Ötztalské Alpy, vrcholy Weißkugel a Similaun – THE ICEMAN´S WORLD, 25.-28.9.09

Jak začít a neopakovat se… Třeba takhle: byl to další střípek do mozaiky poznávání krásných koutů Alp. Během prvního dne, šestihodinového výstupu k　chatě, po probdělé noci v　autě, mít ještě čas na kochání se úžasnou okolní přírodou, srázy, kaňony a dalšími přírodními útvary, se stává málokdy. Údolí Rofental se ale jinak projít nedalo. A jak nám výlet skvěle začal, tak vlastně pokračoval až do konce.

 

Hlavní plánovač Faust opět vytáhl z　rukávu jedno ze svých cestovatelských es. Ve Vulkánu pak došlo k　upřesnění plánu a vzniku tří variant, kdy hned první část byla stejná pro všechny: pokus o výstup na třetí nejvyšší horu Rakouska, Weißkugel (3739m).

 

 

 

Jak jsem již poznamenal v　úvodu, cesta z　Ventu, přesněji Rofenu (2011m), údolím Rofental na italskou chatu rif. Bella vista (Schöne Aussicht-Hütte, 2842m), byla krásná, pohodová, téměř odpočinková. Předpověď počasí moc nepřála, ale “talisman” Šíma opět ukázal, proč ho máme rádi a bereme ho s　sebou. J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za pěkného počasí nijak nespěcháme a s　občasnými poleženími stoupáme nad krásným zářezem přes chatu Hochjochspiz (2412m) do sedla Hochjoch (2861m), kde překračujeme rakousko-italskou hranici a pár minut od ní si již zajišťujeme ubytování na přepychově zařízené chatě!

 

 

 

Naďa domlouvá cenu na přijatelných 25€ a vedoucí chaty, bratr Slovák, nás nechává v　pohodě vařit ve vstupní místnosti.

 

Jediní Monika s　Luďkem “pohrdají” péřovými duchnami a nad chatou staví stan.

 

 

 

 

 

 

 

Na patře normálně přístupné, skvěle zařízené sprchy pak využíváme nakonec všichni. Vzhledem k　večernímu dešti se domlouváme na ranním upřesnění co a jak a poté všichni spokojeně uleháme.

 

 

 

Ráno nás vítá mlha, ale počátek cesty se nám zdál čitelný, tak se rozhodujeme pro odchod. A dobře děláme, cca po hodině se vyjasňuje a začínáme mít krásné výhledy. Nejdříve nás čeká lehčí cesta okolo horní stanice lanovky.

 

 

Následné přejití prvního vrcholku, který “stojí” v　cestě, je náročnější, odměnou nám však je pohled přes ledovec na celý masiv Weißkugelu.

 

 

 

 

 

Krátká pauza, společné foto a pokračujeme k　zajímavé hřebenovce, která nás zavede na ledovec a vyšlapaná cesta pak do sedla Hintereisjoch (3469m). Pod ním se rozdělujeme na dvě družstva, navazujeme se, abychom se nad ním rozloučili s　Naďou, která bez maček nemůže dále. I tak dosáhla svého výškového rekordu, když si ještě popošla pár metrů na kótu 3500m!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

My ostatní zdoláváme ledový výšvih, dlouhý hřeben a závěrečnou skalní pyramidu, abychom po dvanácté hodině stanuli u vrcholového kříže. Výhled trošku ruší z　údolí stoupající opar, ale i ta občasná panoramata jsou nádherná. Zvláště pak pohled na nedalekou Wildspitze dává vzpomenout na skvělý dubnový výlet do vedlejšího údolí.

 

Po půlhodině sestupujeme s　příjemnými pocity zpět do sedla, srdečně se vítáme s　Naďou a “spěcháme” na chatu s　vědomím, že jsou tam nejen ingredience na medvědí mlíko a tak večerní posezení bude jistě příjemným pokračováním celodenního výstupu.

 

Večer to byl opravdu hezký, debatou o dalším dni a jeho programu pak i poučný. Medvědí mlíko chutnalo všem, slivovice, rum a pivo také, takže po vypití všeho odcházíme v　pozdních večerních hodinách spát s　tím, že se druhý den pokusíme všichni přejít neznačenou cestou, po ledu a skále, do sedla Finaljoch (3280m), poté sejít okolo pomníku nalezení “Ötziho” (3210m) k　Similaunhüte (3016m), nalehko vystoupit na horu Similaun (3599m) a zpět a sejít dalším krásným údolím Niedertal na chatu Martin-Busch-Hütte (2501m).

 

Ráno vstáváme do velké oblačnosti, ale poučka obsluhy chaty, že pokud fouká ze severu, bude hezky, nás přiměje dodržet plán. Opět to byl dobrý počin a tentokrát již během půl hodiny je jasně.

 

Nad údolím se opět krásně ukazuje Wildspitze a předpovídá nám pěkný den. Vašek nakonec hlásí individuální plán a na tvrdém ledovci se s　námi musí opět rozloučit i Naďa, které se rozhodne doprovázet gentleman Vláďa. V　záloze je ještě jedna, lehčí cesta na chatu, takže se loučíme jen na pár hodin.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbytek pokračuje přes dva ledovce pod skalnaté žebro, které směřuje k　sedlu. Zdolání tohoto místa nebylo vůbec jednoduché a některé pasáže daly zabrat i zkušeným, zvláště s　batohem na zádech. Zdeňka, Monika i Jarmila zaslouží velký obdiv! Také prochladnuvší Karel, Luděk, Faust i Šíma za trpělivost a psychickou podporu! J

 

Rozdělujeme se opět na dvě skupiny, kdy na svižnější tempo se cítí ještě Šíma a Zdeňka, metodicky se rozhodl postupovat zbytek.

 

 

 

 

 

 

Následoval výstup do sedla po lehčím, v　závěru již prošlápnutým ledovcem a pohled na náš dnešní cíl, Similaun (na foto vpravo). Vůbec celý hřeben této části pohoří vyzýval k　několika výstupům, čímž jsem již získal celkem jasnou představu o příštích Svatováclavských Alpách!

 

Po focení a krátkém odpočinku sestupujeme k　pyramidě postavené v　místě nálezu “ledového muže”, ležícího v　těchto místech cca 5300 let!

 

 

 

 

 

Ani tady se však moc nezdržíme a přes hřebínek se řetězy sestupujeme v 11,30 hod. do sedla a k　chatě Similaunhütte. Ukazatel naznačuje čas výstupu 1,50 hod., čehož se chytáme, dlouze odpočíváme a v　klidu studujeme výstupovou cestu (viz první foto). Z　ní vyvozujeme, že nám stačí jen cepín a mačky, což se nakonec potvrdilo a při sestupu máme mačky dokonce v　ruce.

 

Ve 12,00 hod. začínáme tedy stoupat a po pohodovém výstupovém tempu se ve 13,40 hod. fotíme u kříže. Bohužel, opět sem zasahuje z　Itálie opar a pohledy na okolní vrcholky jsou jen sporadické.

 

 

 

Údolí, kterým budeme sestupovat k　chatě a ráno k　autu je však vidět celé a my tušíme, že se můžeme těšit na příjemný sestup.

 

 

 

 

 

Ten začíná návratem zpět do sedla k　chatě a batohům, přičemž využíváme místní pohostinnosti a zapíjíme vrchol. Poté pomalu sestupujeme za zbytkem k　chatě. Druhá skupina totiž oželela vrchol a v　nastoleném metodickém tempu scházejí od Ötziho přímo k　dnešnímu cíli, chatě Martin-Busch-Hütte.

 

Telefonát Vládi s　Naďou pak ještě upřesňuje plán této dvojice, neboť lehká varianta nebyla vůbec lehká, vedla dokonce přes 3355m vysoký vrchol Saykogel a tak sestupují rovnou k　autu, kde se setkávají s　Vaškem a také s　Faustem, který sestoupil až do Ventu, neboť se nechtěl mačkat na zaplněném winterraumu a dal přednost pohodlí parkoviště. J

 

 

My zbylí trávíme večer s　fajnovou partou Čechů a několika Němci v　útulném a prostorném winterraumu, ale hlásí se únava z　celodenního pochodu a tak ulehám díky Karlově měkoučké karimatce se Šímou pod přístřešek, kam nedosahuje začínající déšť, aby nás nad ránem vítala jasná hvězdná obloha.

 

 

 

 

Postupně opouštíme chatu a během příjemného klesání údolím k Ventu fotíme probouzející se vrcholy Similaun (vpravo) a Hintere Schwärze (3624m), jeden z　cílů výletu do těchto míst v　příštím roce. V závěru pak pasoucí se nádherné koně, za nimiž se táhlo údolí z　prvního dne a které stačilo jen pohladit. Následuje vítání na parkovišti, přebalení se a odjezd domů. Cesta dobrá, hotovky na hranicích také, takže se plni jen samých skvělých pocitů v 18,30 hod. v　HK spokojeně rozcházíme.

 

Tak to je vše. Zjišťuji, že se mi moc nepodařilo vystihnout tu skvělou atmosféru, ale to asi nejde nikdy. Chce to prostě prožít!!! A kdo že mi to dělal tentokráte společnost? Dvacetiletá fotbalová jelita!!!! Prohrát s　Maďary! Loučím se tedy již při poslechu stanice Radio OK a těším se na další výlet za hranice všedních dní. J

 

František alias Prezident-FKDP