Národní park Gesäuse – Tamischbachturm a Grosser Buchstein aneb květnová alpská agitace, 7.-10.5.09

Tolik “poprvé” během jednoho víkendového výletu se prožije málokdy. Všechna se setkala s radostí a nesmazatelnou vzpomínkou. Všechna hodná vzpomínání, jen jedno z nich neradostné …

 

 

Nechť tedy to neradostné je za námi hned v první větě: poprvé jsme byli v Alpách dle plánu Josefa T., jenž se jej nezúčastnil. Jak jsme se vypořádali s opět trošku záludným plánem Josífka, tak o tom bude již to další vzpomínání, pro mě určitě příjemné až úsměvné.

 

Tak třeba poprvé co cestujeme Šemíkem jsem si mohl dát před cestou v Budvarce pivo, neboť jsem nebyl prvním řidičem. Nakonec to byla piva dvě. Jedno k dobrému jídlu, druhé abych strávil výkon našich hokejistů. Setkání v tomto oblíbeném podniku mi dalo vzpomenout na časy minulé, kdy nás vozíval dopravce J. Mrázek a u dvou piv zůstal málokdo. Osobně se s námi byl rozloučit i Zdenda Vr., alias Hoteliér a několik dalších věrných. Někteří pozdě litovali své nerozvážnosti nezúčastnit se. Ve 23,00 hod odjíždíme dvěmi auty, abychom v 5,30 dorazili do městečka Hieflau (503 m), ležící pod naším prvním cílem, horou Tamischbachturm (2035 m). Rychlé přebalení se, společné foto a odchod dle plánu, v 7,00 hod. Kdo? Monika, Eva a Vašek, Jarmila a Karel, Luděk, “Kníže” Jiří, Zdeňka, já a hlavně Naďa.

 

Další poprvé je, že poprvé míříme všichni pohromadě až na vrchol. Vzájemně na sebe čekáme, kocháme se okolím, fotíme, společně bloudíme, překonáváme laviniště, prošlapáváme cestu sněhem, klečí a roštím, odpočíváme, svačíme, spíme, abychom i společně došli na vrchol. Převýšení 1500 m hned první den bylo tradičním rozhýbáváním z civilizace ztuhlých těl. Snad právě proto jsme měli radost všichni ze všech, jak jsme stejně dobří. Nejvíce pak asi 100 m pod vrcholem, u jakéhosi vysílače, který nám dlouho připadal jako vrcholový kříž.

 

Tato lest nás dostala všechny ne do kolen, ale na vyhřátou trávu uprostřed sněhových plání, na které se tak krásně meditovalo… J

 

 

 

 

 

 

A tak jsme si po hodinové pauze dali 30-ti mimutový závěrečný výstup, aby nám Monika sdělila, že je poprvé výš než Sněžka, poprvé nad 2000 m, poprvé na alpském vrcholu a v eufórii vstoupila do našeho oddílu, ač prý i v intimních chvílích tvrdila Jerrymu, že nikdy! Tedy hned po Evě s Vaškem, kteří nemohli pochopit, jak bez členství v horolezeckém oddílu mohli kdy šťastně žít a po vyfocení se u kříže ihned vytahovali peníze na úhradu poplatků.

 

Jen Kníže odolal. Přesto si tato nenadálá událost, poprvé v historii vstoupili do našeho oddílu noví členové přímo u vrcholového kříže a také ihned zaplatili členské poplatky, zasloužila oslavu.

 

 

 

 

Vytáhl jsem tedy z batohu dlouho proklamované překvapení, dvoulitrový demižonek s pravým portským a příjemně jsme popili. Ucvrnknutím do sněhu jsme pak dali připít a vzpomennout i na Pepu. Dále následovalo několik zábavných témat, jako třeba o kavčeti žlutozobém, focení panoramat, především blízkého cíle dalšího dne, Gr. Buchsteinu, který byl skoro na dosah a loňského dosaženého a hlavně nedalekého Eisenerz Reichensteinu, abychom po hodinovém pobytu na vrcholu, v 15,10 hod, sestoupili k chatě Ennstaler Hütte (1544 m).

 

Poprvé se vůdčí role ujímá Karel a odvádí si jako první z vrcholu všechna něžná pohlaví. A nejen pohlaví! Pánové se nestačí divit, stačí ho však včas dojít a pomoci mu s přesilou.

 

 

 

 

Po hodině přicházíme za stále pěkného počasí k chatě, která je zamčená, ale je u ní hodně prostoru na postavení několika stanů a lavice se stoly, vhodné k posezení, odpočinutí si a vaření, ke kterému dochází vlastně ihned. Pohodu si užíváme dlouho do večera, vlastně až do noci, kdy na přetřes přijdou spacáky, stany, oblečení, Martínkovice, jak vyfotit měsíc, jaké výhody přináší členství v oddílu (euforii velmi rychle vystřídal stesk po dvousetkoruně), co přinese nedaleká bouřka atd. Ti nejotrlejší šli spát po půlnoci, když na stole zůstala spousta malých plastových lahví, ještě odpoledne plných různými dobrými ohříváčky.

 

Poprvé se budím okolo třetí, když venku řádí vichřice, podruhé nad ránem, když velmi silně prší, potřetí když se na mě mačká Luděk. Na všechny padá skepse co dál, ale rozhodla sedmá hodina ranní, déšť ustal, vítr také a my mohli posnídat, sbalit a v 8,00 hod dle plánu odejít. Poprvé se rozdělujeme, abychom se vlastně všichni společně sešli, díky všelijakým okolnostem, až večer. Kolik že se to skupin během dne utvořilo?

 

Nejdříve Vašek, Eva, Monika a Naďa, kteří hned u chaty kráčeli po jiné červené značce než měli, poté já, Zdeňka, Jarmila, Karel, Luděk a Kníže, kdy jsme radši nešli po žádné červené a dali přednost jistotě drátů od nákladní lanovky nad hlavou, které nás dovedly na okraj skal a rádi jsme pak hledali tu naši správnou značenou cestu, která směřovala do městečka Gstatterboden (577 m!) a byly z ní hezké výhledy na Tamischbachturm, kde byla plánovaná návštěva právě zavřené restaurace a tak jsme si udělali piknik na lavičkách na louce u nádraží, kde nás po chvilce došel Vašek s Evou, neboť se všichni vrátili k chatě, šli po naší stopě, ale nezastavila je skála, kterou stěží, ale zkušeně sestoupili, přičemž to bylo nad síly Moniky a Nadi, jenž se vrátily zpět na stopu a nakonec našly to naše odbočení nad skálou a pohodlně došly do městečka. Jenže to jsme již odsud odešli my ostatní a zůstal jen Kníže, připraven dělat jim doprovod na Buchsteinhaus (1546 m), kam jsme šli poněkud svižněji, majíce na mysli dodržet původní plán a ještě týž den vystoupit na Gr. Buchstein, od chaty pouze nalehko a normálkou, protože kvůli množství sněhu jsme vzdali klettersteig a věci na něj nechali v lese kousek za městečkem. Cestou jsem stačil zakopat vysílačku, na což jsem trojici na chvostu upozornil sms. Našli ji a tím mohla pohodlně probíhat komunikace a předávání informací.

 

Třeba jak jsme ”potkali” mrtvého kamzíka a poprvé i živého černého hada. Pro mnohé z nás poněkud otřesnější zážitek. Dodnes neznám jeho pojmenování, takže budu vděčný za odborné doplnění. Další výstup byl velmi příjemný, pohodlné vlnité traverzování lesní pěšinou, která nás dovedla k pramenu pod chatou a poté, v 15,30 hod k chatě.

 

Nu, k chatě… K základové desce, dvěma kůlnám, stanici nákl. lanovky a nádherné latríně, napůl prosklené, s úžasným výhledem. Chatu přestavovali doslova od základu. Velmi rychle se Luděk zkušeně vypořádává s číselným kódem na visacím zámku u kůlny, z které se vyklubala skromná ubytovnička pro dělníky. Pět jich tedy bude spát zde, pět nás jde do prostorné stanice lanovky.

 

Rychlé občerstvení, hlavně doplnění tekutin a stále ve složení Eva, Vašek, Luděk, Jarmila, Karel, Zdeňka a já odcházíme pokusit se poprvé vystoupit na vrchol v pozdních odpoledních hodinách. S čelovkou v kapse.

 

 

 

Cesta je místy zasněžená, místy suchá, abychom jí došli pod vrcholovou stěnu, kterou je třeba podejít o poté vystoupit do sedla. Jenže to již bylo před šestou hodinou a spolu s poněkud náročnějšími traverzy sněhových žlabů dochází k rozdělení a návratu pěti z nás.

 

 

S Luďkem jsme si pak dali trošku do těla, prošli vodou zkrápěným žlabem a krásným a pohodlným závěrečným terénem došli v 18,45 hod na vrchol hory Grosser Buchstein, 2224 m. Podání ruky, zápis do knihy, vč. připsání Josífka, který tam byl určitě s námi, vyfocení Tamischbachturmu, poté nás samotných u kříže, spojení se vysílačkou s ostatními a sestup k torzu chaty. Ten proběhl kupodivu rychle, takže již ve 20,00 sedíme u čerstvého čaje a dobré slivovičky.

 

Cestou ještě stačíme vyfotit zapadající slunce a pořádně se sklouznout po sněhu. Z obávaného sestupu se stal sestup příjemný. I druhý večer byl ve znamení společného posezení. V prostorách lanovky, na židlích a karimatkách, u Karlova medvědího mléka, Vaškově a Luďkově slivovičky, Knížecího jadelu a spousty úžasných uzeninových lahůdek, Eviných mandlí a jiných dobrot od všech ostatních, svíček, prohlížení fotek, vyprávění a vzpomínání. K pohodě večera přispěli všichni rovným dílem a dlouho na něj budu rád vzpomínat. Nu a poprvé se ten večer nestalo nic poprvé. Nebo snad ano? Kdo ví. J

 

Nedělní svítání je nádherné, postupně vstáváme a balíme. I tento den se daří odejít dle plánu, v devět hodin. Sestupová trasa je naplánována podstěnovou neznačenou sestupovkou, kam se vydávám jen já s Luďkem. S jistým úmyslem, který se ale bojíme říct nahlas.

 

 

 

Ostatní rozumně sestupují po značené cestě, která byla, minimálně od půlky, příjemnější než ta naše.

 

 

 

 

Nakonec se všichni scházíme na známém piknikovém místě u nádraží v obci Gstatterboden a dvě hodiny čekání na vlak nádherně prolenošíme a projíme. Dojde i na koupání, tedy opláchnutí některých partií studenou vodou z potoka. Když se čas naplnil, pobalíme věci, přemisťujeme se na vlak, který nás po deseti minutách přiváží na nádraží v Hieflau, kde máme auta.

 

 

Poprvé se v Alpách přemisťují mnozí z nás vlakem a tak jeho pohodlí bylo příjemnou tečkou za celým třídenním putováním dle posledního naplánovaného výletu mistrem v tomto oboru, Josefem Tejklem.

 

 

 

 

A ten ráno nevyřčený úmysl, mnou dny před tím tolikrát zmiňovaný? Jen jsem nechtěl zakřiknout to, že se mi možná poprvé, co jsem kdy chodil kdekoliv dle Josífkovic plánu, podaří dodržet jeho itinerář, vždy pozměněný různými okolnostmi. A já ho opradu poprvé dodržel! Společně s Luďkem, jenž mi byl v této věci velkou oporou. Za to děkuji všem zúčastněným a těším se na další společné výlety i s mnohými dalšími spřízněnými dušemi, milující hory a trochu té dřiny s nimi spojenými.

 

Prezident-FKDP