Modřínové háje v Lužických horách aneb NEBE A DUDY NAŽIVO, 26.-28.10.

 

Také bych mohl napsat comeback Zimního táboření z roku 2010, nebo generálka na letošní Zavírání Alp. A vše by to byla pravda.

 

 

Ale pěkně od začátku. Původní plán, jet na Chřiby, změnila předpověď počasí. Tam mělo pršet a věřte, že v Lužických horách ne! Nakonec měli pravdu: nepršelo. Ale co těch 30 cm sněhu … ?! J

 

 

 

 

 

 

Z původních 14 nás nakonec jelo 6: já, Jerry (Jaroslav), Kníže (Jiří), Voříšek (Eva), Vrbka (Jana) a Špágr (Václav). Ostatní měli zřejmě přesnější předpověď …

 

 

 

 

 

 

V pátek, 26.10. ve 13:00, se všichni potkáváme až v České Kamenici, vítající nás příhodným poutačem a kam jsme přijeli z probouzejícího se Hradce moderním vlakem přes Máchův kraj.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V bufetu na náměstí pojíme na dlouho poslední pořádné jídlo, což jsme v tu chvíli nevěděli, a vyrážíme po modré směr Studený (Studenec) a Zlatý vrch, kde jsme doufali v nějaké příhodné místo na spaní.

 

 

 

 

 

Podzimní příroda nám začala ukazovat svou přívětivou tvář a my ji co chvíli fotili.

 

 

 

 

 

 

 

Cestou se zastavujeme na Jehle, odkud byly nádherné výhledy nejen na Kamenici. Dalo se tam dokonce i trošku polézt.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To jsme se již blížili k obci Líska, kde byla zavřená restaurace Pod kaštany. Pokud však prý pomůžeme s přenesením ”květináčů”, bude nám nalito. A tak se i stalo! J Obsluha byla příjemná a pivo dobré! Likér vlastní výroby, maskovaný panem domácím v lahvi od maggi, byl také výborný! J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odtud už to bylo k oběma kopcům necelou půlhodinu. Začínáme výstupem na Studenec, kde nás zaujal především vstupní poutač, vysvětlující to, proč jsem vlastně přestal v říjnu jezdit do Alp … A také rozhledna v původní podobě z roku 1888.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou od ní fotím náš dnešní cíl, v restauraci doporučený Zlatý vrch (vpravo za loukou). Bylo to tam opravdu krásné. Ještě za světla připravujeme ohniště pro večerní romantiku a opékání uzenin pod vysokou stěnou úžasných kamenných varhan.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U ohně, lahodných moků a jídel (Jerryho medová slivovice se švestkou a domácí segedínský guláš) trávíme čas do půl jedenácté noční, kdy se jdeme uložit k spánku. Špágři do stanu, zbytek pod plachtu proti ranní rose … J

 

 

 

Nebudu to prodlužovat: ta noc byla tak šílená, že jsem podobnou pod širákem ještě nezažil!!! Přišlo to v noci opravdu jako blesk z čistého nebe: neskutečná sněhová vichřice! Kromě fotky vkládám i odkaz na Špágrovic ”rajče”, kde je nejen krátké video z ranního balení: http://spagri.rajce.idnes.cz/2012_10_Luzicke_hory/.

 

 

 

 

Jak jen to jde a vítr dovolí, co nejrychleji balíme věci a bez snídaně a uvaření čehokoliv teplého vyrážíme dál po červené, abychom se trošku rozehřáli.

 

 

 

 

 

 

Cestou necestou nakonec přicházíme do železniční stanice Mlýny, kde jsme doufali ve vyhřátou čekárnu a tím možnost konečně něco pojíst a udělat si hlavně čaj! V míjeném přístřešku to opravdu nešlo … J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čekárna to sice přímo nebyla, ale přednostovi stanice to nevadilo a dokonce nám několikrát uvařil vodu na čaj.

 

 

 

 

 

 

Příjemná pausa v podobě čekání na vlak, kterým jsme si následně ušetřili 4 km chůze, někomu optimismus do dalšího pokračování směr Luž dodala, někomu naopak ubrala. V Jedlové ještě vystupujeme společně, ale stále nevlídné počasí rozhodlo o tom, že se Jerry s Knížetem rozhodli již tak okleštěnou výpravu opustit.

 

 

V dobrém a s pochopením se loučíme a v sestavě Vrbka, Špágři a já vyrážíme co nejkratší cestou (10 km) k nejvyššímu vrcholu Lužických hor – Luži (793 m) a dále na chatu Luž, která je prý celoročně otevřená a kde se chystáme ubytovat, usušit věci a dospat předchozí probdělou noc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdeme opět krásnou, sněhem pokrytou, ale přesto barvami hýřící krajinou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Došlo i na modřínové háje, čímž bylo jediné podmínce tohoto výletu učiněno zadost! J

 

 

 

 

 

 

Před třetí hodinou konečně přicházíme pod Luž, kde se občerstvujeme v krytém a okolními stromy proti větru chráněném přístřešku, načež se po asi čtvrthodině vydáváme k vrcholu.

 

 

 

 

 

Jelikož Voříškovi je delší dobu zima a na Luži prý již kdysi byli, pokračují dál na chatu Luž a na Luž samotnou, cestou naštěstí prošlapanou, jdu jen já s Janou. Procentuální úspěšnost dosažení vrcholu klesla na jednu sedminu … J

 

 

 

 

 

Toho dosahujeme v sobotu, 27.10, v 15:30. Kupodivu je téměř bezvětří, ale je vidět i slyšet, že na německé straně vichřice stále bouří silou neměnnou. Zajímavý přírodní úkaz.

 

 

 

 

 

 

Chvíli se kocháme, fotíme se navzájem a díky hodně prokřehlým německým turistům i společně. Po pár minutách jdeme zpět k batohům a následně za Voříškem a Špágrem na spásnou chatu, která je vzdálena už jen 0,5 km! J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šťastné setkání v příjemném prostředí. Po hodně perných 16 hodinách, včetně těch již popůlnočních! Musím nyní říct, resp. napsat, že to, co ta něžná pohlaví za tu noc a den vydržela, to je obdivuhodné!!! Ten vítr, sníh a celkem ostré tempo … Smekám klobouk. J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ubytováváme se v toužebně očekávaném pokoji.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po pár pivech nám pan vedoucí řekl, že každý, kdo tam zanechá jakýkoliv vlastnoručně namalovaný obraz má poloviční nocležné. Po chvilce přemlouvání se k tomu hlásím. Dostávám plátno v rámu, barvy a několik předloh, abych po dvou hodinách zanechal na stěně na chodbě památku na naši návštěvu. J

 

 

 

A tak uběhla noc a ráno se vydáváme na poslední etapu letošních Modřínových hájů: po červené na vlak do Svoru.

 

 

 

 

 

 

Fotoaparáty byly, za konečně slunného počasí, neustále v permanenci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou naštěvujeme zříceninu Milštejn a u srubu, skalním masivem dobře schovaným, děláme kávový piknik. Prostě pohodový návrat do civilizace! J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po necelé hodině pokračujeme dál v chůzi i fotografování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve Svoru byl ještě čas na skvělý oběd! Naštěstí tato restaurace tam nebyla jediná a my si opravdu pošmákli na výborných hotovkách. J

 

 

 

 

 

 

 

 

Poté již jen sednout na vlak, opět se kochat jedním ze symbolů Máchova kraje a vyfotit náš vlak při západu slunce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Byl to věru velmi nečekaný a každý den vlastně úplně jiný výlet, jenž bude ještě někdy určitě zopakován a již teď se těším na to vzájemné srovnávání. Děkuji všem zúčastněným!!! I vzdáleným za občasnou, přesto velmi příjemnou podporu ”zvenčí”! J

 

 

František alias Prezident-FKDP

 

 

PS: tímto všechny dodatečně přihlašuji na ZIMNÍ TÁBOŘENÍ LUŽICKÉ HORY 5.-7.2.2010 (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2010020002) a zpětně potvrzuji jejich účast!!! J

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *