Turecko na vodě, 27.5.-5.6.2006

(Za Jerryho vložil František-FKDP.) Tak a je to tady. Jsme zpátky z Turecka a já jsem dostal tento zodpovědný úkol podělit se o zážitky s ostatními touto formou. Berte to tak, že to jsou mé subjektivní, čerstvé a ničím či nikým neovlivněné zážitky a poznatky z této skvělé výpravy.

Vše začalo 27. května 2006 večer na letišti v Ruzyni. Sjeli jsme se tam ze čtyř stran – Slon, Libor a Mamut z Příbrami, Vašek, Zdeněk a já z Hradce, orinokáři Jirka a Karel z Pardubic a Jirka Hodic s Petrem dokonce přímo ze Sázavy, kterou si dali na rozjetí před zítřejší první tureckou řekou. Na letišti vzbuzujeme všeobecné pozdvižení, balíme zavazadla do fólie a lodě do futrálů, nakládáme je na vozíky a snažíme se takto propasírovat skrz dveře na fotobuňku do haly. Uvnitř letištní haly čekáme na odbavení, musíme zvlášť odbavit i benzínové vařiče (nakonec po povinné ukázce úspěšně). Vypadá to ale na problém s odbavením našich lodí, jelikož hlášky obsluhy typu: “tak to nevím, tohle jsme tady ještě neměli!” nebo “pojďte si sem s těma surfama!” nevzbuzují u nás zrovna moc optimismu. Kajaky (a singly – ovšem!) nám váží 25 (můj) až 42 (!Libor!) kg – Libor jen u pásu pokrčil rameny a prohlásil:”No co, pořádnej chlap – pořádná loď!”. Nakonec to všechno dobře dopadlo a ve 20:20 se naše letadlo Airbus odlepuje z ruzyňské dráhy. Během letu jíme, pijeme, seznamujeme se s rekreanty (rekreantkami) (obzvlášť Karel s půvabnou dvojicí maminka + dcera, zrovna to tak vyšlo a seděly vedle něho J ). Najednou nám české aerolinky přejí příjemnou dovolenou u moře s CK Exittour a CK Fischer a přistáváme v jihotureckém Bodrumu. U pásu čekáme až nám přijedou naše bágly a lodě. Vše je v pořádku, takže jdeme s tím vším ven, kde nás již čeká pro následujících 11 dní náš druhý pojízdný domov v podobě 14-ti místného Fordu Tranzit (zadní sedačky vyhozeny, takže místa na bagáž opravdu až až). Navazujeme lodě na vlek za vehementní asistence našeho tureckého šoféra Ilkera, o něm bude ještě řeč…, zabíráme více či méně výhodná místa v autě (až postupem času mi došlo, jak byl tento moment zájezdu důležitý, ale já si nestěžuju…) a vyrážíme do noci vstříc tureckému dobrodružství směrem na východ k řece Dalaman. Nad ránem kamsi přijíždíme po prašné cestě, fouká teplý vítr a zaleháme do spacáků pod širým nebem plným hvězd – to ještě netušíme, že tohle bude během našeho výletu klasický scénář, myslím tím jak hvězdy, teplo i v noci (nad 20 °C) – zde platilo pravidlo: Čím teplejší spacák, tím hůř –tak daleké přejezdy i noční příjezdy. Ráno nás budí sluníčko a dává nám najevo svou pravou tureckou sílu a fakt, že se ho za celou dobu nezbavíme, i když bychom po pár dnech toho děsného pařáku moc rádi. Až v Turecku jsem na vlastní kůži zakusil opravdovou hloubku prosby: “Alláhu dej nám vláhu!” (nedal – pozn.autora).

Jedeme po prašných cestách odvážně se linoucích nad kaňonem na naši první řeku – Dalaman Çayi. Přijíždíme na místo startu po přehradou a vodu zrovna vypnuli. Přijíždějí nějací raftaři, tak doufáme, že zase poteče. Skutečně, vody zase přibývá, Petr velí poprvé ono zaklínadlo “Do gumy” a jdeme na to. Voda je kalná, ale teplá a navíc hned od začátku i dost divoká. Pro některé možná až moc (no, nebudu jmenovat, že, posádko Orinoca J ). Dalaman je vodácky i krajinově opravdu super – velký kaňon, vody tak akorát, pár míst prohlížíme – někdo přenáší, ale všechny jsou sjízdné, do WW 4, prostě parádní start akce. Zde se všichni přesvědčují, že láhev s potím v lodi je jednou z nejnutnějších částí výbavy, škoda, že jsem ji měl jenom já. Končíme za mostem, Ilker nás čeká, sušíme a pijeme. Moira schne na sluníčku rychlostí až neuvěřitelnou, mažeme si první spáleniny, navazujeme a jedeme do Antalye. Je to dlouhý přesun, ale pomalu si zvykáme – bude to náš denní chleba. Mimochodem chleba (dá-li se tak ten jejich ekmek nazvat) a další potraviny (hlavně pivo a zeleninu) kupujeme až večer v supermarketu v Antalyi. Je to snad nejznámější přímořské letovisko v Turecku. Měníme eura za turecké liry (TRY). 1 TRY = cca 17,50 Kč. Pak jedeme na noční prohlídku věčných plamenů Chimaera. Předtím necháváme vlek u hospody s tím, že se sem pak vrátíme a přespíme tu. K plamenům je to od auta pěšky černočernou tmou do kopce a ve vedru déle než jsme čekali, ale stojí to za to. Tyto věčné plameny a plamínky tryskají přímo ze země, některé (menší) se nám podařilo sfouknout J . Vracíme se k vleku a uleháme do “přihrádek” na koberec. Ráno nás budí uklízečky a snad i hlasatel. Libor kamsi mizí a přichází až těsně před odjezdem. Říká, že se stihl vykoupat v moři. Tiše mu závidíme. Odjíždíme směrem k řece Köprü Çayi, kde se komerčně raftuje, je to blízko moře, tak není divu. Domlouváme s Ilkerem dnešní plán a necháváme zde na konci kaňonu Köprülü Orinoco i s Jirkou a Kájou, kteří zde nasednou. My ostatní jedeme ještě výš, abychom si sjeli aspoň 1 km s trojkovým místem v kaňonu. Musíme se ale do něj dostat přítokem, který jet nejde, tak se z toho stává kaňoning s loděmi tak na ½ hodiny, ale zážitek. Na soutoku nasedáme. Kaňon je fakt úžasný, samá vyvěračka ze skal nad námi – prostě nádhera. Na konci kaňonu se přidávají kluci na Orinocu a jedem dál raftový úsek, široká, vodnatá, čistá a celkem teplá řeka, velký vlny, vše přehledný, pohoda. Na jednom místě si hezké dívky z raftu dokazují odvahu skokem ze “skály” (asi 2 metry), chvíli si hraju na záchranáře, ale brzo zjišťuji, že si asi vystačí samy, tak jedu dál… Po této řece následuje další dlouhý přejezd (jak jinak …) a dokonce 2 dny bez vody (myslím jako bez ježdění). Jedeme do vnitrozemí na náhorní planinu a v dálce jsou vidět zasněžené třítisícové sopky. Pak stavíme na večeři. Máme kozu a dalších mnoho příloh a pivo – super, lidi jsou moc milí a pohostinní, jídlo výborný. Náš řidič Ilker je 35-ti letý Turek, vyznáním muslim (jako 90% obyvatel Turecka), má čerstvě založenou rodinu. Jeho rodiče pocházejí ze Sýrie a nemá rád Kurdy. Jsme jeho první výprava, je zaměstnanec raftové společnosti Alternatif. 14 let byl u armády, je velice schopný, bystrý, komunikativní a všude (aspoň na nás to dělalo takový dojem) má příbuzný a kamarády. Umí trochu anglicky. Jeho nejčastější fráze jsou “O.K”, “No problem!” a “after” (když jsme mu dávali najíst), opravdu toho moc nesnědl, prý by se pak nevešel za volant. Jeho jedinou slabinou je couvání s vlekem J . Po výborné večeři a typické muslimské moezíně slyšitelné z blízké mešity a okolních amplionů po západu slunce vyrážíme dál směr severovýchod.Za tmy jedeme přes velké město Konya a v autě se rozjíždí docela vydařený večírek při kytaře živený samozřejmě našimi zásobami(v Turecku byl alkohol velmi drahý).Až zase někdy po půlnoci zastavujeme v blízkosti jedné benzínky a mešity a zaléháme. Ještě ráno za tmy nás budí tradiční motlitba a nakonec i Petrův hlasatel a taky to proklaté slunce. Z Čech nám chodí SMSky typu “v noci nula, prší a je hnusně, na horách sněží …”.Určujeme zakázaná témata – jsou jimi jakékoliv vzpomínky na zimu, sníh, o tom, jak kdo na jaře vymrznul na vodě atd. Po snídaní jedeme dál a zastavujeme u jezera Meke. Jeho zvláštností je, že se nachází v prostoru bývalé sopky a jeho voda je tak slaná jako v Mrtvém moři. Po chvíli váhání (pěna a smrad u břehu) lezeme do vody a je to parádní – voda tak nadnáší, že člověk tady leží na hladině a v klidu si může číst noviny. Po této extrémně slané koupeli toužíme po opláchnutí, sůl z nás padá, ale to si ještě počkáme. Jedeme dál a po cestě zastavujeme v městečku Belkaya. Z této, na první pohled krátké zastávky na kafe, se vyklubala nejmíň dvouhodinová návštěva. Byli jsme hned středem zájmu místních obyvatel. Navštívili jsme místní pekárnu placek, prohlédli jsme si ruční výrobu koberců (Jirka i kupoval) a hlavně jsme absolvovali exkurzi do místní základní školy. Až na Mamuta, který zůstal v autě a ze všech sil vzdoroval náporu dětí, které se snažili dostat dovnitř. Vykoupal se ve vlastním potu a zaslouží dodatečný velký dík! My jsme mezitím byli ve všech třídách od 1. do 8., děti nás v pozoru anglicky zdravily, učitelé a (fakt krásné) učitelky nás na závěr pozvali do sborovny na colu a na kus řeči, byl to fakt zážitek. Odjíždíme plní dojmů směrem k podzemnímu městu Derinkuyu a koukáme na zasněženou třítisícovou sopku Hasan Dagi (3268m). Podzemní město a jeho chodby a komnaty mne nadchly především svoji teplotou +12°C, osvěžující!Potom nás Ilker zavedl na hřiště na jakousi oslavu, bylo to pěkné, turecká hudba z dob válek, převleky Osmanů a my na V.I.P. židlích v první řadě s občerstvením – další nečekaná zajímavá akce. Naše další cesta směruje k turecké klasice – Kapadocii. Zastavujeme před nádherným skalním hradem Uchisar a již při večerním šikmém slunci procházíme Údolím holubů plným bizardních skal. V jednom exponovaném místě se nás ujímá místní “průvodce” v podobě kouzelného dědečka – poustevníka a provádí nás náročným skalním terénem na bezpečnou cestu. Je to opravdový ochránce přírody a chovatel psů a při loučení vyžaduje možná tučnější bakšiš za své služby než jsme uznali za vhodný my, ale spokojenost na obou stranách snad převládla. Přicházíme do turistického městečka a centra Kapadocie Göreme, kde na nás již čeká Ilker s autem a popojíždíme na nocleh stranou kamsi k dalším skalám. Poprvé za světla vybalujeme vařiče a spacáky a je to příjemné. Méně příjemné je ovšem ráno, to když po pravidelné hlasité moezíně ještě za tmy přijíždějí také ještě za tmy traktory a v těsné blízkosti našeho auta a nás ležících začínají nafukovat balóny. Opravdu je to tak. Jsme na startovací ploše pro vyhlídkové lety balónem nad skalami. Balóny musí vzlétnout ještě před východem slunce než se ohřeje vzduch. Co se dá dělat, vstáváme, fotíme, snídáme… . Balóny odlétly a my odjíždíme na start našeho dnešního výletu. Vyrážíme na túru hodně nalehko, vedro neubývá na síle ani tady. Jdeme po vrstevnici nad skalami, pak údolíčky mezi nimi, fotíme a potíme se … Jinak neskutečně krásná krajina, stojí to za to. Pak přicházíme Růžovým a Červeným údolím a Údolím mečů zase do Göreme, jdeme na pivo a popojíždíme ke skalním “houbám” v Paşabağı. Tam krátká prohlídka a další přesun do města Develi. Zde necháváme vlek a jedeme se podívat pod sopku Erciyes Dağı (3917m). Parkujeme v sedle ve výšce asi 2100m a pár odvážlivců (mezi nimi i já – jak jinak) se vydává až ke sněhovým polím ve výšce cca 2700 – 2800 (výškoměry se lišily). To vše v sandálech, tričku a trenkách. Aspoň tady příjemně foukalo. Scházíme se u auta a vracíme se pro lodě a pak jedeme k řece Zamantı Irmağı. Krajina je horská, kamenitá, ale přitom zelená a krásná. Silnice se zhoršuje, až jedeme po prašných cestách odvážně nad kaňonem. Zase za tmy přijíždíme do “kempu” u přítoku Zamantı. Je tu i sprcha, vaříme, rozděláváme oheň a spíme přímo nad řekou na dřevěném “pódiu”. Ráno prohlídka vodopádů Kapuzbaşı (moc pěkný!) a jedeme nahoru, kde budeme nasedat konečně zase na vodu. Jsme v NP Ala Dagmar a pojedeme Zamantı Irmağı. Možná jsme tu první Češi na vodě. Vytahujeme z lodí 2 dny zapařený věci a jdeme na to. Začátek pohodička, pak přenášíme úsek, kam ani není vidět (asi tak za 5) a jedeme dál, je to pěkná, teplá a trochu rozbagrovaná řeka. Jedno místo s válcem prohlížíme a jedeme, pak všechno na oči, tak do III+. Vysedáme u mostu nad “průsery” a zase je vedro jako vždycky. Odpoledne jedeme na jih, cestou dáváme pizzu a foto u cedule Niğde a jedeme k moři, blížíme se k pohoří Taurus, z jehož svahů tečou řeky, co nás následující dny čekají…

Projíždíme již přímořským městem Silifke a opět asi až v jednu v noci se rozhodujeme pro nocleh na plážičce pod srázem. A ejhle, přijíždí Jandarma (policie) a po rozmluvě s nimi jsme eskortováni (pro naše bezpečí) na jinou pláž, kde můžeme spát. Hezké, že? Probouzíme se při šumu moře a jdeme se vykoupat. Pak odjezd, čeká nás GÖKSU NEHRI . Je to veliký a hluboký kaňon – krajinovka, obtížnost WW 1 – 2. Užíváme si to, je to nádhera. Po vysednutí a navázání odjezd zpátky k moři (koupel), dál jedeme po pobřeží, až odbočujeme proti proudu řeky, co pojedeme zítra. Večer přijíždíme k hospodě s pódii, kde budeme spát. Navíc domlouváme večeři – budou pstruzi! Mají tu sádky plné ryb, tak by byla škoda toho nevyužít. Pstruh byl výborný, další chody na sebe nenechaly dlouho čekat, naše spokojenost je maximální. Tento večer jsme uspořádali volby. U nás jsme volit nemohli, tak jsme si udělali volební okrsek tady. Vyhrála ODS. Volby byly často diskutovaným tématem zájezdu, i když trochu choulostivým, stejně tak jako čochtani (že, Jirko a Libore J ). Další den ráno (je to již 7. den v akci) po snídani odjíždíme ještě kus proti proudu a nasedáme (ne všichni) na horní ANAMUR(DRAGON) ÇAYI. Voda je nezvykle studená (to jsme si odvykli), pěkně čisťoučká a taky krásná vodácky – poctivá III, okolí krásně zelené, připadám si jako v Alpách. U hospody, kde jsme spali, nasedají ostatní, ovšem obtížnost se nesnižuje (spíš naopak) a přibývají další plaváčci. V cíli naší plavby této krásné řeky se koupou děti a s nadšením po našem svolení lezou do lodí. Je to sranda, fotíme. Pak následuje přesun zpět k moři přes Alanyi a odpoledne ještě dáváme jednu lehčí řeku až do moře – Dim Çayi . V moři na kajaku mnozí z nás sedí poprvé, tak si to užíváme. Večer jedeme zase od moře k řece Alara, jež bude vrcholem zájezdu. Spíme u řeky u dalších milých lidí, je pohoda (až na to, že se zde řeší výsledky voleb, s kterými stejně nic neuděláme).

Ráno po snídani vyrážíme (zase ne všichni) na pevnost Alarahan nad řekou. Je to krása, ale to vedro hned po ránu je šílený, pot z nás jen leje. Dočkali jsme se i lezení a super výhledů seshora. Scházíme se dole u auta a jedeme do hor proti proudu Alary, abychom si odpoledne sjeli její horní úsek. Horní Alara nezklamala – čistá super řeka, tak akorát pro všechny, výživný místečka, ale na pohodu. Nejhorší je ovšem vysedání – šplháme se nahoru krpálem, lesem a hóódně vysoko – nakonec vše OK a jedeme k mostu přes Alaru, u nějž budeme spát a odtud brzo ráno vyplujeme na naši vrcholnou jízdu akce …. Usínáme plni očekávání vstříc další tropické noci plné hvězd…

Ráno hlasatel až v 6, všichni, kdo jedou, chystají jídlo a pití do lodí, snídají a vše šlape tak, že před půl osmou opravdu vyrážíme na vodu. Nastává den D, jedeme Alaru – perlu jižního Turecka. Složení C1 – Petr, K1 – Zdeněk, Vašek, Jirka H a já a Orinoco – Slon s Jirkou K. Hned po startu si po rozespalé snídani uvědomujeme, že nám řeka nedá nic zadarmo a užíváme si ranní průplach v trojkové svěží vodě v kaňonu. Celý dnešní úsek je 35 km kaňonem. Řeka si razí cestu prudkými peřejemi v sevřených skalních stěnách a občas trochu utichá v otevřenějším údolí. Dvě nesjízdná místa (závaly) přenášíme vlevo. Pod tím druhým nasedáme hned asi do čtyřkového místa těsně nad žumpou, pod níž je silný vracák táhnoucí na skálu. Několik bojových eskymáků několika členů, ale vše dobře dopadá a jedeme dál. Pár míst prohlížíme, ale vše jedeme. Ten nejzáživnější úsek jedeme vlastně na oči, protože Petr se šel sice podívat, ale z té výšky a tak daleko toho moc vidět nemohl. Jedná se o opravdu uzoučkou (místy sotva na Orinoco) soutěsku se několika “laškovnějšími” místy a hupíky. V jednom válci (nešel objet) se setkávám s již plavajícím Jirkou a jeho výzbrojí, následuje několik ran pod vodou, zvedání, nádech, několikrát dokola a už jsem taky venku, pochytám si to, vylejvám a scházíme se dole ve vracáku … Jedeme dál, vidíme most a víme, že bude ještě veselo… Pár těžších míst prohlížíme, jedeme, natáčíme, následuje esíčko a malý vracák vlevo s pomocným lanem, rychle vysedáme – jsme tu – u “vodopádu” – nesjízdné nebezpečné místo se sifonem, o kterém víme, co umí od jedněch českých vodáků, co tu byli před pár týdny. Přenášíme vlevo po skalách a nasedáme stylově skokem s lodí ze skály. Orinoco spouštíme na házečce, posádka sešplhala… No a to je vlastně konec těžkých míst na Alaře a vychutnáváme si posledních pár kilometru do “naší” základny pod pevností, která se nad námi už tyčí na levé straně. Setkáváme se se zbytkem výpravy, dáváme pivo na počest Alary i na čerstvý Janin inženýrský titul a chystáme se na přesun dál. Jedeme opět k moři, ale tentokrát bez koupele, zastavujeme na prohlídku amfiteátru Aspendos a míříme opět do vnitrozemí k troskám města Termessos. Vjíždíme do areálu k muzeu, je tu pěkný parčík, záchody, stolky a lavičky, kde uvaříme, nechají nás tu přespat, opět velice ochotný (jak je tady zvykem) přístup. Následující den je bez vody, ale ze včerejší Alary jsme vyvodačení až až. Popojíždíme na horní parkoviště a vydáváme se opět v nechutném vedru nahoru v pohorkách k ruinám starověkého města. Je to opravdu turecké Macchu Picchu, je tu amfiteátr, staré římské sloupy a hrobky poházené jen tak po lese a všude krásná hornatá krajina. Celí splavení scházíme zpět k autu a jedeme dál přes město Dizilke (nákup) směrem k další “atrakci” Pamukkale. Pak stavíme na ochutnávku vín s přednáškou v ruštině a již míříme nahoru k památce Hierapolis. Tady děláme výsadek, Ilker sjede pod Pamukkale a počká na nás. My jdeme v žáru kolem památek podobných jako v Termessosu, akorát je to bez lesa, takže je to všechno lépe vidět, ale slunce pálí nehorázně. U amfiteátru (zase moce pěkný) kupuje někdo od babek více či méně výhodně vyšívané ubrusy a scházíme k samotným kaskádám. Je to úchvatný pohled, i když vody je v kaskádách pomálu. Dokonce jsme do vody i 4 vlezli, no bylo to za poplatek, ale stálo to za to. Pak jdeme dolů s davem bosí po úžasně nesmekavém bílém travertinu i vodou, fotíme a kocháme se pohledy na kaskády, krápníky i roštěnky v plavkách a scházíme až k autu, kde nás čeká Ilker a ještě dáváme pivko. Zítra nás čeká poslední řeka a odlet domů, tak se pomalu začínáme loučit s Tureckem. Zastavujeme na večeři – opět kozička + vše okolo – dokonce na 2x, ale trochu nás zaráží výsledná cena, jinak výborný. Jedeme dál zase až do půlnoci, nakonec spíme na hřišti na umělém povrchu – lidi jsou zase na nás hodní. Ráno se jdeme vysprchovat, abychom večer v letadle nedělali zase takovou ostudu a jedeme na poslední řeku. Je jí AKÇAY – pohodové to rozloučení s tureckými řekami. Je to oproti programu ale hodně studená voda, aspoň osvěží…(na vlastní kůži se o tom přesvědčil Libor, nezklamal tak ani na poslední řece J ), vysedáme, sušíme, balíme už věci do lodí a kluci suší a balí Orinoco. Pak jedeme už k Bodrumu a bez vleku se jedeme vykoupat do moře, trochu tak zabíjíme čas do půlnočního odletu, Ilker nás ještě zavezl na vyhlídku na moře a zapadající sluníčko. Je to romantika jako prase. Umocňuje to závěrečné dojemné loučení s naším skvělým řidičem, společníkem a spolutrpitelem Ilkerem. Náš Tranzit mizí v dáli a my zůstáváme s našemi loděmi před letištěm. Nezbývá než je zabalit do fusaků, jež nám celou dobu skvěle sloužily jako podložka na zem pod karimatku a jít na odbavení. Prohlížíme pak ještě v hale fotky a natočené video a dáváme se do řeči s vydovolenkovanými Čechy, co letěli s námi sem a vyměňujeme si zážitky (my jich máme samozřejmě víc J )a už jsme v letadle. Na Ruzyni přistáváme hodně brzo ráno, venku je nezvyklá zima a to už je konec, rozjíždíme se různě domů s tím, že je všední den (čtvrtek) ráno a většina z nás jde do práce. Trochu šok, ale zvykáme si brzy na zajeté koleje a po pár dnech (aspoň já má pocit) musíme co nejdříve zase někam vyrazit na vodu….

No, znáte to! J

Tak jsem to viděl já – JERRY

Více akcí, zážitků a informací z činnosti vodáckého Klubu Slavia Hradec Králové najdete na www.vkslaviahk.cz