Modřínové háje na Šumavě, aneb Cyr měl štěstí na ženy a my ostatní na úžasný výlet, 24.-28.10.2015

Na poslední říjnový víkend prodloužený do středečního státního svátku je naplánovaný výlet na Šumavu, kterou jsme si minulý rok sami vybrali. A jaké to na ní bylo?

V sobotu brzy ráno se s Františkem scházíme na zastávce 16 ve Stěžerách, ale výlet je to krátký. Ještě než přijde autobus, jdeme domů, protože František zapomněl žďárák a bez něj jet nemůže ani nechce. Nakonec beru auto a před sedmou nás na nádraží příjemně překvapí svým příchodem Cyr a Lída. Vašek a Eva jsou nahlášení a tak vyrážíme směr Praha, kde přisedá Kníže. Ve vlaku je to zatím super, i když chvíli je sluníčko napravo a chvíli nalevo, což je pro nás nepochopitelné.

Cesta utíká rychle. Praha, České Budějovice, Rybník, pak výluka a konečná ve Vyšším Brodě.

 

Před druhou odpolední vyrážíme z Vyššího Brodu směrem Studánky, což je nejvýchodnější cíp Šumavy a dále na nejjižnější místo v České republice. To prostě nemůžeme minout.

Zde je voda i přístřešek na večerní posezení a tak zůstáváme na noc. Trochu jsme překvapeni, že už zase nejsme na Šumavě, ale prý se tam hned po ránu vrátíme.

 

V neděli ráno je naším prvním cílem Vyšebrodský průsmyk, kde oficiálně začíná Šumava. Jdeme neznačenými cestami přímo po hranicích a úplně jsme tu správnou cestu netrefili, takže bloudíme a trochu i scházíme z vyznačeného směru.

 

Nakonec jsme našli „chaloupku“ (tedy supermarket), kde zjišťujeme, zda jsme v Čechách nebo v Rakousku. Pak je již směr jasný a za chvilku jsme v průsmyku.

Pak jdeme chvíli Rakouskem a pak zase zpět domů. Míjíme Frantoly (František je prostě všude) a někteří si vyšlápli na Hvězdnou.

Po obědě se bohužel naplnila předpověď a prší. Nejhorší déšť ovšem přečkáváme v přístřešku u kávy a pak v pláštěnkách pokračujeme směr Přední Výtoň. Cyr pláštěnku neměl, ale nakonec jsem mu půjčila svou.

   

V Přední Výtoni  za odměnu nacházíme turistickou ubytovnu, která nám výjimečně poskytne přístřeší do rána. Koupelna, pivo, teplé jídlo a měkoučká postel! Prostě pohoda!

 

V pondělí ráno nás vítá sluníčko a my směřujeme na Vítkův Hrádek.

Ten nás překvapí, jak je krásně udržovaný a také svými výhledy nejen na Lipno, Šumavu ale také až na rakouské Alpy, ze kterých ale není moc vidět.

 

Po vydatné svačině pokračujeme k Schwarzenberskému kanálu. Asi dva kilometry od Vítkova hrádku si František všímá, že Cyrovi chybí na batohu stan, a obětavě se v sandálkách a poklusem vydává zpět, aby ho našel. Stan sice nenašel, ale alespoň jeho boty a batoh na něj počkaly.

My ostatní pokračujeme pohodovým tempem dále. Při další přestávce Cyr zjišťuje, že na penzionu také zapomněl veškeré salámy, klobásy a sýr v lednici. Nejsmutnější z toho ale byla Lída, protože Cyr jí na všechny ty dobroty zval a nebylo z toho nic.

Čas máme dobrý a tak stavíme a odpočíváme, kdykoliv potkáme k tomu vhodné místo. Nejdříve na kávu a pak abychom vyslechli Cyrovo vyprávění o tom, jak měl štěstí na ženy, co z toho bylo a kolik ho to stálo. Takhle jsme se nenasmáli za celou cestu jako právě na tomto odpočívadle později přejmenovaném na Cyrova zastávka.

Pomalu se blížíme ke konci dnešní cesty a tak se kocháme přírodou.

Spíme zase u potoka na kraji lesa. Večer u ohně máme Jerryho a Pepu a zábavy je nejen díky nim dost a dost.

 

V úterý se s námi loučí nejdříve Eva a Vašek, protože spěchají na koncert Deep Purple. A hned po nich i Cyr, protože jede na setkání s dalšími přáteli do Poličky. My pokračujeme dále směrem na nejvyšší bod Šumavy.

Po ránu je mlhavo, ale na kopcích je nádherná inverze, o čem jsme se přesvědčili hned na prvním kopci Smrčina.

Přes údolí vyhlížíme na další cíl cesty – nejvyšší horu Šumavy, Plechý. Takhle to zase tak náročně nevypadá. Pomalu scházíme do mlhy a hlavně pořád dolů a dolů až na Rakouskou cestu.

Takový sešup nečekal nikdo z nás. A hlavně nás zase čeká pořádný kopec nahoru. Jsme si vědomi, že co jsme sešli, zase musíme během chvilky vystoupat. A výšlap je to tedy pořádný.

Postupně všichni docházíme na vrcholovou planinu a fotíme se u kříže.

Výhledy jsou díky inverzi zvláštní. Ze Šumavy nevidíme nic, ale za to jsou vidět Alpy včetně Dachsteinu. Kníže nám líčí, jak tu byl před osmi lety a všude kolem byl vzrostlý les. Bohužel dnes po něm nezbylo nic jen holá torza stromů. Trochu děsivý pohled.

Přes Trojmezí, kde se stýkají hranice tří státu (České republiky, Německa a Rakouska) míříme k cíli dnešní cesty Třístoličníku.

Ten je sice na dohled, ale už toho máme celkem dost. Bohužel zde se doopravdy nedá nocovat – žádný les, žádná voda a celkem dost turistů kolem. Holt musíme dál a najít něco příhodnějšího.

Scházíme dolů a hledáme vhodné místo. Nakonec se na nás usmálo štěstí, protože verandu s tekoucí vodou jsme opravdu nečekali.

Užíváme si poslední večer, protože cesta je u konce.

 

Ve středu ráno nás čeká posledních 5 kilometrů na vlak. Cestou míjíme začátek Schwarzenberského kanálu.

 

Ještě focení s modřínovými háji. Tedy tentokrát s obrovským modřínem, ale žádný jiný jsme poslední dva dny nepotkali a že jsme je vyhlíželi.

 

Cíl cesty – nádraží Nové Údolí a cesta vláčkem domů.

 

A nakonec rekapitulace celého výletu: kromě prvního a posledního dne, kdy jsme jejich větší část strávili ve vlaku, jsme každý den s těžkým batohem na zádech ušli více jak 25 km. Celkem jsme nachodili 93 km a podešli za pět dní Lipno a k tomu poznali krásný kus Šumavy.

 

Musím uznat, že pro mě obdivuhodný výkon ode všech zúčastněných a neskutečně nádherné putování. Již teď se těším, až jednou budeme pokračovat dále po Šumavě na západ.

Jana D.

 

PS: a ještě odkaz na špagrovic fotky. Také stojí za to je shlédnout!

Špágří fotky na rajčeti