Modřínové háje 2024 – Bílé Karpaty tam a zpátky, 24.-28.10.2024

Konec října a s ním i pravidelná oddílová akce modřínové háje. Tentokrát jsme vybrali lokalitu Bílých Karpat, protože jsou čtyři dny a má tedy smysl jet dál. Název článku „tam a zpátky“ byl tentokrát odsouhlasen při příjezdu všemi třemi účastníky, protože každý večer jsme před zabivakováním prostě šli tam a zpátky a to se vám po denní dávce kilometrů už prostě nechce.

Čtvrtek 24.10.

Vyrážíme netradičně ve čtvrtek po práci ve tradičním složení: František, Šíma a já (Vrbka), abychom ve tmě dojeli do Veselí na Moravě, kde první noc spíme pod střechou. Ubytování jsem zamlouvala já a tak dle map naviguji a varuji chlapy, že jdeme dnes tam a zítra zpátky, a to nám zůstalo i všechny další večery. Ale jak už umím číst v mapách, tak penzion hned večer přejdeme a musíme zpátky. František celý večer prohlašuje, že si dnes žádný alkohol nekoupí a bude pít jen na co ho kdo pozve. Jsme se Šímou z toho trochu rozpačití. Má z nás největší a nejtěžší batoh, ale co se v něm vše za alkohol našlo, to jsme se Šímou koukali oba dva. Například vytáhl 4 plechovky piva, které dostal do Obřáku. Poté na ubikaci přeje Šímovi k loňským narozeninám loňským svatomartinským vínem. A to ještě má nějaký šňaps na dobrou noc na další dny… Prostě bourák!!! Šíma navíc objevuje láhev vína ve svém batohu, kterou mu tam přibalil hodný kolega v práci, abychom toho měli s sebou dost. 🙂 Takže z toho byl velmi veselý večer.

Pátek 25.10.

V pátek ráno vyrážíme vlakem do Strážnice, kde nás zaujal odjezd autobusu plus-mínus 10 minut. Dáváme si kávu a vyhlížíme krásy slováckého města. Raději jej ale brzy opouštíme, neb těch krás tam moc nebylo a jdeme „zkratkou“, abychom navštívili všechny rozhledny, jejichž turistické vizitky jsem si na radu Františka koupila v informacích. Je to tedy trochu o zacházce, ale prý nééé moc velká… Zase jsme mu se Šímou uvěřili a nohy nám na konci dne moc nepoděkovaly.

Konečně míjíme krásné malované domečky ve vinicích, kde nacházíme i zbytky vína. Bohužel jen hroznového. 🙂 První vrchol a pak i první rozhledna na Holém vrchu.

Scházíme dolů a v Radějově je nečekaně otevřená hospůdka, kterou samozřejmě nemůžeme minout, neb moc jich cestou není a nebude. Dáváme oběd, pivko, odpočinek, ale prý ještě nejsme ani v půlce cesty. A to už je skoro jedna hodina.

Pokračujeme na rozhlednu Travičná. Konečně jsme na naší původně plánované cestě. Rozhledna je ale zavřená a můžeme na ní jen koukat z dáli.

Pokračujeme dál. Podzimní příroda je neuvěřitelně nádherná, vybarvené stromy. Chvílemi dost fouká, ale i tak se dá odpočívat na mezích, kde prý rostou orchideje.

Se soumrakem šplháme na Kobylu. Pod ní by prý měla dle mapy být studánka. Chvíli jí hledáme v lese, ale bohužel je bez vody, tedy té pitné, což je trochu problém. Dohromady máme asi 2 litry vody ve třech lidech na večer a ráno a další voda v nedohlednu. Možná potůček u spaní u Třech kamenů. Jdeme tedy dál a začíná ještě více foukat.

Ke Třem kamenům docházíme se soumrakem. Je tu sice krb, ale děsně fouká. Tady se tedy spát nedá. Za lesíkem je sice hezký malý altánek na sednutí, podle mapy je dole pod kopcem druhý, větší a František odsouhlasí můj návrh, že půjdeme tam… Pod kopcem přeci foukat nebude a možná je tam i ta voda. A tak se všichni zvedáme, bereme do náručí dříví na oheň a šlapeme asi 15 minut z kopce. Ale chyba lávky, dole fučí snad ještě víc, voda nikde a po chvíli hledání závětří zase šlapeme zpátky na kopec. Tentokrát již ale bez dříví. Ani jsme to dole nestihli vyfotit a ilustrační fotky z internetu se po zkušenostech nekradou. Takže jsme za hodinu a kousek zase hezky zpátky nahoře v altánu a v nohách krásných 25 km s těžkou polní na zádech.

Altánek je super. Večeříme, zapalujeme svíčku a rozsvěcíme světýlko. To ale dlouho nevydrží. S vodou musíme šetřit, do zítřejšího dopoledne máme, jen co máme. Ale František vytahuje z batohu utrejch (v jedné láhvi vše, co doma našel) a je veselo. Hlavně když vytáhnul ještě i druhý… Prostě seznamovací večírek 🙂 . A kromě toho se všichni seznamují i se svými novými karimatkami na spaní… Jedna termarestka vedle druhé. Jen trochu nepoměr: čím je menší sbalená, tím je vyšší na spaní! Pánové někde udělali chybu, a ne ti ve výrobě. 🙂 

Sobota 26.10.

Venku se spalo krásně. Hlavně když vyměníte svůj úplně nový spacák do minus pěti za ten starý do minus třiceti a jeho majitel si vlastně ani moc nevšimne rozdílu a vám je díky tomu dvakrát tak teploučko. 🙂 Z poslední vody děláme ráno čaj. Je až s podivem, jak nakonec málo vody stačí člověku.

Pochodujeme směr Vrbovce, kde by mělo být nádraží s vodou. Cesta je krásná. Máme i nějaké to video, ale fotky jsou krásnější.

Na nádraží ve Vrbovci jsme zachráněni. Teče zde volně přístupná voda!!! Nabíráme do všeho, co můžeme. Moc si nejsme jistí, kde ještě cestou bude a zda bude večer otevřená chata, ke které chceme dojít. Nakonec po dohodě vaříme i kávu.

Pokračujeme dál přes koleje, lesy a louky. Potkáváme i první modřínek, tak raději děláme fotky, kdyby již další nebyl. Jdeme po hranicích se Slovenskem. Jen ty hraniční patníky jsou občas na obou stranách cesty. V poledne vaříme oběd uprostřed lesa. Míjí nás dvojice, která si nás všimla na nádraží u kávy, a slibuje nám, že když bude potřeba, tak nám večer dotočí vodu na Holubyho chatě. Hurá!! Nemusíme šetřit s vodou.

Šlapeme dál směrem Velká Javořina. Prostě pořád pomalinku do kopce na nejvyšší bod našeho putování, celých 969 m. Cestou potkáváme další, hezčí modřín a tak se s ním taky vyfotíme.

Velká Javořina je tedy trochu holá placka, kde strašně fouká a je tady dost zima. Nejdříve moje reálně zmrzlá fotka a pak „nadšení“ na společné fotce. Ještě tedy musíme dojít na kótu vrcholu a pak rychle dolů k Holubyho chatě…. A kdeže ta chata v tom mobilu je?

Chata, odpočinek, pivo!!! Jupííííí 🙂

Bohužel místo na spaní nemají. Prý je tam 28 míst, ale prodali jich 40! 🙂  Pán za výčepem nám nabízí možnost spát venku ve výklencích pod chatou. Ale přeci nebudeme spát tak blízko civilizace za větrem, chceme si najít hezké místo někde poblíž v přírodě, kde taky nebude foukat. Sejdeme, já spíše již sbelhám blízkou sjezdovku. Ale přístřešek za větrem nikde. Jen stará rolba a v té se spát nedá. Pokračujeme do lesa, kde fouká čím dál více a po chvíli zase usoudíme, že nejlepší bude vrátit se zpátky do výklenků pod Holubyho chatou. Takže jsme zase cca za ¾ hodiny zpátky nahoře a rozkládáme spaní tam, odkud jsme vyšli. V nohách máme znovu 25 kilometrů. Že by se z toho stávala denní norma pro letošní Modřínové háje? 🙂 

Neděle 27.10.

Ráno je nás více o jednu kočičku. Sežrala Šímovi večerní chleba a ráno moji půlku buřtu.

Sestupujeme do Květné, kde je obchod a prý si něco koupíme. Před vesnicí potkáváme i dvě dámy. Pánové se s nimi chvíli baví, a když je dojdu, tak dámy prohlásí: „Jééé, vy máte s sebou i princeznu!!“ Myšleno mě. Nevím, jak to uhodly, ale měly pravdu – jeden pán mi nese chleba a druhý buřty. Chlapi díky!!!

Obchod tam sice byl, ale čas na kávu ještě ne a tak pokračujeme. U mapy nás František zkouší, kam jdeme, ale asi každý jinam. Cíl je Lopeník. Nějakých 600 metrů někde daleko a nad námi. Jdeme pořád nahoru, ale bohužel i dolů, a to se mi moc nelíbí. Káva v lese to ale zachraňuje.

Mně jí František vaří z normální vody z batohu. Pro sebe a Šímu ji vaří z Janáčkovy kyselky. Tu si taky čepujeme do láhví, protože jinou vodu nemáme. Paní z kolemjdoucí dvojice varuje svého partnera: „Nepij jí tolik, nebo se posereš!“ A jakou měla pravdu. František se jí poctivě napájí, což se mu druhý den vymstilo. A hádejte jak? …  🙂  Když už odcházíme, přijde trojice dam z Ostravy: Leona, Lenka a Sylva. Dáváme se do řeči a František znovu vaří kávu, Šíma je zve dopředu na Lopeníku na buřty a já jdu radši napřed, protože jsem pomalá.

Lopeník je někde v dáli před námi. Cesta je pohodová, což je divné. Postupně se zdvihá, až je to výšlap jak v Alpách. Fuj!!! Takový prudký nástup prý jinde v Čechách není. František se Šímou ho vybíhají. Já je dávno ztratila a funím za nimi. V půlce kopce mě ale František zachraňuje: sbíhá dolů a pomáhá mi s batohem. Bez něj se jde hnedka lépe. Prostě jako princezně v pohádce. Když ale dojdeme ten jeho, tak si raději beru svůj, přeci jen je lehčí.

Na Lopeník je to ještě kousek do kopce, ale už to jde. Těšíme se na pivko, ale mají jen likér Lopeník, čaj a kávu. Opékáme buřty a odpočíváme.

Trojice z Ostravy nás dochází a je nečekaně veselo. Pod rozhlednou, na rozhledně, s buřty, se zásobami z batohů i s Lopeníkem v láhvi. Nakonec si povídáme skoro až do západu slunce.

Teprve až zajde sluce za kopec vyrážíme všichni směrem Mikulčin vrch, kde holky spí. My trochu taky doufáme v postel, ale nakonec bylo zase plno.

V zatáčce před chatou Patrik chalupáři hrabou trávu. František se s nimi dává do řeči a je z toho pozvání na panáčky, pak i pivo a taky na vynikající domácí medovinu. Takovou dobrotu jsme dlouho neochutnali. Je z toho i příjemné povídání, které končí tím, že pan domácí chce vyndat sekyru na štípání dříví a to se chlapům moc nechce a tak raději jdeme dál. 🙂 

Cestou nás zdraví naši potencionální zásobovači vodou na Holubyho chatě. Spí ve vesnici Lopeník a sem jen vyrazili na výlet. Prostě Bílé Karpaty jsou malé.

Dojdeme na chatu Patrik, kde Ostravačky spí. Pro nás již bohužel místo není. Holky mi nabízí, ať si k nim vlezu na gauč, ale nechce se mi Františka se Šímou opouštět, a tak s díky nabídku odmítám. Dáváme tedy aspoň společné jídlo, pivo a i panáky se sympatickou obsluhou. Po osmé se loučíme a jdeme hledat místo na spaní.

Venku mezitím padla mlha, že by se dala krájet, což nás dost překvapilo. Dnešní tam a zpátky je kraťoučké, asi 10 metrů do lesa k náhrobku a zpět. V té mlze mi tam není vůbec příjemně a tak rychle jdeme pryč. Vidět není nic, ale fotky jsou úžasné. Vlak má jméno Šíma a Vrbka, jen nevím, kdo je za kterým světlem. 🙂 Nakonec v mlze nacházíme krásnou terasu u apartmánů nad sjezdovkou. Jen se musí lézt před dřevěnou bariéru. Zdá se nám to v pohodě, ale když vás v noci chytne „běhavka“ po Janáčkově kyselce, tak přelézat bariéru je dost prekérka. 😀 

Pondělí 28.10.

Zdravotní indispozice jednoho z nás změnila naše plány. Ráno na pohodu vstáváme později a jdeme na skoro půl jedenáctou na autobus jen cca 4 kilometry. Před odjezdem do Uherského Brodu ještě stihneme malé občerstvení v motorestu na zastávce Nový Dvůr.

Máme čas a tak si projdeme Uherský Brod (František pravidelně po 45 minutách hledal toaletu) a pak již jen vlakem hurá domů.

V nohách máme krásných 70 km za tři dny a v pondělí dalších 5 km k tomu.

 

Jana Vrbka