Malé výlety za velkým dobrodružstvím, 13.4.-30.8.2015

1. dubna začíná lezecká sezóna na Hrubici, tak jsem si dovolil trochu zavzpomínat na tu loňskou. Výprav se zúčastňovala moje maličkost a Parťák. (Příspěvek napsán 29.2.2016.)

První výprava se díky mírné zimě uskutečnila už 13.4.. Předpověď počasí nebyla nijak vlídná, ale voda padat neměla. Když jsme projížděli kolem Jičína, tak nás to pěkně zalilo. Za Jičínem jsme pomalinku začínali prověřovat jinou alternativu. Tou byly Suché skály. Nakonec se rozhodujeme, že i přes zataženou oblohu s oblaky proklatě nízko zastavíme v Sedmihorkách. U auta provádíme poslední kontrolu a se slovy: ,,No co, tak si dáme aspoň kafe pod věží, když už jsme tady´´, odcházíme pod Zlatou vyhlídku. Když jsme dorazili na místo, tak fouknul silný vítr a jako na objednávku se mraky rozestoupily a dokonce vysvitlo sluníčko. Zde jsme zvolili Rohovou cestu IV. Začínáme zlehka. Jednak si potřebujeme po zimě a hoblování překližky sáhnout na skálu a také potřebujeme okouknout Normální cestu VII na Kapelníka. Na vršku se nám naskytly překrásné rozhledy na skalní město a Kozákov. Malinké lístečky na břízce nám připomínaly, že je jaro, i když teploty tomu neodpovídaly.

Pod skálou jsme si již tradičně vychutnali Parťákovu horolezeckou kávu s koláčem a vyrazili jsme pod další věž. Chtěli jsme jít Údolku na Blatník V, ale byla již obsazená, tak jsme zvolili nedaleký Trůn. Jihozápadní cesta V byla velice příjemná a i jištění bylo dost. Z této věže jsme dohlédli i do námi velice oblíbeného kempu Sedmihorky, na Valdštejn, Ještěd… Na vedlejší věži(Maják) nás vítali stejně nedočkaví horolezci, jako jsme byli my. Kulichy na jejich hlavách potvrzují, že byla opravdu kosa.

Další výprava se povedla 21.4.. Měli jsme dvě možnosti jak ji využít. Mohli jsme ji prožít tréninkově zvolením lehčích cest a nasbírat nějaké metry a nebo se pustit do těžších cest, kterých vylezeme méně. Dopadlo to tak, že jsme zvolili první variantu. Počasí nám přálo. Na obloze nebyl jediný mráček a sluníčko pěkně hřálo. Byl krásný jarní den. Vybrali jsme malé náměstíčko u Brány, které bylo obklopeno spoustou věží a díky tomu jsme neztráceli čas s přesuny.

První cestu jsme vybrali Chrastíkovu stěnu VI na Kavčí (kotlik). Tato cesta měla odhadem 40m a splnila námi požadovaný aspekt nastoupat co nejvíce metrů. Nástup byl na tření a jištění bylo spíše pro posílení morálu, ale za chvíli se člověk dostal k prvnímu kruhu a hned bylo veseleji. Nad kruhem to byla paráda. Jistilo se jedna báseň. Zhruba ve 2/3 cesty ke druhému kruhu došla bída na kozáka a dolez ke kruhu byl dlouhý a nezajištěný. Trošku jsem se tam vybál, ale povedlo se. Cvakám kruh . Dál pokračuji na podvrcholový balkon, ze kterého vyrůstala vzrostlá borovice. Ta se musela podlézt. Její větve docela brzdily lano a dolez na věž byl spíš silové tažení lana než krásný výstup.

Druhá cesta byla Severozápadní stěna na Dívčí. První metry byly po malých škrabkách. Když jsem dolezl k předskalí, tak jsem se nestihl divit. Bylo celé pokryté silnou vrstvou jehličí. Musel jsem si tam vyhrabat kořeny od borovice, abych se mohl alespoň za něco chytit. Nad předskalím to bylo po drobných chytech. Na vršku zakládám jištění a křičím na Parťáka: ,,Jistím!“ Ten se vydal za mnou a celou cestu lamentoval nad tím, za co to má zvednout. Když zapisuji do vrcholové knížky, tak je netrpělivý Parťák už pod skálou. Za chvíli na mě křičí z druhé věže, kterou dal sólo. Bylo to Nemluvně a jeho Spárová cesta I. O jeden zápis nám uteklo Hore zdar.

 

Poslední cestou této výpravy se stala Chroustova cesta VI na Galeom. Parťák už ji jednou lezl, ale u kruhu jeho cesta k vrcholu skončila a pověsil tam pytel. Dnes ho zkusíme sundat. Cesta ke kruhu vede po nakloněné plotně, kde se nedalo nic založit. Pro posílení morálu jsem utemoval jednu chlupatou smyci do díry. Asi by držela, ale zkoušet jsem to neplánoval. Cvakám kruh. Teď mě čeká asi šest metrů takovým spárosokolíkem. Okolní stěna je hladká a na nohy tam nic není. No nic. Jdeme na to. Je to spíš silové, ale docela to bere. Jelikož se snažím jistit, co jde, tak asi uprostřed se mně podařilo namontovat velký uzel do spáry. Teď si říkám: ,,Ještě asi čtyři kroky a jsem z toho venku.“ Hned nad spárou provazuji tutové hodiny. To byla úleva. Na vrchol provážu ještě jedny a už můžu slavit. Jsem nahoře. I Parťák měl radost z hodnotného výstupu a i z toho, že si umazal svůj pytel. Vrcholové potřesení pravicí, zápis do vrcholové knížky a pomalé loučení s překrásnými výhledy a hurá dolů. Pod skálou dojíždíme horolezeckou kávičku a i ten nějaký drobek se našel. Teď už nezbývá nic jiného, než zabalit cajky a plni zážitků hurá domů.

27.5. jsme se vypravili opět na Hrubici. Dnešní den jsme se rozhodli zacílit na těžší cesty. Tou první se stala Normální cesta VII na Kapelníka. Tuto cestu jsem dlouho pozoroval z okolních věží a dnes se ji pokusím přelézt. Bylo chladnější počasí a foukal mírný vítr. Na písčité plošině pod nástupem rozbalujeme věci a plachtu pro lano okamžitě zabírá Hucky. Z této cesty mám velký respekt, tak na sebe věším spoustu matroše a připadám si jak vánoční stromeček. Poslední poplácání s Parťákem a jde se na to. První metry stoupám spárou. Nechci riskovat zřícení do písku, proto zakládám jištění při každé příležitosti. Když se dostanu na zářez, který traverzuje severní stěnou k prvnímu kruhu, už je ve skále založeno pět jištění a ke kruhu přibudou ještě dvě.

Ke druhému kruhu to bylo odpočinkové po vodorovné polici. Volám na Parťáka: ,,Jistíííím!“ Ten si bere lezky a jde za mnou. Když jsme se potkali u druhého kruhu, tak mě chválí za postupové jištění a taky už připomíná vánoční stromeček. Nad druhým kruhem to je trochu vzdušné a musí se najít jeden jediný bočák, za který se to zvedne. Cvakám třetí kruh a pokračuji vlevo na hranu, kde cestou provážu jedny hodiny. Na hraně byly velké hodiny a dodatečně namontovaný kruh. Cesta na vrchol byla po malých chytech a poslední metry byly na tření. Z vyhlídky Na Kapelu jsem byl bedlivě sledován školní výpravou, která mě odměnila potleskem, když jsem stanul nahoře. Byl to parádní pocit. První letošní sedma a druhá celkem. Zakládám jištění a Parťák začíná stoupat. Netrvá dlouho a už je na dohled. Zbývá poslední šikmá plotna. A jsme tu komplet. Z vršku si vychutnáváme výhledy a pozorujeme dravé ptáky kroužící okolo. Na vršku jsme strávili pěkných pár minut. Zapsali jsme do vrcholové knížky a nezbývalo než se vrátit dolů.

Pod skálou si dáváme horolezeckou kávičku a něco sladkého. Přemýšlíme, kam dál. Po sedmičkovém výstupu jsme se shodli, že zvolíme něco lehčího. Vybrali jsme Jenovefu a její Severovýchodní cestu VI. Jelikož jsem nepozorně přečetl průvodce, až během lezení jsem zjistil, že tato cesta nevede na vrchol, ale napojuje se cca v půlce na Severovýchodní spáru VII. Bylo to opravdu výživné. Na vršku jsme usoudili, že to bylo náročnější než na Kapelníka.

Po kávě jsme přenesli věci o pár metrů dál a začaly výstup. První metry pěkně solily. Na druhou stranu to bylo po velkých a jistilo se jedna báseň až po dosažení balkónu. Tam došla bída na kozáka. Nad balkónem vedla cesta po nakloněné plotně se sokolíkem, která byla jeden mech. Nástup byl složitý. Nejprve bylo nutno očistit mech, než se dalo udělat další krok. Probíhalo to asi tak, že jsem udělal dva kroky a vrátil se na balkón to rozdýchat, abych mohl následně postoupit o další dva kroky. Po pár metrech jsem založil nejistý uzlík a zpátky na balkón. Vůbec se mi do toho nechce a koukám, jak bych utekl. Parťák mi dodává morál a tlačí mě nahoru. Jdu na to znovu. Jsem tak tři kroky nad uzlem totálně vyklepaný a vím, že když do toho sokola ještě něco nenamontuju, tak to nedám. Po pár pokusech se mi daří zhruba ve dvou třetinách založit tutový uzlík. Když jsem zpátky na balkónu, tak si dodávám odvahy a jdu na to. Až k jištění to je ok. Mech byl očištěn! Dál to musí jít i po mechu a na první pokus. Do spáry to jsou asi čtyři metry. Vím, že se už vrátit nemůžu, protože bych tam nechal pytel. Beru to hopem. Čistím mech jak šílený. Ruce tečou. Podařilo se. Vším čím jsem mohl, tak jsem se zapasoval do spáry. Zhluboka dýchám a vyklepávám ruce. Jedno vím. Musím nahoru. Dolů už to nejde. Soukám se spárou, spíš širočinou. Vejdu se tam celý. Nedá se z toho vypadnout, ale nic tam nezaložím. Když jsem tak deset metrů od posledního jištění, tak si říkám, že by to chtělo něco ovázat. Za chvíli se naskytly takové malé hodinky. Tak na čtyřku lanovici. No co, aspoň to přibrzdí. Po dolezu na balkón pod vrcholovou hlavou si můžu trochu oddechnout. Cesta z této šlamastiky vede pouze nahoru. Koukám, jak dál. Zase spára. Jde mírně do záklonu přes bříško. Okolo nic nebere. Rameno proti skále, noha na tření a nahoru! Nic! Jsem zase na balkóně. Bylo pár pokusů. Nakonec to muselo jít silou. Veškerou silou se soukám vzhůru. Povedlo se. Jsem v díře nad bříškem, kde provazuji hodiny a na vrchol je to rozšiřující se ukloněnou spárou. Jsem tady. Rozhlížím se po dobíráku, ale ten nenacházím. Beru za vděk statné borovici. Křičím na Parťáka: ,,Dobírám!“ V duchu ho lituji. Celou cestu si chválil, jak jsem to parádně očistil a bříško obešel stěnou. Každopádně dodal, že by to netahal a příště si tuto cestu nechá ujít. Po návratu na pevnou zem jsme se dali do řeči s místními domorodkyněmi a ty nám poradily další pěkné cesty hned na okolní věže. Také s obtížností VII. Plán na příští výpravu je hotov.

Další výprava se uskutečnila 5.6. Věže jsme měli vybrané od minula, tak jsme jeli najisto. Počasí bylo super. Na obloze ani mráček a teploty byly vysoké. Po příjezdu do Sedmihorek necháváme auto již tradičně na malém parkovišťátku poblíž penzionu Podhájí. Rychle balíme věci a spěcháme k Julii, kde máme políčeno na Odpolední cestu VII. Je dopoledne. Sluníčko se krásně opírá do stěny. Rychle rozbalujeme základnu. Oblékáme se a hurá na to. První metry jdou rychle. Jištění je taky dost. Do tuhého začne jít asi v prostředku stěny, kdy stojím na zářezu. Ke kruhu to jsou tak tři metry a je to přes díru po malých. Prohlížím si, kudy. Dávám nohu hodně nahoru nad díru do stěny. Je to trochu do kopce. Cvakám kruh. Od kruhu to je doleva ve stejném gardu. Tato cesta nebude zadarmo. Když se dostanu do trhliny, tak to zkouším přes ni, ale marně. Dávám pár pokusů, ale nic. Využívám rady kamaráda na telefonu. Křičím na Parťáka, ať se mrkne do průvodčíka. Je to jasné. Trhlinou to není, ale musím až do stěny vlevo od ní. Trochu morál, ale jde to. V díře pod vrcholem cvakám druhý kruh. Po zářezu doprava a přes vhloubení na vrchol to bylo už za odměnu. Užívám si překrásného počasí a kochám se pěknými výhledy. Parťák je dole trošku nervózní, proto zakládám jištění a křičím: ,,Dobírám!“ Když se dostal k zářezu pod prvním kruhem, tak se mu dolez ke kruhu moc nelíbil a celou náročnou pasáž přeběhl s určitou dávkou respektu. Hold to bylo po malých. Děláme vrcholovou fotku a hurá dolů.

Slanění z některých věží je strastiplné.

Další cestu volíme hned na vedlejší věž. Stala se jí Velikonoční a její Jihozápadní cesta VII. Je už odpoledne a poloha stěny nabízí opět sluníčko. Už je přes třicet stupňů. V cestě je jeden kruh a zespoda to vypadá, že to půjde. Studujeme průvodčíka a jdeme na to. Nástup je dobrý. Po oblých chytech, ale docela berou. Už jsem vcelku vysoko a Parťák mi říká, že bych tam měl něco dát. Ono se mu to řekne. Ale kam? Po chvíli tam něco namontuji. Až ke kruhu to jde. Cvak. Kruh mám . Dál koukám do stěny a začínám mít tušení, že to nebude tak růžové. Kousek nad kruhem je nějaká erárka. Za chvíli ocením, že ji tam někdo namontoval. Moc jí nevěřím, ale kdyby náhodou, tak to alespoň trochu přibrzdí. Pokračuji stěnou a dostávám se do slepé uličky. Nic naplat. Vracím se dva kroky k eráru a sedím. Parťákovi se to moc nelíbilo. Bál se, aby vydržela a já, abych se nezřítil až ke kruhu, respektive pod kruh. Naštěstí drží. Znovu čtu cestu a po chvíli se dávám mírně stěnou doleva. Je to po malých a mírně do kopce. Jsem docela daleko od posledního jištění, ale nedá se nic založit. Pokračuji k zářezu. Až na samé hraně se podařilo založit plochý uzel. Ještě že tak. Dolez byl úplně na tření. Na zářezu jsem si trochu ulevil. Dalo se tady i stát. Pokračuji na hranu, kde jsou tutové hodiny. Dál to lehčí nebude. Zespoda to vypadalo, že to je nakloněné, ale opak je pravda. Kus nade mnou je vhloubení. Snažím se tam něco namontovat. Do lýtka mě chytla křeč, tak to bylo trochu vzrůšo. Nakonec se to povedlo a já pokračuji opět do kopce do další díry. Ruce mám jak konve. V díře zakládám další jištění. Z díry to je přes převislé bříško doprava. Ruce už jsou KO. Neberou. Lýtko toho má taky dost. Dolů to nejde. Dávám první pokus. Hlava mě nepouští. Jsem zpátky v díře. Dávám ještě další pokusy. Marně. Říkám si, co s tím. Díky sluníčku si všímám malých hodin přímo na bříšku. Je to dobře schované a vejde se tam tak čtyřka lanovice. S vděkem to provazuji. Volám na Parťáka, že jdu na riziko, protože sil už moc není a hlavě už se taky moc nechce. Tak teď!! Vlítnul jsem na to a musel jsem to přeběhnout rychle. Na jištění nebyly síly. K vrcholu to bylo cca pět metrů. Povedlo se. Jsem nahoře. Když jsme potom probírali těch pět posledních metrů, tak Parťák říkal, že celou dobu to bylo marné. Poslední pokus byl úplně jiný. Jinak jsem v tom stál. Jinak jsem dával ruce. Prostě to bylo jiný. Jo hlava. Zakládám jištění a unaven začínám dobírat. Jsme nahoře. Poklepání ruky a radost z vrcholu. I Parťák toho má dost a pravil, že by to netahal ani za zlaté prase. Zapsat nás do vrcholové knížky pro mě bylo ctí. Byla ještě v látkovém přebalu a první zápis byl z roku 78 minulého milénia. Nakonec zjišťujeme, že tato cesta měla dovětek NAMÁHAVÁ. Tudíž usuzujeme, že to nebyla čistá sedma. Při slanění mi ulítl kýbl. Naštěstí nikoho netrefil, ale pěkně zazvonil o skálu, tak jsem si ho pověsil na zeď.

V Sedmihorkách se vždy v květnu schází oddíl. Bohužel jsem se této akce nemohl zúčastnit z důvodu pracovních povinností. Bylo mně to líto. Když Jagič nadhodil, že by jeli s rodinkou do Sedmihorek, tak jsem začal plánovat, že bych vzal rodinku a přidali bychom se. Nakonec jeli do Ádru, ale my jsme se rozhodli, že zůstaneme u původního plánu. V kempu se nás sešlo deset. Bylo to 3.-5.7. Že tam byl pořádný nával. Nebylo se čemu divit. Počasí hlásilo slunečno a tropické teploty. V den příjezdu bylo na plánu pouze ubytování. Večer jsme šli prozkoumat nově otevřené kultovní místo všech horolezců, Koupaliště.

Druhý den byl budíček po šesté, protože na sedmou už jsme chtěli být pod skálou. Teploty ten den hlásili vysoko přes třicet a my jsme chtěli splnit plán ještě v relativně chladném podnebí. První věží se stala opět Jenovefa a její Sobotní cesta. Byla sobota tak proč ne. Ranní paprsky barvily údolí do krásných barev a my se připravovali k výstupu. Začátek cesty se táhl takovým spárokoutem a nedal se moc zajistit. Byl to trochu morál. Když jsem přešel do stěny, už to bylo lepší a daly se tam založit tutové uzlíky. Až ke kruhu to byla pěkná cesta a přišla mi lehčí než za VII. Odlez od kruhu kolem převisu byla jiná písnička. Bylo to spíš na tření a pro ruce to taky nebyla žádná hitparáda. Na vrchol to byl už jen kousek, tak to šlo. Jako rozlezová cesta to bylo pěkné. Zakládám jištění a začínám dobírat Parťáka. Za chvíli jsme oba nahoře a máme radost z další sedmy.

Jsme zpátky v základním táboře a třídíme matroš. Další cestou se měla stát Komáří cesta VIIb na Julii. Měl jsem z toho velký respekt. Přeci jen to byla obtížnost, kterou jsem ještě nelezl. Parťák mi dodává odvahy a nakonec se vážu na lano a jdu na to. První metry jsou po velkých. Jen to trochu solilo. Jištění je také uspokojivé, tak se stoupá lehce. Zhruba ve třetině cesty to začíná nabírat na zajímavosti. Jištění je méně a moc mu nevěřím. Končilo to obhozením skalního hrotu zhruba čtyři metry pod policí. Cestou dolů by to drželo, ale při trochu bočním směru by se to sesmeklo. Když jsem dolezl na polici, mohl jsem si odpočinout. Dalo by se na ní i pohodlně přespat. Mělo to jediný háček. K poslednímu jištění to bylo už daleko a čekal mě převis do sokolíka, který solil jak blázen. V případě, že z toho ulítnu, tak by to byl slušný let, který by skončil sesmeknutím smyce na hrotu a přistáním na skalním výčnělku. Sedím na polici. Kochám se krajinou kolem a snažím se trochu uklidnit, protože cesta dolů je dosti nereálná. Do této meditace mi vstoupil nějaký jiný lezec, který pod skálou měl volně puštěného psa velikosti čivavy a navážel se do Parťáka, ať si uváže Hakyho, aby mu nezakousl tu karikaturu psa. Celá debata trvala asi deset minut a já na polici chtěl spáchat seppuku. Když hlahol pod skálou utichl, začal jsem se zajímat, jak to na polici odjistit, abych předešel přistání na skále. Nikde nic nebylo! Všude to bylo oblé a samé pískoviště. Procházím to kousek po kousku, protože tam něco dát musím. Nakonec jsem našel. Uprostřed police byla malá díra kamsi dolů. Dírkou posílám nejdelší smyci, co mám, ale marně. Byla krátká. Pak jsem rozvázal desítku lanovici. Ta už dala skrz, ale neprovázal jsem ji. Nezbývalo než na spodním konci uvázat velký uzel a zatáhnout ho do díry a na vrchním konci udělat smyčku. Celé to vypadalo bytelně a cvaknutí presa nic nebránilo. Pouštím se do převisu. Nohu musím dát víc jak metr nahoru a přes solivý sokol se do ní musím postavit. Povedlo se. Dál pokračuji sokolem a ten se sype a sype. Už vidím kruh, ale je to ještě kus. Držím se úplně vším. A stoupám. Poslední krok byl převážit se z levé ruky na pravou a vyvěsit to, aby se dal cvaknout kruh. Úplně cítím, jak kloužu. Teď jen zachovat chladnou hlavu a moc se nevrtět. Preska je v kruhu. Začínám rozvážně tahat lano. Jen se moc necukat. Jinak jedu do údolí. Cvak. Obrovská úleva. Údolí se nekoná. Odlez od kruhu je na tření. Nad kruhem provazuji jedny malé hodiny a dál pokračuji pouze na tření. Ještě dva kroky. Jeden. Jsem nahoře. V euforii si i zakřičím. Přelezl jsem své první VIIb. Po chvíli jsem se trochu uklidnil a zakládám jištění. Parťák začíná stoupat za mnou. Celé to jde až na polici pod převisem. Ten se stal pro Parťáka konečnou. Ani po několika pokusech to nešlo, tak jsme se rozhodli to odpískat. Protahuji lano skrz slaňák na druhé straně skály. Přehozením přes vršek se lano dostává k Parťákovi a díky tomu může slanit dolů. Já jedu za ním a sbírám matroš.

Dole pod skálou zahajujeme záchrannou akci lana, pro které musíme jinou cestou na vrchol. Odkládám lezecké cajky a vydávám se poklusem do kempu pro druhé lano. Když jsem seběhl na asfaltku, byla na protější skále skupinka lezců, od kterých si půjčuji nevyužité lano a jsem tak ušetřen od pětikilometrového poklusu. Když jsem dorazil do základního tábora, tak si všichni dělali srandu, že bych měl běhat sprint. Záchranná mise šla Normální cestou IV. Využili jsme to i pro Ládíka, který si přijel vyzkoušet, jaké to je vylézt na skálu. Do sedla to byla brnkačka. Odtud byl výšvih na hranu trochu vzdušný s mizerným jištěním. Dál hrana nenabídla žádné překvapení, tak jsem opět stanul na vrcholu. Ten den již podruhé. Pro Ládíka to byla první cesta na skále a zvládl ji na jedničku. Výpravu uzavřel Parťák, který byl smutný z pytle, ale byl rád, že i on se dostal na vrchol. Udělali jsme společnou fotku. Zamávali jsme do údolí všem přihlížejícím a i dobří zapůjčitelé lana už byli pod skálou, tak jsme to neprotahovali a odebrali jsme se za nimi.

Pro tento den jsme s lezením skončili. Měli jsme toho dost a teplo bylo na padnutí. Odpoledne jsme strávili v kempu, kde jsme si dali něco na zub. Večer se trávil u táboráku a opékalo se, co kdo měl. Druhý den byl budíček opět na šestou. V sedm jsme stáli pod Kapelníkem, protože jsme chtěli zkusit Jeschkeho stěnu VII, ale překazilo nám plány hnízdění. Rozhodli jsme se, že půjdeme sundat jeden starý pytel na Zlaté vyhlídce, který visel na Lámavé stěně VI. Celá cesta vedla přes dva kruhy stěnou a dále úžlabím na předvrchol. Tato cesta má náročný začátek. První metry prochází skrz pískoviště až pod skalní hrot. Cestou se dají provázat hodiny a mezi hrot a věž se dá založit tutové jištění. Odtud to je traverz po zářezu doleva pod kruh. V zářezu se musí najít stěžejní spoďák, za který se to zdvihá, aby se dal cvaknout kruh. Je to dost silové. Odlez od kruhu je stěžejní místo celé cesty. Přechází se nevýrazná spárka, která se musí dobře vyvážit, protože chyty nad touto spárkou jsou spíše na tření. Pokud to člověk ustojí, tak mu v cvaknutí druhého kruhu nic nebrání. Dále cesta pokračuje po ukloněné plotně, kde je dost stupů i chytů a po náročném začátku to je za odměnu. Ze slaňáku jihozápadního předvrcholu dobírám Parťáka, který se u mě nezdržuje a pokračuje až na vrchol. Zanedlouho mě začíná dobírat a já si vychutnávám pohodový výstup na druhým. Na vršku si potřeseme a s radostí z dalšího výstupu slaňujeme dolů a vychutnáváme si horolezeckou kávičku s bábovkou.

Balíme základní tábor a obcházíme Zlatou Vyhlídku na její severní úbočí. Zde se pokusíme prostoupit Machaňovu cestu VII. Pokládáme plachtu na skalnatou terasu a rozmýšlíme, kudy to vede. Je to celkem jasné. Vážu osmičkový uzel a pouštím se do prvních metrů, které jsou po mechové skále. Přes hodiny se dostávám až ke spárce, kde zakládám uzlík a zkouším ji přelézt. Je to po oblých a spíš na tření. Zjišťuji, že i ruce začínají hlásit únavu a moc neberou. Po několika minutách strávených hledáním stěžejního chytu se vracím na začátek spárky, abych si trochu odpočinul. Ruce jsou špatné. Zřejmě je to následek předcházejícího dne, který byl dosti náročný. Po chvíli to zkouším znovu. Marně! Dávám ještě asi tři pokusy. Marně!! Znepokojivý vývoj této cesty mě přiměje k rozhodnutí zavěsit pytel a vrátit se sem někdy příště.

Po domluvě volíme jednu cestu pro Ládíka. Stala se jí Západní hrana IV na Dívčí. Byla to krásná cesta se spoustou jištění. Byla to přímo hodinářská práce. Doporučil bych ji i začínajícím lezcům, kteří si chtějí zkusit tahat na prvním a nechtějí riskovat nějaký dlouhý pád. Ládík už měl trochu představu o lezení na písku z předešlého dne a snad i díky tomu si tuto cestu užil o poznání víc.

Tak a to bylo s lezením pro tento víkend vše. Zbytek dne jsme strávili procházkami po okolí a v podvečerních hodinách jsme se s kempem rozloučili.

Poslední návštěva Hrubice byla 30.8.. Mým parťákem pro tento den se stala Jana. Nějaký čas jsem jí sliboval, že ji vezmu na písek a tento tropicky teplý den se jí stal osudným. Jelikož neměla s lezením na písku žádné zkušenosti, vybral jsem stejnou cestu jako jsme naposledy lezli s Ládíkem. Byla to Západní hrana IV na Dívčí. Lezl jsem ji podruhé, tak jsem si ji parádně vychutnal. Jedny tutové hodiny střídaly druhé a já měl z této cesty čím dál větší radost. Jediné, co mi ji trochu zkazilo, byly vytržené hodiny velikosti zápěstí kousek pod vrcholem. Nechápal jsem, jak někdo mohl tak velké hodiny utrhnout. Asi ten, kdo to lezl, nedodržel podešťový limit pro tuto oblast, který je 48hodin a zřejmě lezl na mokrou skálu. Škoda za nevratně poškozenou skálu. Na vršku montuji jištění a už volám na Janu: ,,Jistím!“ Netrvalo dlouho a Jana stanula na vršku své první pískovcové věže. Celou cestu si pochvalovala a z rozhledů měla patřičnou radost.

Druhou cestu jsem zvolil Údolní cestu V na Blatník. Balíme věci a za pár minut stojíme pod nástupem cesty. Jelikož byl opravdu krásný a až moc teplý den, tak už tato cesta byla obsazená a byl v ní opravdu nával. Lezla tam jedna dvojice a v těsném závěsu dokonce jedna trojice. Po chvíli pozorování jsme usoudili, že se do toho pouštět nebudeme, protože by to bylo minimálně na dvě hodiny čekání. Pokračujeme tedy dál a s malou přednáškou pro zvídavé děti, které nás zasypaly spoustou otázek k věcem, kterými jsme byli ověšeni jsme zhruba za půl hodinky stáli pod Sfingou a připravovali jsme se na Normální cestu IV. Bohužel tato cesta je na jihovýchodní stěně a od rána se do ní opíralo sluníčko. Cesta byla pěkně rozpálená. Z nejvyššího bodu sedla se traverzuje šikmo doleva až do spáry uprostřed stěny. Celý traverz se dá dobře odjistit. Dále se pokračuje spárou až na podvrcholové sedlo, kde dobírám Janu. Jediné, co Janě ztěžovalo výstup, bylo sluníčko a rozpálená skála. Po chvíli je v sedle a my můžeme projít mezi Sfingou a Večerní věží pod hlavu Sfingy. Ze sedla to je na předvrchol spárou. Jištění zakládám až na předvrcholu a dále pokračuji přes bříško k vrcholu. Než jsem překonal bříško, tak jsem na něm provázal tutové hodiny a dále na vrchol to byla hračka. Začínám dobírat Janu a s malým zdržením při překonání bříška jsme zanedlouho společně na vrcholu. Děláme vrcholovou fotku a po příjemném kochání okolní krajinou protahuji lano skrz slaňák a pomalu se spouštíme do údolí. Pod skálou se domlouváme, že v tomto tropickém dni to stačilo. Balíme a vyrážíme k domovům.

A to bylo z loňské lezecké sezóny vše.

Děkuji všem spolulezcům. Zejména pak Parťákovi za jeho trpělivost při hodinách strávených pod skálou, kdy mě musel zespoda motivovat v těžkých cestách, abych je nevzdal.

Přeji všem dobrodruhům šťastné návraty k rodinám.

M.V.