Předvelikonoční Alpy – skupina B: Ulrichshorn a Nadelhorn, 28.3.-1.4.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky a v　horách to snad platí několikanásobně! My to zkusili a v tu jinou vodu v ní tentokráte doufali … J

 

 

 

 

 

Den odjezdu byl pro někoho sváteční, pro jiné všední, ale pro mě dlouho očekávaný. Po loňském půstu, zapříčiněném zraněním i počasím, jsem měl možnost se po 20-ti měsících pokusit o čtyřtisícový vrchol. Plán zněl jasně: dokončit, nebo alespoň pokračovat, v　loňském výletu na stejné místo.

 

 

 

 

 

 

 

Jak jsme dopadli tenkrát, to se lze dočíst v　článku http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2011040001. A jak jsme dopadli letos, to se teď pokusím přiblížit.

 

 

Předně vysvětlím to rozdělení na skupiny a následné označení. Přidali se k　nám totiž Bosák, Jagyč, Kuba a Radek, kteří měli v　plánu přechod Bernských Alp ze severu na jih a hodila se jim naše trasa, která splňovala jejich představy. Vzhledem k　tomu, že vystupovali jako první a cíl měli poněkud náročnější než my, rád jsem je označil jako skupinu A. O něco více napoví, zatím, pár vět z　Diskuse od Jagyče (lukes, 2.4., 7:27) a Bosáka (4.4., 08:56).

 

 

Vyrážíme tedy ve středu večer ze Stěžer a ve švýcarském Lauterbrunnenu, ve 4:19, děláme první a vlastně i poslední společné foto, loučíme se a vzájemně si přejeme hodně štěstí.

 

 

 

 

 

Poté pokračuji již jen já, Vláďa a Pokyša (dále jen PoVl, neplést si s　póvl!!! J ) do Walliských Alp, městečka Gasenried (1659 m). Cestou opět využíváme vlaku a ve čtvrtek ráno, v 7:30, parkuji na mně a Vláďovi známém parkovišti u luxusního hygienického zázemí s　vlastním přímotopem! J

 

 

 

 

 

Času jsme měli relativně dost a tak jsme se balili jen pozvolna. Vždyť na chatu Bordierhütte (2886 m) to bylo dle průvodce pouhé 4 hodiny. Přesto jsem PoVl trošku popoháněl, protože jsem se chtěl co nejdříve dostat přes obávaný traverz pod chatou, který byl vloni kvůli lavinovému nebezpečí neprůstupný.

 

Po společném fotu v 8:45 vyrážíme nejdříve s　lyžemi na batozích, později pak již na nohou směr chata. Okolní scenérie se nám ukazovala v　plné kráse a tak to nechám chvíli beze slov.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze snímků je patrné, že cesta byla čitelná, sněhový podklad krásně držel a my se v　pohodovém tempu přenesli okolo místa loňského útočiště, přes traverz i přes ledovec. Zbýval jen skalní výšvih, na kterém se nacházela chata a v 15:10 jsme mohli konečně, minimálně na 3 dny, odložit naše těžké batohy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu jsme se seznamovali se skvěle vybavenou chatou, kde jsme ten den a noc byli sami, zatopili si, snažili se o zpřístupnění WC, něco málo uvařili, vypili a pak už jen odpočívali, hřáli se v　odpoledním slunečném svitu a kochali se okolními vrcholy a ledovcem.

 

 

 

Budíček byl stanoven, s　ohledem na plán pokusit se vystoupit na Nadelhorn (4327 m), na 3:50. V　průvodci se píše, že cesta na vrchol trvá 6 hodin a my doufali ve stejný čas.

 

Cestu byla zpočátku zajímavá, chvíli po sněhu, chvíli po kamenech. Asi po dvou hodinách nás opouští Vláďa, který se ještě na výstup necítí a radši se lépěji zaklimatizuje v　okolí chaty.

 

 

 

 

Dál tedy stoupám s　Pokyšou, přičemž noční hvězdná obloha se za rozbřesku zatahuje a mraky jsou hrozivě nízko. Začíná velmi silně foukat a z　našeho cíle zpočátku vidíme jen kupy mračna.

 

 

 

Ty sice nakonec ustupují vycházejícímu slunci a na Ulrichshorn (3925 m), přes který se převážně v　této době chodí na Nadelhorn, je to asi hodinu, ale stále více a více sílící vítr nás nutí se těmito a dalšími nádhernými alpskými velikány jen kochat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu nám dochází, že pro dnešek bude lepší nepokoušet štěstí a proto se uprostřed ledovce u Riedpassu (3565 m) rozhodujeme pro návrat.

 

 

 

 

 

 

 

Ten byl pohodový a i díky Vláďovi jsme našli lepší cestu, než kterou jsme stoupali. Velmi rychle, po příjemném závěrečném sjezdu, se vítáme s　Vláďou, jenž si ustlal v　jídelně u kamen a my ho téměř ihned následovali! J

 

 

 

Krátký spánek, lehký oběd a hurá nalehko užít si za plného slunce odpolední výlet s　následnými sjezdy. A to odpoledne bez batohů se opravdu vydařilo!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To už se ale zespodu blíží čtveřice Švýcarů a tak trávíme páteční večer s　dalšími zájemci o stejný vrchol. Přizpůsobujeme se jejich vstávání a o hodinu posunujeme budíček: na 2:45!

 

 

V　sobotu ráno vyrážíme pod oblohou s　milióny hvězd a brzy jsme na stejném místě, kde jsme to museli předchozí den otočit. Jen o více jak hodinu dřív.

 

 

 

 

 

Za rozbřesku a v　následném krásném svítání začínáme stoupat na Ulrichshorn.

 

 

 

 

 

Začíná foukat, terén je spíše ledovatý a tak asi v　polovině sundaváme lyže a dál jdeme pěšky.

 

 

 

 

 

 

Již před nástupem jsem se domluvil s　PoVl, že oni půjdou jen na tento vrchol a já se pokusím sestoupit do sedla Windjoch (3850 m) a vystoupat na Nadelhorn.

 

Jak řekli, tak udělali. Mě tlačil čas, proto jsem v　rámci možností přidal na tempu a potají záviděl PoVl, že si mohou výstup v　prvních slunečných paprscích více užít. Švýcaři se mezi nás vklínili a já byl rád, že za mnou na Nadelhorn ještě někdo jde a nejsem tudíž sám.

 

 

Na Ulrichshornu dělám samospouští první vrcholové foto, sestupuji do sedla a po ledovém hřebínku pomalu stoupám k　dalšímu vrcholu.

 

 

 

 

 

 

Až za sedlem se otáčím zpět, kde že jsou Švýcaři a PoVl. První teprve sestupují do sedla, druzí se radují na vrcholu.

 

 

 

 

 

Vítr zesiluje a chvílemi mám problém držet rovnováhu. Výstupová cesta je stále ledovatější, vítr nepříjemnější a Švýcaři to i díky tomu otáčejí. Co dál?

 

 

 

 

Pohled zpět mi říká, že většinu hřebenovky mám za sebou, Ulrichshorn vypadá jako mladší bráška a ke kříži to přes skálu není zase tak daleko. Stoupám …

 

 

 

 

Je 31.3., 10:05 a já objímám kříž. Nadelhorn, 4327 m!

 

 

 

 

 

 

 

 

Celý pobyt na vrcholu se smrskne jen na pár vteřin, vítr je chvílemi šílený.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V　závětří vrcholové skály svačím, fotím krásná panoramata a když to párkrát zafouká i tady, vydávám se po cca 10 minutách na cestu zpět.

 

Hřebínek na Stecknadelhorn (4241 m) sice láká, ale nerad bych se nechal sfouknout kamsi dolů. Síly ubývají a mě ještě čeká sestup a sjezd k　chatě. K　focení mám již jen mobil, což není moc pohodlné a proto téměř nefotím. Baterie ve foťáku, i ty náhradní, začaly stávkovat.

 

Na cestě k　lyžím si ale ještě, opět z　vrcholu Ulrichshornu, zvěčňuji na památku celý tzv. Nadelgrat.

 

 

 

 

 

 

Nakonec sestup proběhl poměrně rychle, jen ten sjezd na lyžích jsem už nohama moc nezvládal. Netrénované svaly brzdiče dostaly zabrat a každým obloukem to bylo znát víc a víc. Přesto se ve 12:30 vítám šťastně s 　PoVl a nechávám se jimi opečovávat. Bylo to od nich milé a moc příjemné.

 

 

Zbytek dne odpočíváme, vyprávíme si zážitky, průběžně vaříme, dojídáme a dopíjíme zásoby a večer spokojeně a zaslouženě uleháme, abychom ráno vstali po páté hodině, sbalili si a vyrazili k　autu.

 

 

 

 

Obávaný sjezd s　vyjedenými, přesto i tak těžkými batohy byl nakonec stejně příjemný jako další svítání, kterým se s　námi Alpy loučily.

 

 

 

 

 

 

Dojeli jsme na lyžích kam jen to šlo, občas se namotali do mladých modřínů a již nad vesnicí se ještě jednou pokochali hřebínkem, kde je stále ještě kam stoupat. Tak zase někdy příště!!! J

 

 

 

 

Setkání se skupinou A, vzájemné vyprávění, atmosféra v　autě, cesta domů i výborná kolena na hranicích, to vše byla taková pěkná …J

 

 

František alias Prezident-FKDP