Přes Obří zub, hřeben Rochefor na Grandes Jorasses (4208), 17.-22.7.2010

    Trocha slov o přechodu překrásného hřebenu savojských alp…

Termín 17.6-22.7.2010 Účastnící: Mário (Martin Pecka), Mára, Jarda Melger a Aleš Gabriel, Kuba Cejpek, Bosák (Jirka Pražák) a já (Jirka Lukeš).

Vyrážíme dvěma auty, Jarda s Alešem, Máriem a Márou a Bosák se mnou, v Praze nabíráme Kubu, sraz v La Palud (1310m), tedy na jižní straně Blancu. Cestou v Německu bouří a prší, snad se to vyprší na celý týden. Před tunelem skrz Mount Blanc trochu stojíme, cena přes 40Eček nás trochu překvapuje, ale co se dá dělat…

V 8 ráno stojíme na neplaceném parkovišti a jdeme si na lanovku zkusit domluvit přepravu batohů nahoru. Vychází to, dokonce za to nic nechtějí. Mezitím přijíždí Jarda. Balíme na 4 dny, batohy jdou do lanovky a my nastupujeme do 2km vysoké procházky. Nespěcháme, aklimatizujeme. Je pařák, pařák. Na chatu Torino (3375m) docházíme kolem třetí. Jdeme dohodnout ubytko, ale obsluha mluví jen italsky, nejdřív se jen smějí, pak tvrdí, že je plno a stále se smějí, pak, že místo je a stále se smějí. My se také chvíli smějeme, než je nám sděleno, že ubytko je pouze s polopenzí, a to za 42E… A do pr..le. Tolik peněz dát nechceme, stany jsou v autě. Máme problém. Po příchodu kluků debatujeme co s tím, debata se protáhne, čímž některé varianty padají a zbývá jen přespat na lanovce či poblíž. Naštěstí s sebou máme spacáky a naštěstí z lanovky nejsme vyhozeni, takže si zde uvaříme, a kolem osmý jdeme spát.

Ráno budíček, snídaně a v půl šestý a vycházíme po ledovci vstříc prvnímu cíli, skalnímu zubu DENT DU GÉANT (4013m). Přístup k němu je po ledovci, strmým žlabem, jednoduchými, orientačně nepříjemným mixovo kamenným svahem (zde kluci bloudí víc než my a nabírají na nás přes hodinu zpoždění). Přicházíme pod nástup pod vlastní lezení (cca 200m, obtížnost III-několik míst V, těžká místa zajištěna tlustými fixními lany). Ve stěně jsou nastřelený asi dvě dvojky, další se připravuje, navíc se pod stěnou připravuje nastoupit čtyřka do vedlejšího komína, ti si však vybrali cestu těžší a polezou ji v lezečkách. Navazujeme se na lano, Kuba první, pak Bosák a já nakonec. Přelez bez použití fixů bere za své hned zpočátku, fixy však používáme jen občas. Valíme průběžně a předlézáme dvě dvojky.

Na vrcholu jsme před devátou, po hodině a kus lezení. Výhledy parádní, trochu pozevlíme, pofotíme, posvačíme….

Dolů jedeme bočním slaněním po 60m, na 3 délky. Pod nástupem se kocháme stěnou, činností dalších lezců a čekáme na kluky. Sluníčko začíná pálit, po hodince a půl nás to přestává bavit a pomalu začínáme scházet dolů. Jdeme na konečnou stanici lanovky Helbron, tlačíme se s turisty – lanovkáři, pro které je tu připravený, pro nás trošku nepochopitelný výběh s plotem na ledovci…. Na Torinu vaříme a stále čekáme. Kluci nikde a začínáme se trošku bát. Nakonec kluci přichází v momentě, když uleháme, tedy kolem sedmý. Naštěstí se nic zvláštního nestalo….Spát jdeme brzo, neboť nás zítra čeká přechod hřebene Rochefor.

Ráno vstáváme ve tři, vycházíme už i s celým batohem o půl páté. Jdeme po stejné cestě jako na Geant, pod ním pokračujeme po hřebeni. Je parádní, ostrý, sněhový, prostě paráda.

Ve stěně Aiguille de Rochefor (4001m) trochu hledáme, trochu bloudíme a najednou stojíme na vrcholu…Tak by to mělo být vždy :-). Počasí je opět nádherné, stejně jako výhledy zpět na hřebínek, Geant a Blanc v pozadí a vpřed na druhý Rochefor a Grandes Jorasses. Trochu bokem hřebene je Mont Mallet, parádní špička, která však nedosahuje čtyřkilometrové výše o 11m. Při pohledu na něj chvilku váháme, ale nakonec nastupujeme. Počáteční suť je zakončená nádhernou tvrdou skálou (kompaktní montblanskou žulou) v kolmici a madly.

Z vrcholu na sever půlkiláková šluchta dolů, na jih ledovcová planinka. Při sestupu nás akorát docházejí kluci. Ihned pokračujeme dál. Následuje opět hřeben jak břitva až pod Dôme de Rochefort (4015m), což je taková hromada šutrů, držící pohromadě bůh ví proč, cestu není třeba hledat, každý si může jít svou, jen některé jsou trochu horší, než ty úplně špatné :-(. Na vrcholu se opět poflakujeme a sluníme. Pokračujeme na bivak, který tušíme v sedle, ale mate nás, že ho nevidíme, přestože by měl být vidět (je šedivý, splývá se skalami). Sestup z vrcholu je psycho, vše volné, každým krokem se člověk bojí, že spustí kamennou lavinu, fuj. Kde je ta kompaktní montblanská žula….asi jinde.

Dál vede cesta chvíli po sněhovém hřebeni (se stopami), chvíli po skalním hřebeni (bez stop i jištení), dvě krátká slanění (se smyčkami), trocha oblézání, zkrátka zábava. Na hřebenu se několikrát ohlížíme, vidíme kluky a za nimi dvě další dvojky. To bude na bivaku veselo… Na konci nás čeká v průvodci avizované slanění. Jedeme dolů, v podstatě kolmo dolů, po 50m nalézáme druhou smyci s mailonkou, ale dál nic. Slézáme a traverzujeme rozchrastaným hnusem. Nakonec dosahujeme nejvyššího místa sněhového hřebenu. Jsme z nejhoršího venku. Pohodu na sněhu přeruší trhlina, před kterou se poprvé dnes navazujeme a přeskakujeme ji. Na bivaku Canzio 3 818m jsme kolem třetí. Pouštíme se do vaření, fotíme, relaxuleme, píšeme SMS, obhlížíme nástup na zítra atd. Sledujeme další slaňující dvě dvojice a zjišťujeme, že to nejsou naši. Sakra. Nakonec i kluci začínají slaňovat, sice „komplikovaně“ ale přece. M+M dochází kolem osmé, J+A v půl desátý. Kluci se rozumně dohodli na zítřejším sestup z bivaku na Bacolatku slaněním.

Spánek v bivaku je kapitola sama pro sebe. Okno i dveře otevřené, horní palanda až nepochopitelně udrží 5 figurek, a na spodní se tlačíme v šesti. Někdo i spí, já skoro vůbec. Venku je nádherná noc. Budíček ve čtyři je vysvobozením. Naštěstí vstáváme jen my tři a dvě dvojice gajdíků s klienty. Trochu si překážíme, ale kolem páté stojíme za gajdy pod nástupem.

Počátek je docela mazec přes plotny, naštěstí zde visí fixní lana. Když končí, začíná bloudění v chrši. Kde je ta kompaktní montblanská žula….asi jinde. Naštěstí nám gajdi o tolik neutekli, takže se orientovat trochu podle nich. Bez nich by to bylo horší. Po slanění je třeba oblézat dalšího strážce z jihu, a to bychom určitě neudělali…. Následuje asi nejtěžší místo výstupu, krátký, ale výživný koutek s kroužkem a těžkým dolezem. Bosák nám to pěkně vytáhl, ale i na druhým to bylo výživný. Následuje chrš, chrš a volné šutry. Člověk si nakonec zvykne na to, že to se hýbe málo, to skoro vůbec, a tento chyt je tam třeba vrátit zpět. Ale žádná krásná polezenice to není. Následuje těžká spára, kterou tahá Kuba.

Délka končí na hřebeni, v podstatě na vrcholu Pointe Héléne (4045 m). V dáli vidíme první dvojičku, pěkně nám utekli. Dál se už poleze po hřebínku. Začíná téměř nekonečná pouť nahoru a dolů, oblézání a přelézání, to vše na poledním slunci, které pálí a vysušuje. Vše vyvažuje parádní expozice a divokost okolí.

Tady moc lidí nebylo…. Úžasné místo. Postupně přelézáme nižší vrcholy, avšak není mi přesně jasné, co je vrchol a co strážce, ale je to asi jedno. Na úseku hřebene jsou celkem asi tři smyčky… Konečně docházíme pod Pointe Whymper (4184m), nasazujeme mačky a dál pokračujeme již s cepínem. Obtížný traverz v rozehřátém sněhu radši jistíme. Mlha nevěstí nic dobrého, ale utěšujeme se, že se to na vrcholu změní. A taky že jo. Těsně pod vrcholem Pointe Walker (4208m) je nádherně, teplo, a mrak je ten tam. Stisk ruky hovoří za vše….

Bohužel je 5 hodin odpoledne. Trochu se najíme, napijeme, vyfotíme a jdeme nalehko na vrchol s převějí, ale co to? Další vrchol je tak pět minut od nás. Není možná vyšší, ale co když…. Zatímco řešíme vrcholové foto, vyběhne ze severky klient (něco přes padesát?) s gajdíkem, zřejmě dobrý oddíl….

Sestupovat začínáme v půl šestý. Sestup je po ledovci, traversem ke hřebínku spadajícímu z Whympera, pár zajímavých kroků po ledu a jsme na hřebenu. Sestup je nekonečný, výška jde dolů pomalu. Jsme pěkně unavený. Závěrečné plotny slaňujeme jak o život. To byla rychlovka. Jen sjíždíme asi trochu níž než máme a gajdík s klientem jsou nám v patách. Nástup na ledovec je delikátní. Nazutí maček a pár kroků bylo skutečně na hraně. Dál to pokračuje již lépe, slaňujeme přes trhlinu z erární smyce v abalaku. Moc se tomu věřit nedalo, ale nebyl čas se ptát… Gajdík s klientem zastavují na rovné polici na počátku skal, kde budou bivakovat. Pěkné místo, podle mě první a jediné na celém hřebeni…. Slézáme již za tmy. Jsem vyšťavenej, mám krizi a už se mi dál nechce. Naštěstí nacházíme slanění a několik délek jedem dolů na sněhové plato a za chvíli jsme na ledovci. Sláva. Ve tmě se špatně zorientujeme, jdeme kus nahoru netraverzovat nad trhliny. Po chvíli zjišťujeme že blbě. Tato chybka nám umožnila nastoupat dalších zbytečných 100m. Pak je cesta již jasná, vyšlapaná, občas překročíme trhlinu, ale nic dramatického. Pak konečně ledovec končí, trocha suti a jsme na chatě Boccalatte (2804 m). Však taky bylo na čase, jsou dvě ráno. Lezli jsme to tedy 21hodin…. Kluci nám nechali čaj, chlapi díky! S Jardou prohodíme několik slov a mažem na kutě.

Ráno je kouzelné, ale únava je v nás… Nasnídat, zabalit a dolů k autům. Přejíždíme dál do údolí, je nádherné, ale je zde dost lidí. Koupeme se, cpeme se a hledáme místo na přespání. Od západu se začíná zatahovat a za chvíli vidíme, že na Blancu začíná peklo, které brzy přišlo i na nás, ale to už jsme schováni v autech. Řešíme co a jak a vychází nám přejezd zpět do Šamonic, a tam někde přespat. Nacházíme dobré místo pro oslavičku, a přespání.

Ráno razíme na cvičné skály. Je to deset minut od auta, cesty v obtížnostech pro všechny, od lehkých ploten a hran, přes těžší kousky, až po stropovou hákovačku, kterou Kuba hravě překonává. Každý si to užil….

Další plány řeší konzultace s domovem, izobary nám nejsou nakloněny…. Tak pobalíme, zamáváme Blaníku a spol. a s prvními kapkami deště jedeme dom.

Bylo to úžasné ťapání po kopcích. Hlavně díky Vám, chlapci dík.

Hoře zdar.

P.S. 1 Pár fotek od Aleše přidám okolo vánoc.

P.S 2 Omlouvám se za zpoždění, které nemůže napravit ani délka tohoto neuspořádaného dílka :-).

P.S.3 Další foto u Kubika na http://web.elsatnet.cz/~jcejpek/2010/07-jorasses/

A příště ? Že by

J