I malý horolezec může mít svůj velký kopec (27.10.-31.10. )

Letní návštěva Vysokých Tater byla neskutečná. Proto začala pomalu klíčit myšlenka, že by se tam mohlo zajet i v jiném ročním období. Volba padla na prodloužený víkend ke konci října. Předpokládalo se, že by tam mohl být už sníh a tato myšlenka mne inspirovala k dalším vysokohorským výstupům. V Tatrách jsem pod bílou peřinou doposud nebyl. Byla to výzva, ale zároveň to ve mně vzbuzovalo velký respekt. S blížícím se termínem jsem sledoval počasí a nahoře bylo čím dál víc sněhu. Vybavení na sníh mi chybělo a tak nezbývalo nic jiného než si ho vypůjčit.

Těsně před odjezdem se otepluje a sníh v Tatrách začíná mizet.  Máme vypůjčené lavinové sety a oteplení nás vedlo k zamyšlení, zda je neponeseme zbytečně. Nakonec padlo rozhodnutí, že je vezmeme a uděláme si tam cvičný trénink i v případě nedostatku sněhu. Po dobré zkušenosti jedeme opět nočním Regiojetem. Na nádraží v Pardubicích někteří odpočíváme, ale Jakub stále pracuje.

Vyrážíme a náš dnešní cíl je Horský hotel Sliezský Dom. Cestou potkáváme nedočkavého lyžaře, krásně omrzlou louku a i východ slunce se povedl. Po rozednění zjišťujeme, že po sněhu není v dohledu ani památka.

Termín této výpravy se oddílově překrýval s akcí Modřínové háje a tak jsme chvilku zavzpomínali na naše kamarády.

Dopoledne začíná nádherně a bublá ve mně myšlenka zahájit výstup na Gerlach ještě dnes, jelikož od večera by se mělo počasí rapidně zhoršit.

Ubytováváme se v turistické třídě, kde na ČHS slevu neposkytují. Cena za ubytování je bohužel vyšší než jsme chtěli, ale když jsme spatřili pokoj, tak nám to vyrazilo dech. Měli jsme tam dokonce WC s koupelnu.

Na pokoji se domlouváme, že se podíváme z protějšího kopce na Gerlach, kam půjdeme až zítra.

Po příchodu na hotel využijeme jeho pohostinnosti a čerpáme síly na zítra. V podvečer se začíná zvedat vítr a před okny poletují sněhové vločky.

Druhý den ráno vstáváme v 5:30, děláme si gáblik a teple se oblíkáme. Venku sice fouká studený vítr, ale nesněží a tak vyrážíme tam, kam nás to bezpečně pustí.

Nad Velickým vodopádem se začíná objevovat souvislá vrstva sněhu. V místě kde opouštíme, turistický chodník obouváme mačky a vypadá to, že si sníh nakonec pěkně užijeme.

Sestupujeme po sněhovém jazyku, který se klikatí kamenným polem. Fučí už fest a viditelnost není nijak velká. Nástup se nám daří bezpečně zvládnout. První žlab procházíme hladce a pokračujeme dál širokou plotnou. Pod kolmými skalami zakládáme 1. výškový tábor. Dáváme svačinku a zahříváme se čajem.

Na Rainerově chatě ještě zavzpomínáme na včerejší obtížný výstup. Dáme si na rozloučení osvěžující svařák. Opouštíme chatu a po chvíli se setkáváme s Marcelem. Dál už nás čeká jen sestup do civilizace.

Po návratu si musíme ještě omýt boty, abychom v Kolibě nedělali ostudu již na tradičních závěrečných haluškách.

A na závěr se bouchlo i vrcholové šáňo, protože to byl sakra výstup.

Čas se naplnil a tak se loučíme s Kolibou. Na nádraží jsme zamávali horám a nočním vlakem míříme k domovu.

Děkuji celé bandě za báječné chvíle……

Martin V.