První jarní lezení, 18.4.2009

Konečně se po zimně udělalo pěkné počasí a tak jsme první dubnovou sobotu mohli vyrazit do skal.

Již ve středu byl skalní semafor (povolující lezení) zelený a informoval že skály jsou suché. Letos však semafor není řízen jako v předchozích letech ručně, ale podle automatického zaznamenání srážek v oblasti. Tak se stalo, že v pátek na semaforu naskočila červená pro všechny pískovcové oblasti, přesto že již týden nepršelo. Pár lidí nahlásilo, že místy skály ještě po dlouhé zimně nestihly uschnout a na serveru Skalní oblasti se rozhodli první dubnový víkend zakázat lezení na všech pískovcích v Čechách. Začali jsme měnit plán a místo návštěvy Prachova hledali alternativy jako skály na Vysočině či  skály v údolí Vrchlice. Nakonec však byla rozhodující informace od prachovských domorodců (díky Ivanko), že na Prachově je již většina skal suchá.

Po najití všeho materiálu, po zimě porůznu poschovávaného jsme tedy v sobotu vyrazili ve složení já s Lenkou, Jagyč s Klárkou, ve skalách jsme se sešli ještě s Ivankou, Zdendou, Honzou a potkávali další známé tváře.

Za krásného, teplého, slunečného dne jsme začali na Rektorkách. V Prachovských skalách se přemnožil kůrovec a proto bylo pokáceno velké množství stromů. Údolí pod Prachovskou jehlou tak je bez jediného stromu. Pohled je to opravdu zvláštní, na jednu stranu je neuvěřitelný rozhled na okolní skály, ale něco tomu prostě chybí.

Postupně jsme navštívili věže Pelíšek, Kočičí jehlu, Orla a Bertovu věž. Bohužel během lezení na Bertovu věž už Ťapku, Zdendova jezevčíka, přestalo bavit čekat až dolezem a vyrazila na výlet. Přes prohledání snad celých skal se Ťapku nepovedlo najít. Objevena byla v neděli v útulku, vyzvednout si ji však Zdenda směl až v pondělí. S Jagyčem  jsme na závěr ještě vylezli zajímavou cestu na Žlutou jehlu. Příjemně utahaní pak skoro za tmy vyrazili domu.