Modřínové háje na Hřebenech, 27.-29.10.2023

V pátek 27.10. vyrážíme na Modřínové háje – letos poprvé s malými batůžky a zajištěným spaním pod střechou. To nalákalo i další nečekané účastníky, i když jen na sobotu a neděli. Nápad, jít bez velkých báglů a nalehko, byl můj, a tak jsem měla za úkol vybrat i lokalitu, kde je spaní pod střechou. Při brouzdání mapou mě zaujal zelený flíček hned pod Prahou se jménem Hřebeny – část Brdské vrchoviny. Hurá na výlet!

 

Chvíli to vypadalo, že v pátek půjde František sám, tak si ho naplánoval dle svého, ale nakonec jsme se přidali já i Šíma a vyrážíme v sedm ráno vlakem do Prahy. Ve vlaku nečekaně rozváží občerstvení Vrága a tak i on je na chvíli součástí letošních Modřínových hájů. Konečnou stanicí je Praha – Komořany. Prší, ale naše první zastávka je nedaleko v Točné.

František dostal tip na zdejší krásné letišťátko, kde je možné si po domluvě prohlédnout expozici. Ženská a letadla? Trochu jsem skeptická, ale když je to na cestě, tak tedy ano. Chvíli na pána čekáme, ale hned po vstupu všichni koukáme, co že se to v hangáru nachází za letadla. Jedno nablýskanější než druhé a jeden krásný příběh za druhým. Historická letadla z doby 1. republiky, 2. světové války i po ní. Univerzální pilot Michal Masař, jenž na většině letadel ještě létá, aby byla vždy k použití, nádherně vykládá a my si prohlídku užíváme (https://www.tocna.cz/letadla). Nakonec jsme zjistili, že je zde letadlo Jana Bati, které jsme viděli ve filmu Úsvit a pana průvodce, jako pilota, taky (https://1url.cz/@usvit_pilot). 🙂 

Posloucháme a ptáme se a pán je rád, že nás to zajímá. Jen můj dotaz, zda se z těch trubiček na přídi letadla, co směřují dolů, střílí, vyvolal smích u vše tří chlapů. Oni to totiž byly výfuky z motoru. Nu, kdo, především ženská, to má vědět, že? 🙂

 

 

 

 

Odcházíme kolem poledne ještě za deště, ale do půl hodiny přestává pršet. Je sice vlezlo, ale kolem je již nádherně zbarvený podzim. Cesta vede nahoru a dolů, pěknými krpály přes opidum Šance na Závist. Tam je rozhledna, na kterou chlapi vylezou. Já si zatím dole dávám svačinu a chvíli odpočinku. Zde se také nachází jeden z bodů letošní „Vrchařské koruny pražské“. Nepřidá se někdo z cyklistů z oddílu?

Klesáme skoro k Vltavě, ale chvíli je nutné jít po červené podél kolejí. Pánové ale raději volí rovnou ty koleje. Já jdu tedy po cestě, i když občas je to tu strašidelné. Míříme do Vraného nad Vltavou.

A proč? Protože je zde Františkův vysněný přívoz a taky bufet s pivem. Takže jedno rychlé a panáček na kuráž a pak již lodičkou na druhou stranu Vltavy. Mají to vymyšlené – loďka je na laně a sem tam jí pomáhá proud Vltavy. Přívozník se vůbec nenadřel.

Pak cestu, resp. zavřenou oboru, řešíme autobusem na zbraslavské náměstí a poté druhým na horní konec Zbraslavi. Dále již zase šlapeme po svých, Svatojakubskou cestou – Všerubskou.

Míjíme první modříny a kocháme se výhledem na Vltavu a naši krásnou zem.

Dokonce i točíme video. 🙂

Chtěli jsme i k vysílači Cukrák, ale cesta šla před čtyřproudovou hlavní super silnici a nikde ani podchod, ani nadchod, až nás hledání dovedlo do cíle dnešní cesty – Jíloviště. Tam si hned z kraje dáváme večeři. Nápis vedle obří obrazovky s hokejem upozorňuje na blížící se Vánoce. Kdo ví proč. Zbývá jen 650 m do Restovny, dnešní nocležny.  Hned vedle ubytka je fotbalové hřiště a chlapi místo do pokoje samozřejmě míří na fotbal a do občerstvení. Měli tam výborný svařák a koukali jsme hezky z teplíčka bufetu, tak mi to ani moc nevadilo. 

V  21:00 jdeme na pokoj. Po 17 km.

V sobotu, o svátku Dne vzniku samostatného československého státu, máme po ránu pohodu, nespěcháme a čekáme do deseti na druhou část výpravy, což obnáší snídani do postele a koukání na pohádky.

Před desátou se scházíme na autobusové zastávce s Jarmilkou, Gábinou a Karlem a hned míříme do blízké kavárny na kávu a něco sladkého.

Vyrážíme před jedenáctou, ale není kam spěchat, čeká nás cca 16 km.

Jdeme krásnou podzimní krajinou, až František dostane nápad – tedy správně až ho napadlo, jak řádně uchopit můj předchozí nápad. Když se povede, máte se na co těšit.

Naše první nejmenovaná vyhlídka.

A někde tady došlo i na hledání čerta.

Drobná zacházka kolem Černolických skal, kde František se Šímou samozřejmě vylezli až nahoru.

Rozhledna Korunka. Tam potkáváme úžasnou skupinku turistů. Slovo dalo slovo a František potkává ekonoma horolozeckého svazu Romanu. Svět je prostě malý. 🙂

Je čas oběda a my máme hlad. V lese je lavička, ale fouká tam. Tak si ji půjčujeme a pod kopečkem pečeme buřtíky. Lavičku jsme samozřejmě vrátili a chlapi oheň řádně po chlapsku uhasili.

Cesta nám ale moc neutíkala a tak je její větší část ještě před námi. Na Skalce nás ale i tak čeká občerstvení – káva, něco sladkého a pivo.

A pak zkratkou rovnou do Mníšku pod Brdy.

Tam jsme nemohli vynechat návštěvu člena oddílu Zelího, který byl předem informován, o tom že půjdeme v rámci Modřínových hájů kolem. Bohužel, nebo právě proto, nebyl doma.

Aspoň tedy procházka po Mníšku a večeře na náměstí.

Za tmy vyrážíme cca 2-3 km do blízké Stříbrné Lhoty, kde je zamluvené ubytování. Penzion jsme našli. Hrají tam na kytary a pán neměl moc času nás ubytovat, a tak Karel s Jarmilkou dostali pokoj s jednou postelí a museli chvíli na chodbě čekat, zda se najde i druhá. Našel se jiný pokoj a dokonce se třemi postelemi.

Tak ještě chvíli na pivo hezky v pyžamkách. Obsluhoval nás nejvyšší z oddílu a my si to náležitě užívali. I následná zábava na pokojích byla vysoké úrovně.

V neděli se zase dělíme. Metodici mají v plánu cestu do Dobříše a bouráci mají v plánu dojít až do Jínců, ale nakonec přehodnotili cíl jen na Hostomice. První kus cesty jdeme společně. Trochu jsem přestala dávat pozor na cestu, jak se mi občas na výletech stává, a sešli jsme z cesty. Ale nakonec asi lépe, Jarmilka, Karel a Gabča to tím pádem mají kratší a půjde si jim lépe. Loučíme se, máváme si… Do cíle došli správně.

My tři, František, Šíma a já, pokračujeme dále přes Stožec na Studený vrch. František cestou sbírá plastové láhve. Tedy jen dokud se mu vejdou na batoh.

Pod Studeným vrchem si opékáme zbylé buřtíky.

Na Suchém vrchu lezeme na rozhlednu, dokonce i já. Dobrovolníci tu mají bufet, tak si jako odměnu za výstup dáváme jednu Plzínku.

A pak hurá z kopců dolů, přes les a louky do Hostomic, na náměstí na dobrou kávu. Pak již jen na vlak a domů.

Všem účastníkům zájezdu děkuji za účast. Bylo to super a zase brzy někdy, někde. 🙂

Jana Vrbka

 

Trasa – celkem 54 km

Pátek:

 

 

 

 

 

 

Sobota                                                                      Neděle