Mt. Blanc + Oetztálky – tesáš, tesám, tesáme…, 10.-15.4.2014

500 m ledový kuloár v severní stěně Mont Blanc de Tacul Gabarrou-Albinoni TD- & tesání v západních Oetztálkách 170 m za WI5 

Parádní jarní počásko po letošní divnozimě přeje skalám. S Jagyčem a dalšíma kámošema se vyhříváme na Suškách. Lezecká sezóna začíná slibně. Přelézám Majora a nedalekou kraťoučkou ňaminózní sportovku od Špeka za RP, Jagyč to za mnou vybíhá i se zraněnou nohou… to nám nalévá bojovou náladu do žil… kámo, nejvyšší čas vyrazit do hor, což J…

Sic divnozima nedala moc šancí na provětrání zbraní…de facto krom Rekfallů a Labáku s Pekym já nic a Jagyč vůbec nic… přesto nedáváme obavám šanci…

A co je v plánu? …od loňska díky lavinovce zavěšený pytel v severce Aiguille Verte v Savojských Alpách… to je jasná volba !

Pátek 11.4.2014… kolem 9 ranní dorážíme s Jagyčem po 12-ti hodinové celonoční jízdě úplně gumoví do Chamonix… obligátní návštěva domu vůdců… nepěkné zprávy o prachbídné podmínce v Argetierské dolině, balení, lanovka na mezistanici Lognan 1.973m a už ťapem na skialpech s lehkýma baťůžkama prověřit realitu a spustit program „aklimatizace“.

Po 3 hodinkách pohodové prochajdy zpovídáme chataře na Ref.d´Argentiere 2.771m. Témeř veškerý nový sníh v severních stěnách je v celé dolině sfoukaný, ledu je všude mraky, ale černej, lámavej, děsně tvrdej,…prostě konečná L …severky v této čarokrásné dolině se otevřou možná v květnu nebo až v příští zimní sezóně.

Měníme plány, necháváme pytel tam, kde je (začátek Couturierova kuloáru) a užíváme pohodový sjezdík po prostorném ledovci mezi okolními velikány… pak po sjezdovce… až do Argentiere (cca 1,5km výškových). Nasedáme do auta a popojíždíme do obligátního odpočívadla ve Švajcu. Spíme jak námořníci…

Sobota… dopoledne už stoupáme lanovkou na Aig. du Midi 3.842m za nekřesťanských 45€ s lyžema a krysama na zádech o velikosti průměrného korejského lyžaře. Nahoře se kupí lyžaři s mačkami, které gajdíci na lanech pomalu svádí jak dobytek na ledovcové plató.

Vymaňujeme se z davů a sjíždíme po ledovci pod Mt.Blanc de Tacul. Kopeme díru pro stan, víceméně úspěšně stavíme stan a jdeme se juknout pod nástup vytipované cesty …500m lajny od pánů Patrika Gabarrou a JP Albinoni z r. 1974. Poté si ještě šlápnem sněhový nástupový trychtýř ve vedlejším kuloáru sevřeném masivem Pyramide de Tacul… nakonec se odměňujeme sjezdíkem ke stanu. Trochu se mění počásko… vody máme dost a tak bezostyšně vaříme, baštíme, pijeme a kolem 18 jdeme na kutě… ranní budík ve 3 nahání hrůzu J.

Nadmořská výška (cca 3.500m), „pohodlný“ ledovec a velkej brácha větru (vichr), kterej valí sníh mezi tropiko a vnitřní stan a tím pomalu, ale jistě zmenšuje půdorys stanu… nám výrazně komplikují spánek… vrtíme se… po každých 3 hodinách převalování kecáme…

Neděle… ideální předpověď se razantně mění… vichr našel ještě většího bráchu a ten nám urputně pohybuje se stanem …začínáme propadat depresi… jestli se do 12 hod. nezlepší počas = valíme dolů a dom …ráno ještě loudíme z oddílového IT mága Čejpíka a jihočeskýho strejdy Kleboně moudra o aktuální předpovědi… Honza posílá optimistickou sms …takže po osmé hodině vylézáme ze stanu… realita je mnohem lepší… tož jdeme na to !!!… snídaně, balení, přesun pod nástup… úlohy jsou dávno dané… nahoru nese matroš Jagyč (silnej kluk, cožJ?), při sjezdu mám krysu na zádech já…

Pod odtrhovkou postupně přesouváme lezecký matroš z báglu na sebe …11:23 …a do práce J… prvních 300m je ukloněné firnové pole do 60°, jdeme na průběh, občas menší ledík, občas lehký mix, občas cvakám slaňák, ale zbytečně to nehrotím… firnový svah končí a dělí se do 2 parádnickejch lajn …rádi bychom Modica-Noury, ale dvojka, čerstvě nastřelená v nástupu, která vyrazila cca hoďku před námi, je úžasně pomalá… je to jasný… cesta je zapikaná… tož volíme vedlejšího fešáka kuloár Gabarrou-Albinoni  TD-/85°/III/4+.

První ukloněná ledová délka je prostě nádherná, valím nahoru, je předsekáno, takže vše řeší 1 šroub a …wow …užívám si… dobírám Jagyče a jde se dál… druhá délka už kouše… odlez od slaňáku je třeba řešit… pak dobrý, jen ledu není mnoho, první 3 vejvrtky poctivě dělí lajnu… začínám si zvykat… co dál… led pokračuje kamsi nahoru, ale slaňák na mě kouká v levé části kuloáru… vrtám šroub a začínám traverzovat …pikantní mixový přelez po drobných ledových krustách mi řádně svírá půlky… cvakám fix a přebytečný adrenalin vyklepávám i z uší… ihned po dolezu vidím ten správný fix na konci přímé ledové lajny… no nic… alespoň si budu toto místo nadosmrti pamatovat a klasu můžeme „vylepšit“… nutno dodat, že ani na druhým není traverz úplně příjemnou procházkou (viď Jagyči).

Odlez od slaňáku kopíruje okolní sílu ledu …cca 2-5 cm …naštěstí výše ledu přibývá… délka končí šikmou sněhovou plošinou. Následuje nejlepší laskomina celé cesty… 0,5 – 1,5m široký, min. 20m dlouhý led… peckááááá

… poslední délka ukončuje ledolezení a zahajuje navazující sněhohrabovou výstupovku na vrchol… končíme… v myslích děkujeme oběma borcům (Gabarrou-Albinoni) a zahajujeme několikanásobný slaňovací příběh… naučeným monotónním pohybem zakládáme a vytahujeme lana… cestou nám žaludek začíná připomínat, že jsme vlastně nejedli a ten 1 lok vody taky mnoho neřešil. No nic… po 7,5 hod. jsme zpátky u lyží… utahaní, ale spokojení J… všude je klid… ledovec je jen náš… sjíždíme ke stanu… vyhrabáme okraje, tavíme sníh, začíná se stmívat, tavíme sníh, měsíc v úplňku osvětluje celé Alpy, stále tavíme sníh… to je ale pakárna v týhle kose. Nakonec jsme přeci jen zavodnění, najedení a máme navařený čaj na ráno… ve spacáku je tak útulno… kecám… pořád se vrtíme… ale jelikož jsme unavení a je „posekáno“… občas na chvíli střídavě usínáme…

Pondělí… ráno nás budí obligátní větrné poryvy… jinak je vymetýno a než pustí lanovku jsme sami v zimním království nejdelšího Francouzského ledovce… RomanTyčka jak prase J… balíme… objevují se první lyžaři a lezci… soukáme krysy na záda a frrr dolů… kilometry po ledovci… uááá… začátek úchvatná projížďka po větrem vyhlazeném ledovci mezi „kopci kopců“… pak pakárna v tvrdém firnu rozježděných boulí mezi úctyhodnými trhlinami… závěr lahodí nohám i oku v rok od roku se zmenšujícím konci ledovce Mer de Glace… ještě pár schodišť k turistické lanovce…

…no a už svištíme vláčkem z Montenvers (1.913m) do Chamonix (1.030m)…

…zbývá… necelých 12 hodin… a necelých 1.200km… a jsme doma.

…příběh končí, aby další začal… aneb jak je důležité míti svého JagyčeJ… díky parťáku !!!

Díl druhý (vlastně první)… Renkfálly

…kde bychom byli bez přípravy ???, takže obracím listy v kalendáři o pár týdnů dopředu… je pátek 21. února 2014 těsně po půlnoci a s Pekym vyrážíme vstříc údajně jedinému ledu nateklému tuto divnozimu… a to pod Rakouským Imstem v západním okraji Oetztálských Alp.

Klasický noční přejezd zahájený snad prvním zaspáním Pekyho v životě končí kdesi v serpentinách, bo dál už je na silnici jen led, závora a oplocená jelení obora… tož parkujeme, balíme a ťapem na lyžích pohodovým zalesněným údolíčkem podél potoka. Po cca hoďce a ¼ vylézáme nad les a otevírá se prostorné horské údolí… a náš cíl… 170m vysoká ledová hradba… Peky zkušeně čekuje statek u cesty… a je rozhodnuto – než se vláčet další min. 2 hoďky s těžkou krysou na chalupu (která může být i zavřenáL), bereme zavděk přístřešku na seno.

Vyházíme z báglů spacáky a jídlo a jen s lezeckýma cajkama pokračujeme (cca 40 min.) k ledům. S úctou i obavou pokukujeme na místní parádní, ale těžké lajny (klasa zde začíná u WI5!). Jdeme vyzkoušet menší ledový kvak u paty centrálního vodo (v létě) – ledo (v zimě) pádu. Naivně navrhuji, že na max. 12m vysoké cestě pouze zabouldrujeme s cepíny. Nakonec se přeci jen navazuji a vyrážím „na steč“… uááá L jde to ztuha, led je děsně tvrdej, rubu jak horník, vrtám jeden šroub za druhým, podělanej jsem až za ušima… tato minidélka „pohltila“ celkem 8 vývrtek… Co budeme dělat zítra ???…takto jsme tu jen pro smích… se smíšenými pocity se vracíme k našemu „interhotelu“… cestou ještě zakopáváme lezecké cajky poblíž ledů.

Noc byla dlouhá a mrazivá (cca -20°C), ale spacák makal vcelku slušně…

Sobota… začíná nový den, slunce prozařuje údolí a nás vyhání z kutlochu… na lehko docházíme pod led, vyhrabáváme zbraně, vývrtky, mačky,…prostě veškeré deponované železo a lana… v ledové stěně už působí 2 sympatické lezecké dvojky z Čech (naštěstí mimo naši lajnu)… Nastřelujeme se do místní 170m klasiky Klassischer Renkfall WI5.

První délku tahá Peky… sklon je vcelku příjemný, led předsekaný,… chmury jsou pryč… užíváme si skvěle nateklý kompaktní led… luft pod zadkem přibývá… docházejí další lezčíci… okolní sluncem ozářená panoramata hladí naše prokřehlé končetiny… i duše. Další délku mám já… oproti včerejšku, kde jsem v 12m zavrtal 8 šroubů si teď v 50m vystačím s 6… dnešní polezenice je prostě bombastická… následuje předposlední nejtěžší délka… tahání vyšlo na Pekyho, ale užíváme si oba…

…následuje poslední krátký dolez a už fixuju štand v sněhové plání nad ledovou stěnou… akumuluju sluneční parsky, bo posledních pár hodin padaly všude okolo, jen ne na nás…

…dobírám Pekyho… vrcholové plácnutí a pak si už jen vychutnáváme okolní krásu… ještě sůša a valíme dolů. Slanění je vzdušné, ale rychlé. Opět zakopáváme cajky a jdeme se rochat do čerstvě zasněžených plání… po kolena v prašanu řveme blahem na svahu poblíž ledové bariéry…

Neděle… končí další mrazivá noc pod přístřeškem… tentokráte společná s italskou dvojičkou… metelíme pod ledy a na rozloučení si dáváme první délku vedlejší, poněkud přísnější cesty… tahám logický směr… pak si na druhým Peky přeleze těžší variantu… na závěr dtto udělám i já… a je konec šlus ende finíto… balíme cajky, spaní, vaření a sjíždíme na lyžích téměř až k autu… vplujeme do „nesmradlavých“ suchých hadrů a valíme směr Trutnov…