Malý bernský okruh aneb nezapomenutelné postvelikonoční ukončení sedmiletého čekání, 10.-13.4.2010

 

Jsou místa, kam se člověk vrací rád. Jsou ale místa, kam se také vrací rád, přesto doufá, že to bude naposledy. A o jednom takovém místě bych vám chtěl teď vyprávět, přičemž se tentokráte pokusím udělat radost i informací chtivému čtenáři. Ostatní snad prominou… J

 

Bernské Alpy je krásné pohoří plné krásných vrcholů, hřebenů, ledovců, chat a bivaků (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bernsk%C3%A9_Alpy). Vím, o čem mluvím, byl jsem tam šestkrát!!! Šest pokusů během sedmi let. Přitom na výstup těch šesti čtyřtisícovek, z　jejíchž vrcholů jsem měl zájem podívat se na svět, postačí o něco málo více než jeden týdenní výlet, tak jak to v　roce 2004 skvěle naplánoval Kindr-Kancléř (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2004060702), jenž skončil z důvodu tragické události hned po prvním výstupu, na Jungfrau. Nu a od té chvíle to byl další pokus za pokusem: 2006 (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2006082101), 2008 2x (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2008090001 a http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2008090005), 2009 (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009080001) a konečně letošní, tentokráte již poslední návštěva Alečského ledovce a jeho krásných hor v　okolí, kterou bylo dílo dokonáno. Stačilo jen vyměnit obuv a roční období. Místo pohorek skialpinistické boty, místo léta jaro!

 

 

K　tomuto závěru jsem dospěl v　září 2008, když mě Kuba zachraňoval z　trhliny (http://www.hostezery.cz/gallery/Bernske%20Alpy.08-pokrac.-zari/Alpy.08-09.4.jpg), přičemž o měsíc dříve se z　podobné podařilo zachránit Vaškovi Zákorovi vlastními silami. S　Kubou jsme to tedy pořádně naplánovali, pěkně nalehko, bez stanů a spacáků, bez vařičů a spousty jídla, pěkně po chatách a s　polopenzí, jen s několika sušenkami na den. Termín pak připadl až na letošní Velikonoce, neboť o těch loňských, po 10.4., jsme bohužel zažívali jinou atmosféru (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009040003). I z　původní posádky Šemíka zbylo jen torzo a také termín se musel z　důvodu obsazenosti chat o týden posunout. Naštěstí počasí více přálo nám než velikonočním návštěvníkům, takže …

 

 

V　sobotu, 10.4., přijíždím nad ránem s　Jagyčem a Bosákem alias mé oblíbené JaBo (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2010020001), Vláďou a Luďkem do Gridelwaldu, 943m, kde se nám podaří zaspat zkrouceni v Šemíkovi na sedačkách a tak máme na přebalení se necelých 30 minut. Tolik času zbývalo do odjezdu levnějšího prvního vlaku směr Kleine Scheidegg a dále do nejvýše položené železniční stanice v　Evropě v sedle Jungfraujoch (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jungfraubahn), 3454m.

 

 

 

Již u auta se dle plánu rozdělujeme a tak vlakem odjíždím skialpinisté, zatímco Vláďa s　Luďkem se chystají brouzdat na sněžnicích nádhernými partiemi pod severními stěnami trojlístku Eiger-Mönch-Jungfrau.

 

 

 

 

 

 

My si tedy užíváme pohledů na krásy již zmiňovaných stěn, kdy jsem jen zaníceným posluchačem JaBa o tom, jak a kudy by se to dalo vylézt. Zkušenosti již mají (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2007090001, http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2008050004, http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2008070001, http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009040002, http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009090001 a http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009120002 ), další pravidelně získávají, takže možná přijde brzy doba, kdy si nějaký pěkný článek o těchto výstupech budeme moct přečíst. I z　těchto důvodů jsem měl sám ze sebe obavu, abych nebyl brzdou výpravy, neboť jak Jerry, tak i Hasič, Kuba i Danča mě nechali na pospas fyzickým kvalitám JaBa. Snad již zde mohu neskromně napsat, že jsem se stal takřka rovnocenným partnerem a skvěle jsme se vzájemně doplňovali ve všech fázích přesunů, výstupů i sestupů. Jen Bosák byl při sjezdech na lyžích nedostižný. Ale hezky se na to svrchu dívalo, než nám vždy během pár vteřin zmizel… J

 

V 9,00 hod. se nám naskýtá vysněný výhled na Alečský ledovec, Konkordiaplatz a okolní horstva. Počasí přeje a my se po posledních úpravách vydáváme po naplánované trase prvního dne: podejít horu Mönch a přes sedlo Mönchsjoch, 3627m a ledovec Ewigschneefäld vystoupat do sedla mezi Hinter a Gross Fiescherhornem, 3950m, poté dále nalehko na vyšší vrchol této hory, 4049m a sjet po ledovci Walliser Fiescherfirn k　Finsteraarhornhütten (http://www.finsteraarhornhuette.ch/), 3048m, kde se chystáme ubytovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tempo nasazujeme s　ohledem na nadmořskou výšku po neprodělané předchozí aklimatizaci pohodové a i naplánovaná trasa tomu odpovídá: trošku nahoru, poté dolu, více nahoru a nakonec co nejníže to jde. Skialpinistické sjezdy nám celkem jdou, stoupání taktéž a jen závěrečný výstup do sedla k “rybí” hoře s　lyžemi na zádech nám dává trošku zabrat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Půl hodiny odpočíváme a bez batohů stoupáme po hřebínku k　vrcholu. Představy jsme měli úplně jiné, takže nás některé lezecké pasáže, vlastně nejtěžší ze všech výstupů, dost překvapily.

 

V 14,45 hod. již ale probíhají vrcholové zvyklosti a my se můžeme kochat okolními bernskými velikány, hlavně pak nejvyšší horou Bernských Alp, Finsteraarhornem, 4274m a dvojčaty Schreckhornem a Lauteraarhornem, jejichž úchvatný vzhled, spojovací hřeben a již na první pohled náročné výstupové cesty vyzývají k　další návštěvě Grindelwaldu. V　dálce pak jsou vidět celé Walliské Alpy i masív Mont Blancu a Grand Combinu. Pár fotek, chvilka odpočinku a vracíme se zpět do sedla.

 

 

Sundáváme pásy a doufám v　pohodový sjezd až k　chatě, který se ovšem nekonal a my v　prostřední části trápíme mezi séraky a trhlinami v　prudkém, rozježděném a změklém terénu. Naštěstí pod touto pasáží nás čeká pár kilometrů po pozvolně klesajícím ledovci, takže se před šestou hodinou a vlastně i před již připravovanou večeří hlásíme na chatě, rychle se ubytováváme a jdeme si dát zasloužený gáblík. Co gáblík? Čtyři chody a přidat jste si mohli, kolik jste chtěli! J

 

V　noci z　nás nikdo pořádně nespal, proto byl budíček před pátou hodinou vysvobozením a my se během snídaně pomalu připravovali na nedělní plán: výstup na Finsteraarhorn. Někteří z　přehršle ubytovaných tam byli v　sobotu, přičemž výstupovou cestu během sjezdu notně rozjezdili a my se tak neměli čeho chytit. Naštěstí ten den stoupal k　vrcholu ještě jeden skialpinista, který vyšel chvíli před námi, a občas se jeho stopa dala ve zmrzlém sněhu rozpoznat. Teplota totiž klesla něco málo pod –10°C, což jsme především na prstech během výstupu několikrát řádně pocítili.

 

Zpočátku tedy stoupáme každý jiným způsobem, JaBo s　lyžemi na batohu, já na lyžích s　připnutými haršajznami. Malý náskok, který jsem tím získal, však někde v　půlce cesty mezi chatou a sedlem Hugisattel, 4088m, ztrácím, neboť mi přestal lepit pás. Snad poprvé, co skialpuji, jsem si nevzal náhradní a nechal je na chatě. V　zoufalé situaci, v　mrazu, v　bořícím se sněhu a v místě výskytu trhlin zápasím s　různými myšlenkami, ale nakonec vyhrává pokus jít v　mačkách a s　lyžemi na batohu až do sedla. Nechat jsem je tam nechtěl, sjezd k　chatě na lyžích mi připadal bezpečnější než sestup bez nich.

 

 

Nakonec jsem těch asi 400 výškových metrů vyšel bez větších potíží, neboť mi štěstí přálo a skialpinistická stopa byla zpevněná a já se bořil jen sporadicky. I rychlostí jsem stačil JaBu a do sedla, kde chceme nechat lyže a dál jít jen s　batohy, přicházíme společně v　cca 10,00 hod.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opět krátký odpočinek, Bosák prohodil pár slov s　předlezcem, který se akorát vrátil z　vrcholu a sdělil nám pár informací a v 10,20 hod. nastupuje Jagyč do vrcholového, celkem dlouhého, lezecky však méně náročného hřebenu. Postupně se střídáme, nikam nespěcháme a v 11,00 hod. poprvé fotím vrcholový kříž nejvyšší hory Bernských Alp, Finsteraarhornu (http://alpskevrcholy.ic.cz/Finsteraarhorn.htm).

 

 

Podání ruky, obejmutí a slastné uspokojení po dalším zdařilém výstupu. Sedm let čekání na tento moment. Vzpomínám na všechny ty pokusy, na Pavla Borůvku, který se s　námi při tom prvním nevrátil a jeho jméno zůstane navždy spojeno s　Jungfrau, na Kindra, který to tenkrát tak pěkně naplánoval a další a další milé lidičky z　mého okolí… Opět se kocháme okolními vrcholy, stěnami a ledovci.

 

Bohužel, v　dálce je vidět blížící se oblačnost a my začínáme tušit, že z　plánů dalších dní zbude jen předčasný přesun na zubačku a k　autu. Naštěstí jsme si vrcholových pohledů na vzdálená pohoří užili předchozí den. A o počasí bylo zbytečné se bavit.

 

 

 

Po půl hodině začínáme sestupovat do sedla, kde se s　Jagyčem kocháme Bosákovým ladným sjezdem, který se poté snažíme napodobit. Marně… J Přesto si celý sjezd k　chatě konečně užíváme a zvláště posledních 200m hoblujeme téměř ukázkově. Lehký batoh a dobrý terén dělá své!

 

 

 

Tak se stane, že od 14,00 hod ležíme na postelích a při čtení a prohlížení časopisů, někdo i ve spánku, přečkáváme odpoledne a v 18,00 hod nás opět čeká stůl prohnutý pod spoustou dobrého jídla. K　tomu dvě pivečka a společná fotka.

 

 

 

Venku se mezitím splnily předpovědi o kazícím se počasí, začíná chumelit a ještě před chvílí viditelné stopy na ledovci pomalu mizí. Připravujeme únikový plán, neboť ať chceme nebo ne, odtud se jinak než přes nějaké sedlo k　autu nedostaneme. Snad bude alespoň nějaká viditelnost a nám se podaří dostat na Konkordiaplatz a dále po ledovci do sedla Jungfraujoch.

 

 

V　pondělí, 12.4., vstáváme opět v 5,00 hod. a v 6,00 se nám daří sjet těch pár metrů čerstvým prašanem od chaty na ledovec, kde jsou stopy přes něj a do sedla Grünhornlücke, 3280m, jen obtížně čitelné.

 

Naštěstí již nechumelí a je dobrá viditelnost. V　sedle jsme v 7,30 hod. a vycházející slunce dává opět naději na krásný den a tím i šanci na pokus o výstup na třetí naplánovaný vrchol, Gross Grünhorn, 4044m, který by měl být časově stejně náročný, jako na Finsteraarhorn: 6 hodin od Finsteraarhornhütten. Sjíždíme tedy dolu po ledovci Grüneggfirn, abychom se dostali do výstupové trasy vedoucí z　Konkordiahütten, 2850m, kterou křižujeme cca ve výšce 3000m, odlehčujeme batohy o nepotřebné věci a v 8,20 hod. začínáme výstup plný spíše nepříjemných překvapení.

 

 

Přesto první část výstupu probíhá pohodově, stopa dobře traverzuje strmější úseky a závěrečných pár metrů kolmého průstupu se nám daří projít s　lyžemi na batohu. Nad převislým okrajem dáváme první odpočinek, voláme a píšeme konečně domů, neboť jsme nebyli dva dny na signálu a pozorujeme skupiny skialpinistů blížící se z　druhé strany z　ledovce Ewigschneefäld, když se nakonec všichni scházíme v 11,10 hod. na hřebeni před Grünegghornem, 3860m, což nás nemile překvapilo.

 

Nebyli jsme tedy ve vysněném sedle pod hlavním vrcholem, ale čekala nás čerstvě zasněžená, hodně exponovaná hřebenovka na již zmiňovaný předvrchol.

 

 

 

 

Nebyla ani pořádná viditelnost abychom měli představu, jak vede cesta dál. Vlastně i to, že jsme na předvrcholu, jsme zjistili, až když jsme na něm po střídání se v　prošlapávání stopy stanuli a pod námi bylo sedlo. Psychicky velmi deprimující moment, protože hřebenovka byla náročnější a nechtělo se nám ztrácet výšku.

 

 

Na chvíli se i objevil Grünhorn v　plné své kráse a my měli možnost vidět celý, velmi dlouhý hřeben vedoucí ještě ze sedla k　vrcholu. Nic moc a další lezci nikde. Všichni ti, kteří se pokoušeli o výstup, šli v　našich stopách a skončili na předvrcholu.

 

 

 

Rozhodujeme se jít dál a pokusit se dokončit výstup. Do sedla, cca 3750m, kam také vede přímá a pohodová skialpinistická cesta z　ledovce Ewigschneefäld (http://alpskevrcholy.ic.cz/pictures/Gross_Grunhorn/gr%204.jpg), sestupujeme v 12,20 hod. pomocí cepínu a maček přes skalní výstupky a úzkou trhlinu. Následovala krátká pauza, neboť čas tlačil a jdeme dál. Dobrý nápad, jít co nejdéle pod hřebenem po sněhu, vzal bohužel brzy za své, neboť sníh byl místy více než dvouvaječný.

 

 

Stoupáme tedy po nekonečném hřebenu, hledáme cestu, odhadujeme kde je vrchol, protože oblačnost je nízko, začíná foukat a chvílemi chumelit a snažíme se udržet pohodovou atmosféru. Dochází tak i na zpěv a Hombrého oblíbenou Na sr….., to je vůle má! J

 

 

 

 

Touha dosáhnout vrcholu byla nakonec odměněna a v 13,45 hod. stojíme na malé vrcholové plošině Gross Grünhornu (http://alpskevrcholy.ic.cz/Gross_Grunhorn.htm), 4044m. Unaveni a vyčerpáni, ale šťastni!!!

 

 

 

Děláme společné foto, více nemá cenu. Jsme v　mracích, viditelnost minimální, chumelí již nepřetržitě. Po čtvrthodině opouštíme vrchol. Stopa je již místy opět zasněžená, takže celý sestup k　lyžím nám trvá dvě hodiny.

 

 

 

 

 

Sjezd je stejně náročný: stopa žádná, viditelnost žádná, takže jen odhadujeme, kde asi jsme. Pomalu sjíždíme, přičemž se mnou v　jednu chvíli ujede malá prachová lavina. Podaří se mi z　ní ujet, ale Bosák mě ujišťuje, že naštěstí byla opravdu malá, ale šok jsem si přeci jen prožil. Průstup přes převislou hranu podjíždíme, naštěstí však ve chvíli, kdy se trošku vyjasní a my po krátkém výstupu zpět natrefujeme na cestu. Uf! Dobré počasí pak již vydrží a my se po krátkém hledání ráno zanechaných věcí vydáváme konečně ke Konkordiahütten (http://www.konkordiahuette.ch/).

 

 

Sjezd k　chatě byl příjemný a v 17,30 hod. zanecháváme lyže na ledovci pod chatou. Čeká nás posledních cca 100m po plechových schodech s　cedulkami o tom, jak ledovec za posledních 100 let extrémně ubyl, neboť chata byla kdysi dávno postavena v　jeho úrovni… Na chatu přicházíme těsně před večeří, takže rovnou usedáme k　opět čtyřem chodům, které nám dodávají zpět vydanou energii. Byl to velmi náročný den, těžký výstup a v　teple a hlavně bezpečí chaty nám to teprve dochází. Hlavně to, že se nám podařilo splnit hodně bláhový plán. Takže Jiří a Jiří: DĚKUJI!!!

 

 

Je úterý, 13.4., čas odjezdu. Kdo může, ten z　terasy fotí okolní vrcholy, protože nebe je bez mráčku.

 

 

 

 

 

 

Nikam nespěcháme, snídani si objednáváme “až” na sedmou hodinu, poté balíme a v 8,00 hod. vyrážíme přes Konkordiaplatz, cca 2750m a po ledovci Jungfraufirn směrem do sedla Jungfraujoch, 3454m.

 

 

 

 

Počasí je stále nádherné, obloha jako vymetená. Kocháme se Aletschhornem a JaBo plánují zajímavé výstupy severní cestou.

 

 

 

 

 

 

Ukazuje se nám nádherně i Gross Grünhorn s　celou výstupovou cestou z　druhé strany vč. předvrcholu a také se pomalu blížíme k　Jungfrau (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jungfrau), která je evidentně kvůli obrovským převějím nad “normálkou” nedotčená.

 

 

 

 

Cestou se trošku rozdělujeme, já mám chuť si před jízdou u auta více odpočinout a aklimatizovat se, takže přidávám na tempu a daří se mi stihnout dřívější spoj. Tedy málem, neboť mě u vstupu do hory Sphinx odchytla skupina Japonek a musel jsem se s　každou několikrát vyfotit. Úsměvný a vcelku příjemný zážitek! J Jen jsem zvědav, na jakých stránkách teď v　“zemi vycházejícího slunce” koluji…

 

 

Následovalo šťastné setkání se Šemíkem, Vláďou a Luďkem, kteří si to prý také velmi užili, ač neměli moc dobré počasí, vyprávění zážitků, sušení věcí, přebalení, najedení se a uvelebení se v　sedačkách, abychom mohli v 15,00 hod. vyrazit k　domovu. Domů, do Čech, do … J

 

 

 

Tak a tímto končí toto dlouhé, ale snad i zajímavé vyprávění o splnění jednoho snu. Tento článek je i tečkou za mými mnohými návštěvami centrálních Bernských Alp, jak jsem si je sám nazval. Ačkoliv nikdy neříkej nikdy a mockrát se mi to potvrdilo. Co říci závěrem? Vnímavý a pravidelný čtenář ví: Frankovka, pozdní sběr, ročník 2007, vinařská podoblast Mikulovská a k tomu několikrát Slovanské tance a Symfonie č.9 emoll „Z Nového světa“,op.95, obojí od Antonína Dvořáka.

 

 

František alias Prezident-FKDP