Májové Alpy – Südwienerhütte – bez komínu, ale zato s elektřinou a pivem, 4.-7.5.2024

Dlouhou dobu to vypadá, že pojedeme jen tři: František, Šíma a já. Oprašujeme neuskutečněný cíl Májových Alp z roku 2022 a míříme na chatu Südwiener Hütte u Obertauernu. Na poslední chvíli se přidává Cyr.

Vyrážíme v sobotu nad ránem mým autem naloženým až po střechu a s plnou rakví. Cesta ubíhá celkem rychle a o půl desáté jsme na místě, zákazem až u Hintergnadenalmu (1320 m). Přebalíme se, František vrací zaparkovat auto k Vordergnadenalmu a po desáté vyrážíme směr chata (1802 m). Startovní údolíčko je nádherné, počasí skoro bez mráčku, slunce svítí a my jdeme po příjezdové cestě k chatě pohodovým tempem.

Těsně pod chatou chvíli odpočíváme a zkoušíme sněžnice. 

Cca v jednu hodinu jsme na chatě. František nás ale děsí dotazem: „Co je na winterraumu divného?“ Pomalu z venku vypočítáváme: okna má, dveře má, má postele a deky? – ano má… Až si Šíma všimne, že nemá komín, takže tam nejsou kamna!!! Co teď? Holt to přežijeme. Přes den snad bude teplo a na noc máme já i Šíma zimní spacáky, tak snad nebude zle. A František s Cyrem se budou otužovat. 🙂 Avšak po bližším prozkoumání místnosti o rozměru cca 5×5 metrů nacházíme novou linku s indukční varnou deskou, na stropě světlo a jakousi kovovou desku a pak na stěně i vypínač a ejhle…. Ono VŠE FUNGUJE!!! Světlo svítí, deska vaří a to cosi na stropě je topení, dokonce i zásuvka ve stěně nabíjí, protože František má s sebou zástrčku do zásuvky, prý kdyby se jednou hodila. TAKOVÝ LUXUS jsme ještě na winterraumu nezažili! NÁDHERA!!! A k tomu vývěska zvoucí na pivo a limo, které tam doopravdy jsou. Co si víc přát.

Ubytujeme se, dáváme si jídlo, šláftruňk a samozřejmě i odpočinek hezky venku na sluníčku.

Po něm se jdeme s Františkem trochu porozhlédnout po okolí, aby věděl, kam vede která cesta.

A pak je na řadě medvěďák ve stylu „vždycky byly čtyři“ a hned je ve winterraumu veselo, teplo a útulno, takže nakonec ani netopíme.

 

V neděli ráno, 5.5., vstáváme na budík. V devět vyrážíme na kopec za chatou, Spirzinger (2066 m). Je ještě dosti pod sněhem, ale cesta v kleči je místy vytátá a hezky vidět.

Za hodinu jsme na vrcholu a pro mě je to po dlouhé době zase vrchol s křížkem, takže mě František nechává jít první. I těch pár, slovy dva metry, nejsou, určitě pro mě, vůbec jednoduché. Oslavíme vrchol a Šíma hledá sirky na zapálení svíčky. Má v batohu kde co, ale sirky ne. 🙂 Tak aspoň zápis do vrcholové knížky. Můj, neb jsem dle Františka dosáhla vrcholu jako první.

Po krátké pauze jdeme po hřebínku na Špačka (správně: Spazeck, 2065 m), tak se totiž jmenuje druhý vrchol dne. Trochu převěje, ale nakonec hezká bezpečná cesta, i když občas člověk zapadne do sněhu až po zadek. 🙂

Sestup do údolí na druhé straně je skoro stejně náročný jako v  blížících se Tatrách a hned hurá na třetí vrchol dne. Já to ale v půlce kopce, po dojití Františka, na vytáté loučce vzdávám. Dávám si oběd a delší pauzu. Chlapi pokračují dál. Pomalu sestupuji a čekám na ně u rozcestníku. Teď je pokračování na Františkovi.

(Pokračuji tedy já, František.)

Cyr někde za námi, Jana šetří síly na další dny, Šíma má chuť jít dál. Je 12:00 a já jsem za to rád. S parťákem v zádech se mi jde na vrchol lépěji. A bezpečněji… Soutěska pod hřebenem, zakončená převějí, nevypadá důvěryhodně, proto jej se Šímou rychle opouštíme a relativně bezpečně se po půlhodině vyškrábeme nahoru o pár metrů dál. K vrcholu je to ještě kus, ale v 12:45 si můžeme podat ruce na vrcholu Bärenstaffl (2013 m).

Výhledy jsou krásné, za námi v dálce Daschstein. Pohled na něj nás vlastně provází na každém kopci. Posvačíme a vracíme se. Cestou míjíme Cyra, jenž též došel na vrchol (pěkný počin!) a o půl druhé přicházíme/přijíždíme k odpočívající Janě.

 

 

(Dále opět autorka.)

Prý jsem udělala dobře, že jsem dál nešla, moc už to pro mě nebylo. Je krásně a tak není kam spěchat. Trochu doufáme, že na cestě zpět je otevřená hospoda. Aspoň to hlásí všude postavené dřevěné cedule, ale bohužel není. Pokračujeme tedy k naší chatě, kde na nás čeká pivo určitě! Žízeň je veliká.

Odpoledne je pohodové. Odpočíváme, vaříme večeře, popíjíme a diskutuje se o všem a hodně. Znáte Cyra… 🙄 

Večer je ve znamení medvěďáků, které zase byly čtyři. František se rozhoduje, že mě naučí mariáš ve dvou a Šíma mi dělá rádce… Tedy občas se spíše chytá za hlavu, cože jsem to zase vyhodila nebo nevyhodila, zapomněla nahlásit či přehlédla. 🙂 K tomu country hudba z repráčku a nakonec je z toho veselá párty dlouuuhooo do noci.

 

V pondělí, 6.5., se vůbec nechce vstávat a tak zamačkáváme budík a vstáváme nakonec až se nám chce, cože je asi o půl desáté. 🙂 V jedenáct vyrážíme směr druhý nejbližší kopec u chalupy, Scheibenkogel (1997 m), abychom poté u křížku zapálili svíčku. Cyr zůstává na chatě a zatím přemýšlí, co vlastně bude dnes dělat – lenošit, jít na kopec, nebo do údolí?

Na kopec jdeme se sněžnicemi na nohou, František si pochvaluje, jak mu to dnes krásně šlape, když nemusí prošlapávat. Já funím a Šíma mě zezadu jistí. U křížku jsme v poledne, zapalujeme svíčku a zase se dělíme.

František se Šímou jdou dál. Já si pochodím vrchol a pak se vracím k chatě. Sešup to tedy je a kus ho jedu po zadku. Pro mě je to bezpečnější a taky rychlejší a nakonec je to osvědčený styl, který volí i chlapi při sestupu. Dále pokračuje František.

 

 

(Pokračuji tedy já, František.)

V plánu mám z předešlého dne vyhlédnutý dvojvrchol Kleiner a Grosser Pleisslingkeil. Ovšem cesta není ani ve sněžnicích jednoduchá (bez nich utopie), ale nakonec nacházíme vlastní linii a kupodivu se rýsuje dosažení cíle. Náročný terén sice dovolí vystoupat „jen“ na menší vrchol (14:05, 2416 m), avšak i tak je to pro nás úspěch.

Výhledy, myšlenky letící domů a bezpečně zpět. Opět jakkoliv. 🙂 

 

(A jak to měla Jana?)

Na winterraumu se potkávám s Cyrem. Do teď uklízel, vařil a taky lenošil, ale teď vyráží na procházku do druhého údolí, směr Untere Pleisslingalm. Já mám také pohodu. Chlapi se vracejí kolem čtvrté a já je vítám pivem. Večer je klidný. Ráno chceme vyrážet brzy, abychom v osm vyjížděli. A tak někteří balí a jiní se baví, protože balení zvládnou ráno.

 

V úterý ráno, 7.5., vstáváme v pět, rychle pobalíme a hurá k autu. V osm doopravdy vyrážíme směr domov a ve Stěžerách jsme asi ve čtyři.

Musím uznat, že takové Májové Alpy jsem dlouho nezažila – tři nádherné slunečné dny, pro mě tři vrcholy, úžasná fauna i flóra, co se jen tak nevidí, i parta lidí.

Pánové, díky moc!!! I když pro někoho to prý bylo naposledy. 🙂 

 

Jana Vrbka