Modřínové háje v Českosaském Švýcarsku ve znamení hledání modré značky – skupina B, 28.-31.10.2010

Tak vážení přátelé, já bych začal takhle: co říci závěrem? V　současné době uvažuje o obnovení výroby akciová spo … Počkejte, to bychom to nějak zkrátili! No jo, aha! Tak vážení přátelé:

 

 

 

jak to tak bývá, mnoho smělých plánů vzniká v　hospodě. Něco podobného potkalo i nás, v　červenci, při hraní na kytary v　trutnovském Národním domě. Sice nevznikl plán přímo smělý, ale určitě skvělý: putování Českosaským Švýcarskem!

 

Myšlenka se líbila i Vláďovi s　Naďou, kteří tam již letos byli a nabídli se s　naplánováním výletu do netradičního místa, neboť již mnoho let se jezdilo pouze do Alp. Podle jejich zajímavého vyprávění se nabízely i mnohé nevšední zážitky, které by tam málokdo čekal. Mě potěšilo, že se tam rádi znovu vrátí a nabídnou nám cesty pro ně již známé i ještě neznámé.

 

 

 

V　průběhu příprav se utvořily dvě skupiny, z　nichž první, pro jednoduchost ji budu nazývat skupinou A, volila variantu 1-2 a druhá, nazývejme ji opět pro zjednodušení skupinou B, tím nechci říci, že by byla nějaká podřadnější, jde čistě o rozlišovací označení, volila variantu 2-1. První číslo znamená počet nocí pod převisem a druhé počet nocí na ubytovně. Trasy obou skupin se vzájemně prolínaly a první i druhou noc jsme trávili společně.

 

Dále budu tedy popisovat zážitky béčkařů, jímž byli: Jerry s　Pavlínou, Honza s　Lenkou, Karel s　Jarmilou a já s　Věruchou. Na první fotce ze Saska, z　parkoviště u Heidemühle, a hned společné, jsme pak i s　áčkaři: Evou a Vaškem, Naďou a Vláďou a Martinem a Martinem.

 

 

 

Protože to byl, jak jsem již psal, výlet skvělý, budu dále méně psát a více ukazovat barevných daguerrotypií. Snad i proto, že to, co nám příroda připravila, jak během těch několika dnů, tak i po mnoho miliónů let, se popisovat moc nedá. To še muší zažít! J

 

 

 

Den první, čtvrtek, 28.10.: z　Heidemühle po červené k　Bloßstocku, odtud po zelené a žluté k　Falkensteinu, dále po modré na vyhlídku Schrammsteinaussicht a po stejné značce k　zelené, vedoucí k　Friensteinu a hlavně ke skalnímu převisu, skoro až labyrintu Idagrotte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde jsme se šťastně všichni sešli a na tom úžasně vzdušném místě, zajímavě přístupném, strávili oblíbený seznamovací večer, noc i ráno. Bylo veselo, bylo chutně a věřím, že pro všechny i nezapomenutelně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den druhý, pátek, 29.10.: po ranním veselém loučení u studánky, se na doporučení nalehko vracíme k　Bloßstocku, kde je nenápadně značený úžasný klettersteig!

 

 

 

 

 

Náročnost dává vzpomenout na skupinu A, která to zde prošla s　batohy na zádech!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po tomto, již v　Národním domě slibovaném, přesto překvapujícím zážitku, se vracíme k　Idagrotte pro batohy a pokračujeme směr Čechy s　tajným přáním ilegálně hranici mimo oficiální přechod. Kousek tedy jdeme po zelené, poté cestou necestou hledajíce modrou, okolo jakési kapličky pod vrchem Kleiner-Winsterstein a po červené k　vyhlídce na Grosser Winterbergu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde byl v　plánu právě ten přechod do Čech k　Suché Bělé. Jdeme tedy podél pramínku směr hranice, přecházíme je a po chvíli zjišťujeme, že mapy lžou: Suchá Bělá nepramení v　Čechách, ale právě na zmíněném Grosser Winterbergu!

 

 

 

Podél říčky je cesta dost divoká, ale daří se nám dojít pod Stříbrné stěny, kde poobědváme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čeká nás ještě dlouhá cesta a tak brzy jdeme dál na červenou a po ní k　Pravčické bráně. Viděl jsem ji vyfocenou mockrát, ale není nad to, vidět ji na vlastní oči!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dáme pár piv bez nutnosti zaplacení vstupného a s　vědomím, že času není nazbyt, jdeme dál po červené do Mezní Louky, kam se pro nás uvolil dojet Šemíkem hodný vedoucí výpravy Vláďa.

 

 

 

Cestou na penzion Na rozcestí v　Dolní Chřibské nám povyprávěl, jak si užila pátek skupina A, čímž nám cesta příjemně utekla. I ubytování bylo příjemné, včetně pana vedoucího a Knížete s　několika děvčaty, dorazivšími za námi až na tento večer. Najedli jsme se, vytáhli kytary a i druhou noc jsme si náramně užili!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O tom, že jsme tchánovi herce Michala Dlouhého v　noci jedli ze slavnostní tabule z　jeho oslavy šedesátin, radši pomlčím… Hlavně o tom, že nás načapali, ale pak si s　námi oba jmenovaní příjemně popovídali.

 

 

 

 

 

V　den třetí, v　sobotu 30.10., je krásně a všichni společně odcházíme již v 9,00 hod., přičemž béčkaři jdou s　plnou polní, kdežto áčkaři plánují vrátit se na penzion.

 

 

 

 

 

 

Hned Na Tokání, kam přicházíme po hledání modré značky, na niž jsme se dostali zkratkou po lesní cestě, si dává většina polévku, neboť mnozí ještě pociťují dozvuky veselého bujaří z　předešlé noci.

 

 

 

 

 

Ta definitivně všechny staví na nohy a po žluté jdeme k　lovecké chatě Eustach.

 

 

 

 

 

 

 

Odtud krásnou, leč přísně chráněnou Růžovou zahradou k　modré značce a rozcestí Panenská jedle, spojené se vzrušujícím blouděním a průstupem skoro až pralesním porostem, kde se rozcházíme s　vědomí, že třetí večer budeme trávit odděleně. Bohužel již bez Věruchy, která ještě týž den večer odjíždí se Špágrovými a Hombrém domů.

 

 

Na Jerryho doporučení máme v　plánu přenocovat pod převisem někde v　Mlýnské rokli, kam navečer také přicházíme přes Černou bránu, zakázanou cestou a poté krásně studeným brodem přes hraniční říčku Křinice/Kirnitzsch na německou modrou, vedoucí směrem k　bývalým Zadním Jetřichovicím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Byla to krásná cesta, s　pauzou na oběd, nízkými kamennými průstupy, nádhernou krajinou s　úžasnými meandry a nakonec i oficiálním hraničním přechodem s　dřevěným mostem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde svačíme a vyrážíme kle hledat převis, kam bychom se všichni vešli a i rozdělali malý ohýnek. Cestou ještě nabíráme u pramene vodu a postupujeme krásnou roklí. Téměř na jejím konci nacházíme bokem ideální převis a vše naplánované vykonáváme: příprava noclehů, výborná večeře, táborák a výborné opečené klobásy. Před spaním se nám ukáže jasná obloha plná hvězd a tak se usíná s　dobrým pocitem dobře prožitého dalšího dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno vstáváme do sychravého počasí. Slunečné tři dny jsou minulostí a začíná listopadový čas. Také jsme si tuto píseň několikrát zazpívali. Vždy ji něco připomnělo.

 

 

Třeba zlatý vodopád u Suché Bělé, spousta popadaného suchého šustícího listí na cestách …

 

 

 

 

V　neděli tedy vyrážíme již v 8,00 hod. směr červená značka, směřující na Malou Pravčickou bránu, okolo zbytků Loupežnické hradu/Šaunštejnu, kde si Karel vzpomněl na sokolská cvičení,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

až ke třem nejznámějším vyhlídkám: Ostroh, nebo-li Rudolfův kámen, Vilemínina stěna a Mariina skála.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výhledy odsud byly i přes nízkou oblačnost nádherné.

 

 

 

Tím se loučíme s　touto úžasnou krajinou, sestupujeme do Jetřichovic a výborně poobědváme v　penzionu Pod skalou. Takové domácí kynuté borůvkové knedlíky … !!! J

 

 

 

 

Zde se naposledy setkáváme s　torzem skupiny A, povyprávíme si a srdečně se loučíme. Ještě poslední foto Jetřichovic s　vyhlídkou na Mariině skále a obsazujeme Šemíka. I počasí se opět umoudřilo a na cestu nás vyprovází modrá, podzimním sluncem zalitá obloha.

 

 

 

 

Nu, vážení přátelé, co říci závěrem: děkuji Nadě a Vláďovi za téměř profesionálně připravený výlet. Jak plán cesty, tak i naplánovaná ubytování, vše bylo skvělé.

 

 

 

 

Těším se na příští rok i roky další, neboť po nějaký čas budu Modřínové háje trávit v　Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zjistil jsem totiž, že je vůbec neznám. Přidat se může samozřejmě každý!

 

 

　František alias Prezident-FKDP