Výšlap na Triglav aneb bez maček na vrchol nelez, 21.-23.9.2024

To jsem takhle při společné srpnové procházce po Liberci zlanařila jednoho pohledného vousáče, aby se se mnou vydal na nejvyšší vrchol Slovinska. No zlanařila… moc úsilí jsem do přemlouvání vkládat nemusela. Tento chlapík má výzvy totiž rád, a tak byla pomalu ruka v rukávu.

Do Slovinska vyrážíme Šemíkem v noci 19. září. Páteční den trávíme v okolí jezera Bled, večer se kocháme druhým krásným jezerem, jezerem Bohinj a přejíždíme na parkoviště u Koča pri Savici (653 m). Zde trávíme noc v autě.

DEN 1.

Ráno snídáme a balíme si věci v poklidu, bez ohledu na to, že spoustu lidí již vyrazilo před námi. Naposledy koukáme na kameru ze samotného zasněženého vrcholu. V 9:00 opouštíme parkoviště a stoupáme k prvnímu ze 7 jezer v Dolině Triglavských jezer.

Před 11. hodinou přicházíme po značném stoupání k Črno jezeru (1319 m). Dáváme sváču a hledáme cestu dál.

Očividně nejvýhodnější je cesty značit červenou barvou, protože za celý pobyt ve Slovinsku jsme se skoro s žádným jiným značením nesetkali. Procházíme kolem dalších dvou jezer (respektive kolem 2. a 3.). Na koupačku to bohužel není, začínají se hnát mraky, a tak raději zalézáme do chaty Koča pri Triglavskih jezerih. Točené pivko bohužel nemají, ale s pocitem tepla a s chutí klobásy plovoucí ve fazolové polévce/kaši se uspokojíme.

Dáváme na sebe další vrstvy a míjíme 4. a 5. jezero. Příroda kolem nás se mění. Již nejdeme jehličnatými lesy, ale šlapeme po podkluzujících kamenech. Loučíme se s posledním, respektive předposledním jezerem. Naše cesta kolem 7. jezera nevede.

Podle času už by chata měla být na dohled, avšak před námi je jen plocha plná stejných balvanů. Potkáváme Češky, které nás uklidňují tím, že už jen rovně a pak doleva. No jenže rovně a pak doleva trvá dlouho. Nakonec se nám přeci jen za levotočivou zatáčkou objevuje cíl. V 18:13 stojíme před chatou Koča na Doliču (2151 m). Ubytováváme se a hned si objednáváme večeři, gulášek a pivko v plechovce. Na chodbě se bavíme s Američany a Čechy a jejich verdikt je takový, že pokud nemáme vybavení sníh, tak to nedáme. Uvidíme. Nevzdáváme se. S nadějí uleháme do postele.

DEN 2.

Vstávačka v 6, snídaně, balíme a kocháme se ranními výhledy. Vypadá to, že předpověď nás opravdu nezklamala. Čeká nás slunný den. A my to jdeme zkusit a uvidíme. Vycházíme po půl osmé a po necelém kilometru sundáváme vrstvu a pozorujeme vrchol tyčící se před námi.

Již stojíme pod ním. Cesta, která nás čeká, je ve stínu. O to větší šanci úspěšného zdolání cítíme v kostech. Oblékáme ferratový set, helmu, rukavice a jdeme na to. Zvykáme si na kluzký povrch a  lezeme. Před sebou vidíme partičku tří holek s cepíny a mačkami. Vytahujeme každý aspoň jednu hůlku a pokračujeme v přimrzlém sněhu. Holky nás pouští před sebe a my se pomalu dostáváme na prosluněnou stranu Triglavu. Naštěstí sníh stále drží, jen sem tam uklouzne.

Cíl máme na dosah. Je opravdu krásně.

V 10:22 stojíme na samotném vrcholu Slovinska a necháváme se unášet výhledy. Triglav (2864 m). Opravdu jsme tu. Mírně fouká, ale radost je veliká.

Následuje společné foto a zpráva domů.

Před odchodem se loučíme s partou 3 holek, které již vrchol též zdolaly.

Scházíme o pár metrů níže a vidíme davy lidí mířících nahoru. Jsme rádi, že jsme vychytali čas, kdy jsme úspěch slavili víceméně sami. Nacházíme zákryt na posilnění před sestupem. Přes Malý Triglav sestupujeme k chatě Dom Planika pod Triglavom, kterou již vidíme.

Vyhýbáme se lezcům a pociťujeme, jak sníh více a více povoluje. Občas se sklouzneme nejen po něm, ale také po štěrku. Kolem půl jedné už svačíme u chaty Dom Planika pod Triglavom 2 401 m. Vzácný okamžik poslední vykouřené cigarety jakož to odstartování sázky a nového životního stylu.

Koukáme do map kudy dále a vybíráme cestu kolem jezera Bohinj. Sice jsme již u něj stáli, ale procházka kolem jeho částečného obvodu je lákavá. Sestupujeme tedy do Konjsko sedla (2020 m) a  pokračujeme dále k Vodnikov dom na Velem polju (1 817 m). Zde dáváme další svačinu.

Již neprocházíme mezi zakrslými borovicemi, ale vysokými jehličnany. Ty nás sice po další hodině cesty stále doprovází, ale před námi vidíme jen bílou cestu vedoucí stále z kopce. Nekončící vápencové kameny. Vidět po další hodině a půl řeku s vodopádem Mostnice je jako najít poklad. Nabírám energii, Luky mě dochází a podél řeky míříme ke Koče pri slapu Mostnice. Zde dostává Luky nápad, zeptat se na ubytování. Jelikož je něco málo po šesté a k autu to máme ještě necelé čtyři hodiny. Bohužel zde mají v září již zavřeno, ale pán nám doporučuje v blízkosti jiné ubytování. Přezouváme boty, doplňujeme energii a pokračujeme v cestě. Tu nám zpříjemňuje místní skot a  malebné baráčky.

Na dalším ubytování jsme opět neúspěšní. Avšak i tu nám je doporučena jiná ubikace. Tak snad.

Následujeme tok řeky Mostnica, která nás opouští před vesnicí Stara Fužina. Omylem lezeme někomu cizímu do obýváku, ale naštěstí Češi nám ukazují cestu k recepci. Paní nám nabízí volný pokoj pro dva a na mapě vidíme, že bankomat máme na dosah ruky. Bereme. A tak je rozhodnuto. Noc trávíme zde, v Apartmaji Rabič. Dáváme si zaslouženou sprchu, dojídáme poslední zbytky jídla a všude rozvěšujeme prádlo.

DEN 3.

Probouzím se a snídaně je na cestě. Balíme věci a vyrážíme k autu. Další vyjasněný den. Obcházíme Bohinjsko jezero, ve kterém dáváme i koupačku. Závěrečných pár kilometrů trvá déle, než jsme si mysleli, ale přeci jen už kolem půl jedné hledíme na Šemíka čekajícího na parkovišti. Dáváme si zasloužené čepované pivko a vaříme u auta oběd.

Nejen zbytek dne, ale i dny následující se nesou v duchu poznávání této malebné země.

Tak zase někdy, někde jinde.

 

Zdenća