Předvánoční alpský lyžařský únik, 14. – 16. 12. 2018

Lyže se otáčely netrpělivostí v koutě, a tak nezbylo než kouknout opět po alpských koutech s dostatkem sněhu a partě lyžníků. Výhercem bylo stubaiské údolí a jeho ledovec.

Po pár emailech se mi celkem rychle podařilo sehnatpěkné ubytování ve městě Neustift. Bohužel nabytý plán podzimu, konce roku či plány akcí příštích, osekal nečekaně partu lyžařů na 5 účastníků. To nás ovšem nezaskočilo. Následné domluvy byly jasné a krátké.

Přišel pátek a do vozu postupně nakládám Rafa, Honzu Šafáře (nečlen, ale osvědčený výletník 😎 ), „nováčka“ Marcela a Adélu, jako květinku v trní 😆 .

Ve 12:30 opouštíme HK a vyrážíme. Předpověď počasí měla být tak na půl, někteří sýčkovali, ale všichni jsme si přáli jen azuro a ideální podmínky. Cesta ubíhala více než hladce, u Mnichova klasický špunt, ale navigátor Google v rukou závozníka Marcela nám ukázal krátkou a jednoduchou zkratku, která nám uspořila 20-30 min, a tak jsme mohli v poklidu v 19:30 zaparkovat před pensionem Sonnleitn. Teploměr ukazoval -13°C.

Pan domácí nás přivítal, ve zkratce vysvětlil, co u nich kde najdeme a odkdy nám připraví snídani. Následoval klasický plánovací mejdánek.

Sobotní ráno nás uvítalo krásnou jasnou oblohou. Při snídaňovém hodování nám lehce záblo při pohledu na hodnotu -19 °C na horních stanicích lanovek, které nám běželo na TV panorámě. Naše nadšení ovšem neochladalo. V 8:45 rychlé foto a už si to štrádujeme na BUS zastávku vzdálenou cca 200m od domu.

Za půl hodiny jsme u kasy. Rychlí nákup skipasů a stoupáme do výšin. Stejně stoupá i náš hlad po zaříznutí hran do nádhery ubíhající pod kabinkou zalité sluncem.

První cíl, nejvyšší bod stubaiského střediska a TOP nejlepšího v Tyrolech. Výhledy byly úžasné, fotky dokreslují lépe.

Selfie a huráááá jedééém…

Prošmejdili jsme skoro všechny otevřené sjezdovky, a tak přišla vhod obědová pauza.

Teploměry ukazují -16 až -12°C. To nám vůbec nevadí. Posilněni naskakujeme do lyží a zase jedééém…

Lehce pálící stehna v závěrech sjezdovek a klesající sluníčko naznačuje, že se blíží čas poslední jízdy lanovky do údolí. Tu musíme stihnout, jelikož i přes 70 cm sněhu, které napadly v týdnu, není oficiálně otevřená sjezdovka do údolí.

Nevadí, bary otevřené jsou a rakouské lidové odrhovačky volajíííí na Hruštičkuuu.

Hlad a únava nás nahnala do skibusu a cestu zpět do ubikace, kde nás čekalo nečekané překvapení v podobě ustlaných postelí a uklizených pozůstatků po mejdanu 😀

Tak jsme pro jistotou po sprše rozjeli další mejdan s rozebíráním zážitků proběhnuvšího krásného dne (průběh nikdo nezachytil, jen závěr) 😆 .

Nedělní ráno bylo lehce pod mráčky, ale na panorámě bylo na vrcholcích jasno. Tak urychleně na snídani, kterou vedl pekelník Raf :-D.

S paní domácí jsme se dohodli, že si můžeme na jednom pokoji ponechat věci a po lyžování se převléci a případně i osprchovat, což bylo též velmi milé a vstřícné. Poděkováním byla láhev vína, ať má také vzpomínku.

Nasedáme tentokrát do auta a stoupáme vzhůru.

Začínáme jako v sobotu na nejvyšším bodě, teplota jen -11°C. V průběhu dne stoupla až k -6°C, jen se přidal lehký vítr. Takže hurá dolůůů… 

Obědová pauza přišla vhod. Počasí přálo, předpověď vyšla v náš prospěch, takže padlo rozhodnutí lyžovačka do zavíračky.

Odpoledne opět více než skvělé. Lyžujeme do posledního okamžiku, vůbec se nám nechtělo opustit tu parádu.

Žel půl pátá se přiblížila, poslední foto a sjíždíme k autu.

Do pensionu převléci a zabalit na cestu domů. V 17:30 nasedáme a vyrážíme k domovu. Cesta jde ještě lépe než tam, a tak kilometry jen letí stejně rychle jako hlavou zážitky z báječného lyžařského úniku z předvánočního shonu.

Chvilku před půlnocí vjíždíme do Hradce. Rychlé loučení s přáním co nejdřívějším opakováním opět báječné akce.

 

Díky všem účastníkům zájezdu,

Jířa

 

PS: již třetí opakování tohoto alpského výpadu s sebou nese podezření tradice, kterou doufám dodržím/-e.