Pět čtyřtisícovek za pět dní aneb jak nám příroda připravila v srpnu Vánoce

V tuto chvíli mě mrzí jedna věc: že nejsem alespoň trošku spisovatel, protože proběhnuvší výlet do Švýcarska, údolí Saas- Tal by si zasloužil něco víc než výplod mé průměrné češtiny. Tak tedy se předem omlouvám (opět) za formu a obsah a pevně věřím, že po shlédnutí nafoceného materiálu (na Branžeži, ve Vulkánu, …) mi bude odpuštěno.

Tak jak to bylo: jelo nás sedm. Pepin, Machyč, Jagyč, Karel, Faust s Jarmilou (zřejmě je nebudete znát) a já. Plán: dojet do Saas Grundu 1559 m, pokus o Laginhorn 4010 m, Weissmies 4023 m, obojí od chaty Weissmieshutte 2726 m, poté podle počasí pokus ještě o jednu čtyřtisícovku a to ze Saas Fee nebo Matterhorn z italské strany.

Odjezd byl stanoven na pátek, 12. srpna v 18,00 od nádraží (naneštěstí den po Vulkánu, ach ty hlavy řidičů…). Ještě s námi jela dvě kola ale ty nás opustila v Basileji i s Machyčem, který jel za Markétou užívat jiných radostí než zimy a samoty. Příjezd do Saas Grundu, přebalování na čtyři dny a odchod na Weissmieshutte přes mezistanici lanovky Kreuzboden 2397 m vedoucí až k chatě Hohsaas 3100 m, která shodou okolností akorát rušila provoz (horní část lanovky) a zřejmě ji do zimy nahradí jiná, modernější, postavená za pomoci vrtulníku.

Po probdělé noci ve Vulkánu a za volantem jsme s Pepinem volili nocleh ve winterraumu za 21 místních korun, ostatní zastanovali kousek nad chatou na pěkném paloučku. Při plánování cesty na oba vrcholy jsme vycházeli ze článku jakýchsi českých horolezců, které bych velmi rád potkal, opravdu rád…

No, o ranní bloudění nebyla nouze. Tedy pokud šlo o Laginhorn. Na ten jsme vyrazili v 5,00 hod. Takový opravdový malý Matterhorn. Alespoň jako příprava na něj to není špatná hora. Kamení a kamení. A v horní části sníh a kamení. S odstupem času vnímám výstup jako získávání zkušeností na horší úseky jiných vrcholů ale nebudu předbíhat. Takže v 10,05 stojím na vrcholu s Jagyčem a ostatní postupně přicházejí. Vyzdvihnul bych výkon Jarmily, která to zvládla na jedničku. Počasí úžasné, kulové výhledy, focení, popisování všeho co vidíme (Bernské Alpy, Mt Blanc, celý masiv Domu, atd.) a když to neznáme tak to nějak nazveme, no prostě vše proběhlo tak, jak to probíhá, když je někdo někde poprvé jak tu výpravu tak ten rok.

Pro Jagyče a Jarmilu to byly první vrcholy nad 4000 m a pro Jagyče to byl zvlášť zážitek, neboť jeho zkušenosti s lezením se vztahovaly pouze na dvě cesty vylezené týden před tím na Rabštějně. Sestup už tak příjemný nebyl, jak to tak chodí, když je hora složená z volně poházeného kamení. Plány na další den zhatilo počasí což se nakonec ukázalo jako hlavní zdroj úspěchu. Došlo na předpisovou aklimatizaci. Někdo odpočíval u chaty, jiní se šli podívat na přístupovou cestu k Weissmiesu (za což je také třeba poděkovat) a já, Pepin a Jagyč odcházíme k autu.

Tento výlet byl totiž spojen se sjezdem z Kreuzbodenu až k autu na speciálních koloběžkách s kotoučovými brzdami a širokými pneumatikami. Chce to vidět foto. Nádherný zážitek. Nákup pečiva, popití pivečka a hurá zpět přes několik točených piv na mezistanici až k noclehům a doufání v nahlášené zplešení počasí neboť ten den bylo velmi ošklivo. A to hlásili jinak. A jinak hlásili i na další dny a naštěstí neměli úplně pravdu…

Je úterý ráno, plné nebe hvězd včetně těch padajících, odcházíme na Weissmies přes Hohsaas a ledovec pod hřeben, kde se dělíme na dvě skupiny. Karel, Faust a Jarmila pokračují v pohodovém, metodickém výstupu, Pepin, Jagyč a já malinko přidáváme na tempu z důvodu splnit si takový pošetilý, večer vymyšlený plán z oblasti snů. Jako první ten den přicházíme na vrchol (90% cesty jsme prošlapali bez cizí pomoci). V 8,45 nás přivítaly opět nádherné výhledy, pohoda a klid krásného zasněženého vrcholu s předvrcholovým 200 metrovým zasněženým výšvihem.

Focení, objímání a hurá dolů. Úplně dolů. Tedy přes chatu a sbalení věcí a točené pivečko na mezistanici. Já lanovkou, kluci pěšky. Nákup, kafíčko, spaní na tribuně hřiště vedle parkoviště a ranní odjezd do Saas Fee.

První lanovkou a metrem na Mittel Allalin a hurá na Allalinhorn 4027 m. Nádherně pohodový a odpočinkový kopec. Je středa a po 24 hodinách opět stojíme výš než 4000 m. Jagyč si již potřetí za 4 dny posunuje výškový rekord a já si sám pro sebe užívám narozeniny… Byl to pro mě velký zážitek a dárek, který dá jen sama příroda. Stojíme na třetí čtyřtisícovce během čtyř dnů, opojeni výhledem do údolí Zermattu s jeho velikány jako třeba masiv Monte Rosy, Liskamm, nejvýše položená chata v Evropě Margherita 4554 m, symbol Švýcarska Matterhorn, Dent Blanche a Weisshorn. A další a další.

Nenáročnost výstupu se zřejmě rozkřikla do celé Evropy a tak se do sedla a ze sedla blíží spousta „mravenců“. Takže fotíme vrcholový kříž, již zmíněné údolí i s vrcholy a jdeme dolů. U stanice metra se s placaticí rumu přiznávám k tomu, co pro mě (a nejen pro mě) znamená datum 17.8. a tak se znovu s úctou obracíme k té nádherné hoře. Bohužel jeden z nás ji malinko pomluvil což mu příroda několikanásobně vrátila… tzv. dala mu zavyučenou. Přehled políčků nechám na osobní zpovědi zmíněného lehkomyslníka. Odcházíme na ledovec za Britanniahutte 3030 m, kde rozbalujeme stany a doufáme v nemožné. Zvláště pak, když předpověď nepřála ničemu. Ale za pokus to stojí a tak sbíráme všechny své zkušenosti a momentální možnosti a s vědomím, že vstáváme v 00,15, obhlížíme první morénu „postavenou“ do cesty a jdeme spát.

Budíček (čtvrtek 18.8.), jasná obloha (!!!!) a odchod v 1,30 hod. Je teplo, bezvětří. Po ledovci pod východní stěnou Allalinhornu, přes sedlo Allalinpass 3564 m, a náročnou cestou pod západní stěnou Rimpfischhornu vystupujeme do sedla pod jihozápadním hřebenem 4001 m. Je 5,10. Nečekaná rychlost přesunu a možnost vidět východ slunce ze čtyřtisícového vrcholu nás s vědomím bezpečnosti nutí jít dál. Zkušenosti z Laginhornu a dalších výstupů na cokoliv, včetně českých skalek až po Matterhorn zúročujeme v těžkém i když jen „dvojkovém“ terénu a v 6,15 stojíme, já a Pepin, na čtvrté, nádherné a opravdové čtyřtisícovce a vzhlížíme nad údolí Saas Fee, kde se začíná ten milionkrát a více opakovaný zázrak, východ Slunce. Ticho, ticho a zase ticho. A Slunce. (Za tuto pasáž se omlouvám ale tyhle momenty mě vždycky „dostanou“.) Fotíme a mlčíme. A pak si poněkolikáté podáváme ruce a děkujeme přírodě za všechno co nám dovolila během pěti dnů. Čtyři čtyřtisícovky. Vždyť od výstupu na vrchol Laginhornu až po výstup na tento nádherný masiv nás dělí pouhých 116 hodin.

Pomalu se vracíme do míst, kde by měl čekat Jagyč. Po několika výměnách názorů na náročnost závěrečné pasáže pokračuje Jagyč alespoň na předvrchol. Dolu už radši slaňujeme, na hřebenu s výhledem snad na celé Walliské Alpy sedíme, popíjíme čaj a sledujeme ustupující stín Rimpfischhornu na masivu Matterhornu. Je krásně. Vzpomínáme na naše tři kolegy, kteří se přesunuli na horní stanici Langflue 2870 m s cílem pokusit se vystoupit na Alphubel 4206 m. U stanů se s radostí dozvídáme, že v 11,00 hod stanul Karel s Faustem na vrcholu. Tak to byla taková tečka za tím naším případem. Super tečka. Pátá čtyřtisícovka naší skromné výpravy s touhou vidět svět pokud možno ze tří vrcholů.

Po náročném přesunu ke stanům ve vedru a po mokrém ledovci jdeme dospat noc, poté na chatu na pivečko (čtyři, jak jinak), zpět v dešti a blížící se bouřce do stanů a ráno, v pátek 19.8. za příjemného počasí sbalit a k autu. Jak to bývá, čekalo nás příjemné setkání s druhou úspěšnou polovinou, vyprávění, nákupy dárků a pohledů, dopíjení českých piv a odjezd domů. Co dodat. Nezapomenutelný zážitek, který bych přál všem, kdo má tento druh sportu rád a taky má rád, aspoň trošku, přírodu.

FKDP