo na Širokou vežu (2461m).

První zabloudění hned za chatou nás mělo varovat, naštěstí však k　tomu nedošlo a po chvíli došlo k　druhému sejití z　cesty. Na první pohled nepříjemná věc se pro ten den stala osudovou. Naštěstí v　kladném směru!

Takže zatím co JaBo uháněli směr sedlo Sedielko (2376m) a jako náhradní plán si dali výstup na Širokou vežu hřebínkem, já, Jerry a Jenča stoupáme do Priečneho sedla dle původního plánu.

Pod ním opět sundaváme skialpy, nazouváme mačky a za krásného počasí stoupáme do sedla a na vrchol. Krásným a pohodovým terénem, panenským sněhem. Vrcholový hřeben byl tzv. výživný a odměnou nám byl hodinový polední pobyt v　bodě nejvyšším.

Průběžně jsme sledovali co kluci v　Sedielku a zda se již zespodu nepřibližuje k　chatě Slávek na skialpech a Marcel na sněžnicích. Oba tou dobou opravdu pomalu docházeli, avšak celkem vyčerpáni a tak odpoledne vyplnili odpočinkem.

To duo JaBo se snažilo! Po hřebínku to nešlo, tak se otočili a vyrazili dlouhým vysněženým žlabem na Maľý Ľadový štít. Bohužel, Jagyč nechal mačky na chatě, takže to musel po pár metrech obrátit a tím se na tento den rozloučit s　pokusy o výstupy i na ”lehčí” vrcholy.

Že to Bosák vylezl až nahoru, čímž dokončil oddílový přechod této hory a poté to sjel přímo z　vrcholu až dolu na lyžích(!!!), jsme se dozvěděli až pod Priečnym sedlem, kde jsme se po hodině potkali, neboť i my jsme začali pomalu sestupovat s　tím, že se ještě podíváme alespoň do Sedielka. Upřímně jsme ocenili skvělý výkon, popsali náš výstup a nechali si vyprávět náročnost jeho výstupu.

Poté tedy Bosák stoupal do Priečneho sedla a na Širokou vežu a my jen do Sedielka. Ovšem prošlápnutá stopa k　vrcholu a vidina, že si sami výstupem z　druhé strany dokončíme přechod Maľého Ľadového štítu, nás ”přinutila” nalehko a bez lyží stoupat k　vrcholu.

Jenže ouha, Jerry nechal v　místě setkání s　Bosákem mačky a cepín.

Stoupá tedy po ještě námi doupravených stupech a s　našimi cepíny, já a Jenča se opíráme o hůlky a máváme Bosákovi, který mezitím došel na vrchol Široké veže. Takové střídání stráží! J S　Jerrym jsme se již dole dohodli, že až to nepůjde, bude se muset otočit a vrátit.

Naštěstí to šlo a tak se i Jerry mohl kochat pohledy z　vrcholu na okolní úžasnou scenérii a zapomenout na to, že to den předem celkem rozumně otočil.

Obloha stále bez mráčku, takže i tady si vychutnáváme ten vrcholový vnitřní pocit spojený s　pohledem na nejznámější tatranské vrcholy: Gerlachovský a Lomnický štít, Rysy a Kriváň.

Jmenovat všechny by byl trošku podraz na čtenáře, kteří dočetli až sem a doufají, že bude brzy konec. Pro ten den v　podstatě byl. Naplno prožitý, vlastně nej! Dvěma vrcholy a sedly okořeněný a k　tomu ještě přibyl i můj sjezd až téměř z　vrcholu až do sedla po zadních partiích!!

Jerry si rád vzal na cestu dolu mé mačky a já si to nádherně v　třiceticentimetrovém prašanu užil. Ocenění druhý den, od mezi námi nejzkušenějšího znalce hoblování žlábků Bosáka, velmi potěšilo.

Závěrečný pohodový sjezd až k　chatě byl třešničkou na dortu!!!

Večer jsme se patřičně dopřivítali s　posledními očekávanými hosty Slávkem a Marcelem a naplánovali sobotní výlet. Ten byl vlastně jasný: zbývá již jen Baranie sedlo a Baranie rohy!

A byla sobota (16.1.).

Ráno se společně fotíme a postupně odcházíme směrem k　naplánovanému sedlu a vrcholu.

Cesta byla již projetá, takže se šlo celkem rychle: za hodinu v　sedle (2389m), za dvě hodiny na vrcholu (2526m). I když terén hned nad sedlem nabízel zajímavé lezecké techniky… J

Baranie rohy otevíraly pohled na celé Belianske Tatry, do Doliny Zeleného plesa, na Brnčálku a na západě na již jmenované vrcholy až na partie Roháčů.

Opět jsme tu delší dobu pobyli, fotili se a Bosák nám znovu ukázal, že sjet se dá všechno.

V　sedle se dělíme, já s　Bosákem sjíždíme směr Brnčálka, Jenča s　Jerrym se přesunují do dalších žlábků okolo Baraních rohů a Jagyč se Slávkem a Marcelem sestupují k　chatě a pak směr Široká veža.

Zatímco Bosák bravurně a zkušeně sjiždí žlab a zastavuje na pláni pod ním, já posunuji svoji laťku reálných možností o něco výš a vrhám se za ním. Styl nic moc, ale jsem bez úhony u něj. Nádhera!!! Tam mě Bosák překvapivě opouští, vrací se do sedla a chce se ještě pokusit o Maľý Ľadový štít cestou z　našeho prvního dne. Dokonce jej chce přejít a opět to sjet do Sedielka.

Popřeji mu úspěch a jedu dál k　Brnčálce. Tam přecházím největší laviniště, jaké jsem kdy v　Tatrách viděl a u polévky a pivečka vzpomínám na chatě na všechny krásné chvíle s　ní spojené.

Poté mě čeká tříhodinový výstup zpět, v　sedle pak setkání s　Jerrym a Jenčou, kteří si užívali výstupy a sjezdy z　vedlejších sedýlek a společně uzavíráme sobotní výletování nádherným sjezdem z　Baranieho sedla na Terynu!

Končí se den, končí vlastně i letošní zimní Tatry. Večer již plánujeme velikonoční výpravu do Bernských Alp, společně vzpomínáme na předchozí dny a chvíle zde strávené, opakujeme si co všechno se nám podařilo zažít a jdeme spát.

V　neděli ráno (17.1.) se naposledy rozdělujeme, vlastně i loučíme, neboť jedeme domů zvlášť a každý si ještě sjíždí to své v　okolí chaty, nebo začíná se sestupem.

Jak jsem začali, tak jsme skončili: Jerry, Jenča a já se vracíme pod Ľadovou štrbinu, naposledy sundaváme pásy a užíváme si sjezd v　peřině z　prašanu.

Sestup od chaty byl stejný jako výstup. Sněhu stále málo, vše tedy neseme až na Hrebienok na zádech. Možná by se to dalo i sjet, ale přišlo nám pohodlnější to bezpečně a rychle sejít.

Jen z　Hrebienku do Starého Smokovce to sjíždíme na lyžích po bobové dráze. Občasný kamínek na cestě nám dlouho nedá na tento sjezd zapomenout! J

A to je vše, věrní čtenáři. Domníval jsem se, že to bude kratší, ale opět došlo na to, že když se mi někde moc a moc líbí, nedokážu to popsat v　pár větách. A ty letošní Tatry byly pro mě jedny z　nejlepších!!! Nikdy jsem každý den pobytu neprožil tak naplno, s　tolika zážitky. Děkuji ještě jednou všem zúčastněným za to, jak jsme se vzájemně doplňovali. Opravdu skvělá parta!

A co říci závěrem? To co vždycky: Pálava, pozdní sběr, ročník 2006, obec Horní Věstonice, viniční trať Pod Martinkou a k　tomu Má vlast od Bedřicha Smetany. Tradice je tradice! J

František alias Prezident-FKDP