Mt. Blanc & Mt. Blanc, Švýcarsko & Francie, 10.-19.8.

 

Ač na první pohled jednoduchá, přesto několik let připravovaná výprava se myslím, no, povedla. J Nechť to ale spíše ohodnotí sami účastníci a zprostředkovaně i čtenáři.

 

 

 

Vzhledem k　blížícímu se promítání, v　Martínkovicích 15.9. a v　Hradci Králové v　AC 15.10., budu se snažit pojmout toto vyprávění stručně. Avšak, znáte mě … J Přesto snad výstižně a ctihodného čtenáře se mi podaří v　myšlenkách vtáhnout do nových i okoukaných míst Alp.

 

Tak hurá do toho: z　mnohých přihlášených nakonec odjíždí 15 účastníků: já, Tomáš (Raf), Rút, Jiří (Kníže), Eva, Ondra pod Adélou, Vláďa (Hlavy), Petr, Kačka, Jana, Mára a Vašek.

 

 

 

 

 

Že vám dva chybí? To je tak, když si někdo splete den odjezdu … J

 

Odjíždíme v　pátek 10.8. a v　sobotu ráno, po netradiční vsuvce přesunu na železničním voze, na přání tohoto zážitku neznalých, parkujeme ve švýcarské Arrole (2007 m). K　notoricky známému Šemíkovi patří i to bílé vozidlo, devítimístný Ford, čímž nám na celou akci stačila dvě vozidla a bylo to super!!! J

 

 

 

 

Po tradičním ranním občerstvení a přebalení se na tři dny, vyrážíme směr chata Cabané des Dix (2928 m), která je postavená pod severní stěnou Mt. Blancu de Cheilon (3870 m), naším aklimatizačním vrcholem.

 

Nápad aklimatizovat se před Mt. Blancem na Mt. Blancu vznikl o předvelikonočním výletu do Alp a všemi byl naštěstí přijat. Když jsem se cestou díval na okolní vrcholy, pochopil jsem, že tu nejsem naposledy.

 

 

 

 

 

Došli jsme do sedla s výhledem na chatu a Mt. Blanc, bez úhony slezli po viklajícím se žebříku a v 15.30 hod. došli k　chatě.

 

 

 

 

 

Odpočíváme, sluníme se, ochutnáváme místní pivo a vyměňujeme několik pokojů za winterraum, kde nás nechají vařit a odpustí nám jednu povinnou polopenzi.

 

 

 

 

 

 

 

Po výletu na blízký vrchol s　křížem, odkud byly nádherné výhledy na chatu i s　MB, a po příjemné sprše v　opravdu kuriózním prostředí, čekáme na večeři a ač to zpočátku nevypadalo, měli jsme co dělat, abychom těch několik chodů zvládli! J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Večerní povídání a studování výstupové cesty v　knize Hochtouren im Wallis (L, I – dvakrát leicht) ukončilo náš první den v　Alpách a nezbývalo než doufat, že další den nám přinese radost v　podobě vrcholové fotky.

 

V　neděli, 12.8., vstáváme ve 4 hodiny a odcházíme po čtvrt na šest. Cesta do sedla začíná pěšinou a až pod ním nasazujeme kvůli krátkému ledovci mačky.

 

Za svítání překonáváme malý skalní výšvih a dál už je to opět pěšina v　suti. Očekávám výstup L, I – osobně nazvaný ”kriplkárvég” a zřejmě na toto označení nikdo z　nás nikdy nezapomene … Já určitě ne! J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vybáli jsme se všichni!!!

 

　

Bohužel, pro některé to bylo nad jejich síly a naprosto jsem to chápal! V 8 hodin se přeci jen dostáváme k　ledovci a na nějaký čas je to opravdu L, I. J

 

　

V　sedle (3781 m) s　úžasnými výhledy děláme společné foto a sedm statečných se vydává zasněženým a na konci kamenitým hřebínkem na vrchol.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

　

10.25 hod. – Mont Blanc de Cheilon, 3870 m. Prožíváme první vrcholovou radost!!!

 

　

　

 

 

 

 

Pobudeme tu 30 minut, vracíme se do sedla a ještě vystupujeme na vedlejší vrchol, 3827 m.

 

　

 

 

 

 

 

 

Poté sestupujeme co možná nejbezpečněji k　chatě a náležitě si užíváme úspěšný den s　pauzou na společné foto s　vrcholem.

 

 

 

 

　

Zasloužené občerstvení i s　malým překvapením – přijela za námi svým autem Jehňata, Honza (Havry) a Markéta (Barbecue-BBC), čímž je nás konečně opravdu 15! – je příjemnou tečkou za aklimatizací.

 

 

 

 

　

Jen ještě jedna noc po vaření z　vlastních zdrojů, ráno snídaně z　domácích zdrojů a hurá dolů k　autům.

 

　

Je pondělí, 13.8., a my máme v　plánu přesunout se pod ten pravý Mt. Blanc, do Chamonix. Cestou si nejdříve fotíme tzv. pyramidy a před cílovým městem i náš cíl nejvyšší! J

 

 

 

 

　

Po prohlídce tohoto úžasného městečka, výborné kávě na náměstí s　výhledem na celý masiv, a nákupech, se přesunujeme do kempu v　Les Houches.

 

 

 

 

 

　

Tam se úžasně odpočívalo! Někdo se věnoval stavění stanů a vaření, někdo hygieně a někdo … Byl to skvělý seznamovací večírek a já si ráno přál, aby takový byl nadlouho poslední! J J J

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Úterní ráno je ve znamení balení věcí na pět dní a přesunu do Le Fayet, odkud máme v　plánu vyjet k　začátku tzv. normálky na MB zubačkou. Pro mě je to změna, neboť jsem tu počtvrté a této služby jsem v　plné délce ještě nevyužil.

 

 

 

 

 

A jako bývalý strojvedoucí si to užívám plnými doušky! J

 

　

Jenže na konečnou Le Nid d´ Aigle (2372 m) to nejede, opravují tunel pod konečnou stanicí. Ve stanici Mt. Lachat (2077 m) tedy děláme společné foto s　plnou polní a v 11.45 hod. vyrážíme k　chatě Tete Rouse (3167 m) každý svou cestou.

 

 

 

 

 

 

Jedni po trati, druzí po značené cestě.

 

　

 

 

 

 

 

 

S　maxibáglem dělám cestou pár záběrů panoramat a po strastiplných třech hodinách to mám k　místu se stany, nedaleko chaty, jen kousek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postupně přichází zbytek, stavíme stany na relativně rovných místech (ačkoliv v　tom kamení je i ta relativita té pravé rovině na hony vzdálená) a zaslouženě odpočíváme.

 

 

 

 

 

 

　

Bohužel, ve chvílích nejidyličtějších nás vyruší akce záchranářů, kterou snad ani nebudu komentovat. L Občas je důležité věnovat se více bezpečnosti, než úspěchu, který se nemusí dostavit …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Večer jsem doufal, že krásný západ slunce zažene u mnohých z　nás chmury …

 

　

 

 

 

 

 

 

I přes další nejvyšší daň, kterou si kuloár pod Aig. Du Gouter (3863 m) a cesta na něj občas vybere, se nás ve středu 15.8. vydává dál deset: Havry, BBC, já, Rút, Hlavy, Raf, Mára, Jana, Vašek a Ondra. Ostatní, opět z　pochopitelných důvodů, zůstávají.

 

　

 

 

 

Před již zmiňovaným kuloárem, kterým ještě ke všemu půl hodiny před budíčkem projela silná kamenná lavina, zůstal nakonec i Vašek, fotící a opticky jistící posledního ”přeběhlíka” Ondru. Pokračujeme tedy v　devíti.

 

 

 

 

 

Zde bych chtěl napsat, že si ty tři dny zbytek výpravy náramně užil. V přepychovém ubytování, zadarmo, kousek od konečné, toho času neobsazené stanice zubačky. Třeba se někdo z　nich rozhodne přiblížit nám jejich zážitky v　komentáři. J

 

　

　

 

 

Ale pojďme k　těm, kteří se odhodlali pokračovat. Cesta byla nakonec relativně bezpečná a měli jsme i štěstí na minimum sestupujících, což byla zasloužená odměna za budíček v 5.00 hod.

 

　

　

 

 

 

 

Již v 10.15 hod. se občerstvujeme a odpočíváme v chatě na ”Gútru”.

 

　

 

 

 

 

 

Poté se přesunujeme k　místu na stany, kdy se nám ukazuje nejen vrchol Aig. De Bionnassay (4052 m) v　pozadí, ale i nově postavená, zatím nezprovozněná chata.

 

　

 

 

 

 

 

Po zabydlení se ještě procházíme po okolí, někdo jde zpět na chatu, ale při západu slunce všichni uleháme. Stanů pár přibylo, ale co se dělo druhý den odpoledne … Nebudu předbíhat! J

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Počasí na další den nemá být pro brzký ranní výstup vhodné, proto posunuji budíček až na 3.00 hod., kdy se běžně již dávno vychází. Ve 4.50 hod. se navazujeme a jdeme vstříc vrcholu.

 

　

 

Jenže dlouho nám nadšení nevydrželo! J Po půl hodině začínají padat krupky, Ondra se odvazuje a pokračuje svým tempem jen na blízkou čtyřtisícovku Dôme du Go ûter (4304 m), my ztrácíme cestu. Je mlha a chumelí tak nějak víc a víc.

 

　

Ondra se přeci jen s　jinými Čechy vrací. Já, pamětlivý přibližného směru cesty přes ledovec ze sedla Col du Dôme (4237 m) k　bivakovací chatě Vallot (4362 m), vyrážím se všemi za zády. I cizími. Víc než paměť naštěstí pomáhá čelovka od Adély, která šajnuje tak, že vše prosvítí na dobré 3 m, což stačí k　tomu, abych viděl velmi neznatelnou cestu, jejíž směr odpovídal tomu, co jsem si pamatoval.

 

　

 

 

 

Brzy vidíme dřevěné tyče a v 6.47 hod. jsme u chaty. Fouká, sněží, je zataženo.

 

　

Uvnitř je kupodivu místa dost pro všechny a tak se někdo ukládá k　spánku nebo jen tak, jiní posedávají nebo postávají. Povídáme si a plánujeme co dál. Občasný průzkum počasí nevěstí nic dobrého, jiné skupiny se balí a vrací, přesto podle drobných změn a neznatelného slunce na obloze prorokuji, že to nebude dlouho trvat a bude hezky. Kupodivu mi ostatní věří a odhodlaně čekají dál. Vyplatilo se to!

 

　

Za slunného počasí a s　nádhernými výhledy vyrážíme v 10.00 hod. směrem k　několika hřebínkům a strmým výšvihům směřujícím k　vrcholu!.

 

　

 

 

 

 

Jde se dobře, neboť snesitelně pofukuje a tak nás sluneční paprsky zbytečně nepřehřívají.

 

　

Postupně všechny předcházím, až se tomu sám divím. Mému tempu však celkem v　pohodě stačí Rút, a tak ji před vrcholem pouštím před sebe, ať si vychutná to, co je na tomto adrenalinovém sportu to nejhezčí: vstoupit na nikým neobsazený vrchol. Ten den dokonce jako první!

 

　

Co napsat … Je čtvrtek, 16.8.2012, 11.00 hod. – Mont Blanc, 4810 m: bylo to počtvrté, krásné a opět jiné!!! Užíváme si to všichni!

 

　

　

　

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Již v　Čechách jsem se rozhodl pokusit se dojít na vedlejší vrchol Mt. Blanc di Courmayeur (4748 m), k　čemuž dochází ve 12.00 hod. a přidává se Rút, Raf a Hlavy.

 

　

 

 

 

 

 

Co se zdálo být jednoduché, změnilo se v　náročný pomalý přesun v　ledovém traverzu. Snažím se dělat alespoň nějaké záseky, což ubírá na síle, ale daří se. Po půl hodině se radujeme z　dalšího vrcholu, fotíme se a opět s　maximálním soustředěním se vracíme zpět na nejvyšší bod Evropy.

 

　

 

 

 

Tam nás fotí naprosto šťastní Rumuni, přičemž jejich křepčení přechází i na nás a tak šťastně slavíme nejen návrat z　ledového ”Kurňamajeru”, ale vlatně i druhý výstup na Mt. Blanc! J

 

 

 

 

 

　

Navštívit nás přiletěla i francouzská letka!

 

　

 

 

 

 

 

 

 

Je čas se vrátit. Nechce se mi. Ta hora je pro mě zvláštně přitažlivá a tak sestupuji neobvykle pomalu a každou chvíli se kochám. A děláme to tak všichni.

 

 

 

 

 

　

         U Vallotky dáváme sváču a domlouváme výstup i na již zmiňovaný Dôme du Goûter (4304 m), který většina během výstupu i sestupu míjí. My tak nečiníme a rádi tu “drobnou” zacházku děláme.

 

　

Najít přesné vrcholové místo na tom malém "fotbalovém hřišti" není snadné, proto chodíme sem a tam a tím máme jistotu, že minimálně jednou jsme na vrcholu byli. J Zřejmě tím pobavíme i posádku záchranářského vrtulníku, která někoho vysadila na Vallotce a nyní na nejbližším vhodném místě čeká na pokyny a pozoruje nás.

 

 

 

　

V 14.45 hod. děláme poslední foto s　tolikrát zmiňovaným velikánem a sestupujeme ke stanům.

 

　

 

 

 

 

 

Tam jsme v 15.30 hod. Odkládám batoh a vše nepotřebné a užívám si pohody stanu. Vařím zasloužený pudink a povídáme si a povídáme.

 

　

 

 

 

 

 

Tak uběhne zbytek odpoledne. S　Rút vaříme díky ušetřenému dni hodobóžovou večeři téměř ze všeho co zbylo a pak se nad tou dobrotou rozplýváme.

 

　

 

 

 

 

Poslední večer, poslední západ slunce na tomto místě během této výpravy. Ještě stačím vyfotit totálně zaplněné stanové městečko. Ve srovnání s　předchozím dnem je tam těch stanů asi 3x více! Hlásí hezky, tak toho využívají hlavně ti, kteří čekali někde níž. Ještě že mi to tu ráno opouštíme! J

 

 

 

 

Ačkoliv ta směsice jazyků, barev a typů lidí mi do těch hor tak nějak patří a vlastně jsem za to rád.

 

　

V　pátek 17.8. vstáváme až po odchodu výprav směřujících nahoru. Balíme, fotíme rozbřesk a v 6.40 hod. sestupujeme. Hlavně opatrně, není kam spěchat.

 

 

 

 

 

 

　

Ještě bezpečně přejít obávaným kuloárem a už tušíme, že zbytek sestupu si můžeme začít užívat.

 

　

 

 

 

 

 

Poslední pohled směr ”Gútr”, jedno vyžádané foto šťastného ”vůdce” s　Aig de Bionassay a chatou Tete Rousse a pohled na probouzející se Chamonix. Šťastného proto, že se všichni vracíme v　pořádku. Drobné šrámy jsou pak samozřejmostí každé výpravy … J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Ještě šťastnější jsme pak byli nakonec všichni sestupující, jelikož nám naproti přicházející Vašek a Adéla donesli pivo! J Po stručném popisu našich úspěchů nám následně oni vyprávěli, jak si to užili, což jsem již zmiňoval.

 

　

Necháme se tedy dovézt ke zmiňovanému místu ubytování, otevřené, na místní poměry skvěle zařízené chatě se zavřenou spodní částí, zřejmě občerstvením, které funguje zároveň s　fungující konečnou stanicí zubačky. Nyní sem proto zřejmě moc lidí nechodí.

 

　

Fotím spokojenou šestku a po odpočinku v 11.45 hod. vyrážíme do předposlední stanice.

 

　

 

 

 

 

Tentokráte všichni tunelem, kdy místní cedule to jasně zakazují. Ale nejsme jediní tohoto zákazu porušující a tak můžeme studovat francouzské stavební technologie na vlastní oči.J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

　

Tak a teď opravdu jen ve zkratce, s　fotkami k　doplnění představ:

 

na konečné si dopřáváme všeho, co nahoře nebylo! J

 

　

 

 

 

 

 

 

 

cesta zpět s　výhledy byla úžasným loučením s　tímto koutem Alp! J

 

　

 

 

 

 

 

patnáct šťastlivců je definitivně dole! J

 

　

 

 

 

 

 

 

 

deset z　nich okamžitě využívá blízkého bazénu! J

 

　

 

 

 

 

 

 

 

v　kempu dochází při seanci u kávy a jiných dobrot k　válečné poradě. Výsledek? Balíme a jedeme do Aše k　Vaškovi! Na co? Uvidíte! J

 

　

 

 

 

 

 

ještě poslední fotka západu slunce v　Savojských Alpách! J

 

　

 

 

 

 

 

nesmí samozřejmě chybět půlnoční koupání v　Ženevském jezeře! J

 

　

 

 

 

 

 

 

skupina ze Šemíka, jehož řidič si cestou pospal, projíždí Německem v　sobotu 18.8. ráno a navštěvuje úžasné technické muzeum! J

 

　

 

 

 

 

 

ovšem pečená kolena u Vaška na zahradě jsou ještě úžasnější! J

 

　

 

 

 

 

 

 

a co teprve bazén! J

 

　

 

 

 

 

 

 

 

nebo skvělá atmosféra na nedalekém koncertu Čechomoru!!! J

 

　

　

　

　

 

 

Přijeli jsme domů až v　neděli, kterou jsme si, i díky skvělé atmosféře po bujaré noci a dalším kolenům a jiným dobrotám ke snídani, užili naplno. Stejně jako celou desetidenní výpravu! J

 

　

Co říci závěrem? Nu, budiž blahořečen ten, kdo dočetl až sem a pokud nespěchal, udělal si čas na text i fotky, snad pochopil, proč to pro mě byl další z　těch TOP výletů do magického prostředí kamení, skal, ledu a sněhu.

 

　

　

František alias Prezident-FKDP