Žně v Saas Fee aneb 8 čtyřtisícovek za 8 dní, 17.-26.7.2009

 

Letní slunce pálí a příjemná atmosféra pískovcových skal Česko-saského Švýcarska mě vrací o 2 dva týdny zpět, kdy jsme s　partou 4 kamarádů parádně zalezli na jihu “toho druhého” Švýcarska –ve Walliských Alpách.

Akcičku jsme plánovali s　Jagyčem půl roku, plán výstupů mistrně vyšpekuloval právě Jagyč, ovšem čtyřicítka teplota a antibiotika den před odjezdem mi parťáka odepsala minimálně týden do pelechu. Nakonec tedy vyrážíme v　pěti:

Martin Pecka (Mário), Jakub Cejpek, Jarda Melger, Aleš Gabriel a já Jirka Pražák (Bosák)

Pátek 17.7. Po 18-té hodině postupně plníme auto a rakev, u Plzně nabíráme Kubu a masochistický přesun pěti figur v　1 autě začíná.

 

 

 

Sobota 18.7. Celé Německo brutálně prší, v　Alpách ve Švýcarsku zatím nachumelilo a tak je Furka pass zavřený – na vedlejším Nufenen passu 2.478 m.n.m. začíná regulérní zima,

… je však prohrnuto a tak můžeme frčet dál. V　Saas Grundu 1.559 m.n.m. jsme před desátou hodinou. Parking u lanovky (4CHF/den), bašta, balení a už stoupáme s　plnou polní pod lanovkou přes Kreuzboden.

Na Weissmeshutte 2.726 m.n.m. dorážíme po necelých 4 hoďkách, všude čerstvě nachumeleno (poprašek), ale místa na stan luxusní (cca 100m od chaty u potůčku). Já, Kuba a Mario rozbíjíme stan a uleháme dospat noční cestu, Jarda s　Alešem vzorně našlapují zítřejší nástup do stěny. Navečer se vyčasuje, sníh okolo stanů mizí, je pohoda…

 

 

 

Neděle 19.7. Budíček 4.00, odchod 5.00. Stoupáme JZ skalním hřebenem Lagginhornu. Pod sebou vidíme davy lezců, jenž vyrazili ráno z　chalupy a stoupají klasickou cestou přes ledovec. V　půlce výstupu se cesty spojují, ještě chvilku je to po skále a pak již sněhový hřeben. Postupně míjíme skupinky s　horskými vůdci a před devátou jsme na vrcholu – Lagginhorn 4.010 m.n.m. Počasí je všelijaké – občas se něco ukáže a tak na vrcholu skoro hoďku trdlujeme a fotíme.

Zmrzlé ruce nám pak hlasitě připomínají, že je čas k　návratu. Sestup byl dlouhý, ale relativně dobrý. Spodní půlku jsme střihli přes ledovec, za což nás pochválila zejména naše kolena. Počásko se vylepšilo.

Po poledni jsme opět u stanů – já s　bolestivým hřbetem a těšícím práškem ulehám do stanu, kluci sice unaveni, ale plni euforie ve 14.00 vyráží na nedaleký Jegihorn 3.206 m.n.m. – je tam jedna velice vypečená ferrata kl. D/E. Po 4 hodinách (o hoďku dříve oproti času v　průvodci) jsou zpět a mají toho pro dnešek plné kecky.

 

 

 

Pondělí 20.7. Budíček opět ve 4.00, já a mé záda jsme k.o. = zůstávám ve stanu, kluci v　5.00 vyráží na další 4-tisícový aklimatizační výstup. Sněhový Weissmies 4.017 m.n.m. dávají v　obdobném čase jako včerejší Lagginhorn. Je krásně.

Já se ráno přeci jen mátořím a vyrážím na ferratu. Nejprve se leze na vedlejší SZ hřeben – vcelku pohodový výstup bez nutnosti použití fixních lan. Propojení s　hlavním vrcholem je však přes ocelová lana zavěšená cca 90m na sedýlkem. Tato skoro 100m dlouhá “lávka” vyžaduje opravdu hodně morálu, kde ani fascinující výhledy neuklidní rozhoupaný žaludek a srdce.

Cesta dále graduje mírně převislou sítí a pak ke skále přišroubovanými umělými chyty. Jo jo vychytaná taškařice, sestup je už pak bezproblémovou záležitostí. Čas 3.⁴⁰ + částečně protažená záda = vracím se do týmu, můžu zase lézt.

Po poledni se všichni scházíme u stanů, balíme a od stanice Kreuzboden 2.397 m.n.m. sjíždíme do Saas Grundu na kolobrndě (batohy putují lanovkou, vše za 14CHF).

Jedeme po serpentinách i sjezdovce – je to bomba.

Navečer neúspěšně sháníme někoho, kdo svaří Jardovi mačku a pak úspěšně nalézáme pohodové místo na nocování. Koupačka v　řece taky potěšila.

 

 

 

Úterý 21.7. Ráno Jardovy v　autoservise svařují mačku. Přejíždíme do Saas Fee 1.803 m.n.m., auto necháváme v　parkhauzu (7CHF/den) a po krátkém zevlování u informací a v　supermarketu vyrážíme v　10.00 na Mischabelhutte 3.329 m.n.m. Výživných 1.500mH dáváme za 3,5hoďky vcelku rozumným tempem, úspěšná aklimatizace je už znát.

Chatař alias Strýček Fido je velice svérázný, ale v　jádru výborný a znalý horal, tak zabíráme pokoj a vaříme za chatou. Kuba s　Jardou navečer ještě prozkoumají zítřejší nástup.

 

 

 

Středa 22.7. Od 0.00 do cca 2.00 dochází na pokoj mladí Španělští lezci, jenž se solidně zapráskali při včerejším výstupu na Lenzspitze. Náš plán je hřeben Nadelgrat se 4 čtyřtisícovými vrcholy. Loni se zde pro změnu parádně zapráskali nějací borci od nás (z　Moravy), kteří si z　psané 12-ti hodinové “tůry” udělali cca 20-ti hodinový souboj. Nutno dodat, že lezli v　protisměru a počasí nebylo zrovna ideál… Mimo jiné si užili 4 hodinové slanění v　200m ledovém kuloáru, pár šavlí jednoho z　členů,…atp.

Inu… respekt nám rozhodně ráno nechyběl. Vstáváme ve tři ráno, po 4-té odcházíme z　chalupy. Je krásná noc -4°C. Kousek s　námi postupují i další skupinky lezců, jenž směřují na Lenzspitze. Za 1,5hod. jsme v　sedle s　příznačným názvem Windjoch 3.850 m.n.m. Je stále tma, fučí ledový severák a pod námi z　ledovce děsivě vykují obrysy odtrhovek.

Dle rady švýcarských lezců z　předchozího dne vystupujeme na nedaleký Ulrichshorn 3.925 m.n.m. a přes něj sestupujeme na Riedgletscher. Začíná svítat, ledovec je jak vyžehlený. Navazujeme se a fotíme. Po příjemné ledovcové prochajdě následuje první část dnešní lezecké anabáze – cca 40% firnový kuloár vysoký 400mH.

Stále ještě přemrzlý sníh drží a tak je možné lézt sólo i když některá místa jsou trochu vypečená, zejména když si Jarda s　Máriem v　závěru střihnou mixový dolez. Ze sedla Selle 3.860m již stoupáme po skále na první dnešní kopec. Je pěkně, i když fučí. Po vyfocení vrcholového snímku a vzájemném poblahopřání k dolezu na první dnešní metu zjišťujeme, že mrak zahalil skutečný vrchol a tak opět stoupáme na Dirruhorn 4.035 m.n.m. – 9.29 jsme u kříže.

Následuje krátký sestup do sedla Dirrujoch 3.916m a pak předlouhý hřeben na druhou dnešní 4tisícovku. Pod vrcholovou pyramidou se rapidně horší počasí – dělíme se na 2 skupiny (já lezu s　Kubou, Mário s　Jardou a Alešem) a rapidně zvyšujeme tempo. Hlášené odpolední bouřky by nikdo nechtěl potkal na hřebeni. Drobně chumelí, je mlha a fučí. Sněhový výšvih se opět mění v　mixový. 10.48 – konečně Hohbarghorn 4.219 m.n.m.

Po krátké pauze pokračujeme dál k　třetímu vrcholu.

Už nic nepadá a vítr ochabuje, leze se příjemně většinou po skále se sněhovými platy.

11.26 – Stecknadelhorn 4.241 m.n.m. Moc nelelkujeme a po ostrém sněhovém hřebínku s　převějemi se blížíme ke skalnímu strážci před posledním dnešním vrcholem. Oblézáme jej zprava. Ploché kameny různě poskládané do sebe, tvořící působivou skalní věž, nepůsobí zrovna stabilním dojmem. Lezeme hodně obezřetně, tep už ztrojnásobil svou obvyklou frekvenci. Skála moc nedrží a na několikasetmetrovou propast pod námi se díváme stále ze shora. Uf – je to za námi, byl to mazec. Už nás čeká jen závěrečný mixový výšvih a ve čtvrt na jednu jsme na nahoře – Nadelhon 4.327 m.n.m.

Tělu posíláme trochu tekutin a jídla a zahajujeme sestup po sněhovém hřebínku do sedla Windjoch. Jde to dobře a tak vybyl čas i na pauzu. Přes ledovec se opět navazuje a při monotónní chůzi okukujeme okolní terén, kterým jsme se ráno za tmy sápali nahoru, nádhernou severní stěnu Lenzspitze (sem se určitě ještě někdy vrátíme) a důmyslné čerpání vody z　ledovce nad chatou. Jakmile opouštíme ledovec – začíná pršet. Zbývá seběhnout posledních pár výškových metrů po skalní pěšině k　chatě. 13.58 jsme zas pod střechou. Nadelgrat nám tedy dával zabrat 9 a ¾ hodiny. Utahaný, ale spokojený zalézáme s Kubou do chaty a do pelechu. Promočený, unavený, ale s　uspokojením dochází chvilku po nás i kluci. Rychlé balení vercajku na následující den, véča, vyprávění o cestě a spánek – na víc jsme už ten den neměli.

 

 

Čtvrtek 23.7. Dnes je v　plánu výstup na Lenzspitze. Vstáváme opět ve 3. Je sice “vyhvězdíno” ale teplota dramaticky stoupla …z　včerejších -4°C na +8°C. Zkušený chalupář strýček Fido a všichni profesionální vůdci na chalupě jednoznačně ruší výstupy. Zalézáme zpět do peřin. Po skvělém chrupíku a snídani zahajujeme, stejně jako všichni ostatní, sestup z　chalupy do údolí. 1.500mH scházíme něco přes dvě hoďky. Nad Saas Fee Jarda přesvědčuje stavební dělníky, aby mu opětovně zavařili poškozenou mačku. Postupně si na tento “mačkový” kolorit zvykáme a už si z　Jardy ani nikdo nestřílí. Dole je krásně, nahoře šíleně fouká.

Přejíždíme na “naše” osvědčené camp místo – pořádná bašta, přebalení báglů, koupačka., namíchání čajíků s　rumem a pak přesun do objevené opuštěné chalupy.

Uleháme i vstáváme brzo…

Pátek 24.7. Ještě za tmy přejíždíme do vísky Ottavan 2.214m cca 760m nad Taeschí. Snídáme na parkovišti mlhou zahalené osady. Z　protějšího údolí na nás až mysticky zpoza mlžný opar hledí Weisshorn…

Slunce stoupá po obloze a tak nezbývá, než vyrazit. Dnešním cílem je bivak Mischabeljoch, tj. 1.633mH. Širokou cestu střídá pohodlná pěšina v　suti. Rychle nabíráme výšku, je krásně. Následuje jednoduché lezení po ukloněných skalních platech až k　ledovci. Dál se navazujeme a　kličkujeme mezi trhlinami. Závěrečné sněhové plato je sice mírné a bez trhlin, ale úmorné a dlouhé… cca po 4 hodinách jsme v　cíli – úžasně zařízený komfortní bivak Mischabeljoch 3.847 m.n.m.

S　námi tu jsou 3 Rusové, za námi ještě přichází 2 místní Švýcaři. Je pěkně, ale taktéž silně fouká. Rusové odpoledne vyráží na Alphubel. My postupně našlapujeme nástup na Taschorn. Pohodovou atmosféru přerušuje chumelenice a poryvy větru. Dle předpovědi má být jasno, ale vichr a chumelení neustává. Švýcaři stále telefonují, nám nezbývá než vyčkat následujícího dne…

 

 

 

Sobota 25.7. Vstáváme ve 4. Všude nový sníh, fouká, ale je jasno. V　5 vyrážíme ve stopách Švýcarů. Úvodní hodinu máme nalezenou ze včerejška. Cesta je kombinací sněhu, mixů a skály, tedy velmi nestabilní skály. Každý krok je třeba pořádně prověřit, lano prozatím zůstává v　báglu. Počasí i štěstěna nám přeje – cepín, který Kubovi vypadl, se zázračně zasekl cca 3m pod ním. Walliské Alpy se postupně probouzí – lezeme,

ale i fotíme a kocháme se okolní nádherou.

Po 4 hodinách stojíme na vrcholu Taschhorn 4.491 m.n.m. Nový sníh vrací Švýcary z　hřebínku Mischabel vedoucího k　Domu zpět na vrchol.

Sestupují severní stěnou, my se vracíme výstupovou trasou. Sestup je mnohem náročnější než výstup, lezeme hodně obezřetně. Závěrečnou skálu si již užíváme. Po poledni jsme zpět na bivaku. Úžasný kopec klasifikace AD je náš.

Po krátkém odpočinku a baště pokračujeme na vedlejší vrchol.

Počáteční krátké mixové lezení střídá sněhový hřebínek a plato. Na Alphubel 4.206 m.n.m. docházíme cca po hodině.

 

Užíváme si posledního vrcholu, sluníčka a rozhledů. Vše jednou končí a tak sestupujeme přes Allalinpas

na Taschhutte a pak až k　autu. Véču a koupačku dáváme u rybníčku v　Taschi… a v　neděli ráno jsme zas v　ČR.

 

Vyprávění končí – po pravdě než jsem vše stačil “zaknihovat” uběhlo několik dalších dní i týdnů…, ale úplně jsme nezaháleli – Jarda, Já a uzdravený Jagyč (+ Láca) jsme během jednoho volného　srpnového víkendu konečně vyšplhali na Matternhorn a Kuba již má za sebou první šestitisívku v　Bolívii… prostě čas jde dál…