Rychlovka na Matterhorn, aneb, jak nás Liongrat vypekl, 24.-28.7.2008

Pár řádků z bláznivého pokusu o výstup na nejvýraznější symbol Alp, Matterhorn, čnící do výšky 4478 metrů nad mořem. Fotky snad přidám časem:-).

Rozhodli jsme pro takzvanou italskou normálku, hřebenem Lion, jednak na doporučení odborníků z oddílu, kteří zde mají již nejeden pytel a druhak i kvůli nechuti, tlačit se na normálce Hornli, s místními vůdci a jejich klienty.

Odjíždíme, jako již tradičně, ve čtvrtek večer v sestavě Jagyč a Bosák, Jarda Melger a Láca. Jedeme přes Mnichov, (ve Švýcarsku u benzínky nám automat sežere eura, a místo benzínu, mi vrátí papírek s kurzem, 20 éček v háji), průsmyk San Bernardino přímo do Breuilu (2000 m). Je krásně. Vrcholy jsou téměř na dosah.
       

Přebalujeme batohy, posnídáme buchty a jiné laskominky z domova. Vycházíme po půl desátý. Cesta na Rifugio Abruzzi (2802 m) je v pohodě. Potkáváme dva krajany. Jdou poponášet loňský pytel. No alespoň na chatě s někým pokecáme. U chaty půl hodinky odpočíváme. Začíná se ukazovat, že naše čtrnáct dní stará aklimatizace na kopečkách kolem Rothornhutte, zas tak úplně nefunguje. Od chaty je cesta již strmější, místy po skále, místy po zasněžených plotnách. Potkáváme tři dvojky, které jdou dolů, všichni shodně tvrdí, že je moc sněhu, fixy jsou prý pod ledem a na vrcholu dlouho nikdo nebyl. Dokonce to tvrdí i dvojka se zbraněmi, což nám moc nepřidává. Nu co. Na Carrelku snad dojdeme, a dál se uvidí. Pod sedlem znovu odpočíváme. Ze sedla vede cesta po suťovisku, pak trocha lezení a pod chatou nás trochu potrápili fixy. Bosák to přebouchal na sólo, my ostatní jsme to radši zajistili a batohy jsme vytáhli na lanech. Jo, lanová technika…

Na chatu chaty J. A. Carrel (3835m) docházíme po sedmý. Docela unavení. Teď je již úplně jedno, kdo před dvěma týdny na kopcích byl, a kdo (Láca) nebyl. Utahaný jsme všichni. Odměnou je nám prázdná chata, nádherné výhledy na Breuil a i na Švýcarské čtyřky a další kopečky. Ještě se odměníme dobrou véčou připravujeme se vrcholový den. Večer docházejí již zmínění kolegové, výška jim evidentně dělá větší problémy, než nám. Kluci nám ještě popisují trasu výstupu, za což jsme rádi.

Budíček mám na 3:15, venku se však čerti žení, tak vstávání o hodinku posunujeme. Druhý pokus má Jarda a dopadá stejně, jako já. Pak už si budíček nenastavujeme a necháme to osudu. Po osmý se počasí zlepší, tak dáváme snídani a po půl desátý vycházíme. Bereme to jako vycházku. Na vrchol to dnes nebude. Je teplo, takže to co napadalo, teď teče po fixech, skalách až na tělo. Nic moc.

Lezeme, aspoň se nám to zdá, poměrně rychle, ani moc nebloudíme. My s Bosákem jdeme na průběžné jištění, kluci jdou štand, štand. Jsou o trochu pomalejší, ale ne o moc. Cesta je zajištěná, kolmé části opatřeny fixy a řetězy. Nad Tyndallovým lanem (řetězem) pokračujeme po italské straně hřebene, celý svah je zasněžený. Sněhu je hodně, tak se jde vcelku dobře. Na Tyndallovu věž dolézáme v půl čtvrtý. Podle průvodce je to z chaty 2-3 hodiny. My to lezeme hodin šest. Asi bychom museli méňe jistit, tedy skoro vůbec, ale to by byl v těchto podmínkách holý nerozum. Smutně koukáme na vrchol. Vidíme kříž, lana, cesta čitelná a dosažitelná. Ne však pro nás, teď a v tuto pozdní hodinu. Přeletí nad námi i vrtulník, aby si nás zkontroloval, a asi i spočítal. Dáváme svačinu, fotíme a otáčíme. Hřeben dolů slézáme, pak slaňujeme. Po hodině sestupu na nás z údolí vystoupají mraky. U Tyndallova lana již padají kroupy. Následuje sněžení a bouřka.

Vzduch je úplně nabytý elektřinou. Nejradši bychom zahodili všechno železný, ale to bohužel nejde. Docela mazec. Na chatu přicházíme v půl devátý, jako sněhuláci, totálně promočení a zmrzlí. Na chatě jsou dva Švýcaři. Nabízejí nám horký čaj a fotí se nás. Teď již jen rozmrzáme, vaříme a čekáme na kluky. Ti přicházejí před desátou. Vypadají stejně, jako my před loďkou a půl. Všichni blahořečíme předky, že tu chatu tak pěkně postavili. Večer si ještě čteme v knize výstupů. Mnoho pokusů, málo vrcholů, kromě italsky psaných nesrozumitelnostem, byli na vrcholu jen čtyři Švýcaři začátkem července, a ruská výprava. Ta nás zaujala, lezli to nahoru a dolu 26 hodin. Pěkná práce.

Ráno (po devátý) si nás zkontroluje opět vrtulník. My jen koukáme, co napadlo sněhu. Když vycházíme, opět padne mlha. Na plotnách, které jsme lezli v pohodě na solo, těžko ve sněhu hledáme štandy, natož cestu. Na chatu jsou další zájemci o vrchol. Potkáváme dva týpky, kteří prý na vrcholu Lvím hřebenem byli již dvakrát. Nemají cepíny a ani mačky, prý to není potřeba…Asi letos polezou na úplně jinou horu, to budou koukat..

Do Breuilu k autu docházíme před pátou. Chvíli sušíme a pak nalodění a odjezd. Brzká ranní snídaně na D5 v moťáku u Rokycan. Do HK příjezd v 6 ráno. Tak šup, šup, vykoupat a do práce…
 
A závěr???
Máme ho tam. Pytel. Tak příště.