Grossvenediger, 28.-30.9.07

Plán, jet po roce opět k této hoře, se mi zrodil v hlavě již loni, kdy jsem se kvůli nemoci dostal “pouze” k ledovci. Přesto jsem tehdy zažil úžasné babí léto uprostřed ještě zeleného podhůří, stáda ovcí a rozkvetlého alpského kvítí. Proč tedy tuto nádheru nedopřát i něžnému pohlaví. A nejen pohlaví… Tak se zrodila myšlenka, jet sem opět za rok ve stejné době a pouze v párech. Tedy v mém autě to tak bylo. Opravdové páry byly tři a jeden uměle vytvořený: Zdeňka a já, Klárka a Jagyč, Jana a Mára a “umělí” Lenka s Jerrym. V druhém autě se k nám přidali Čejpik, Karel, Spáč a Valerij. A proč páry? Chtěl jsem Venediger zprostředkovat i holkám, neboť mi přišel za dobrých podmínek méně náročný.

Po delším úvodu se vrhám na stručný cestopis. Počasí nehlásili nikde dobré, tak jsme zůstali u původního plánu a vyrazili. Co nás čekalo za Felber-Tauern tunelem nečekal nikdo: sypač s radlicí a 10 cm sněhu na dálnici. První foto letošního prvního sněhu a se štěstím jsme dojeli a doklouzali na parkoviště u Tauernhausu. Cestou na Starou Pražskou chatu se nás místní snažili varovat před spoustou mokrého sněhu a padajícími lavinami. Měli pravdu. Sněhu bylo víc a víc, místy dvojvaječný a malých lavin jsme viděli několik, několik jich slyšeli a někteří měli to “štěstí”, že před jednou utíkali.

A tak jsme došli do winterraumu u Staré Pražské, začali si dělat pohodlí, baštit zásoby a přestat kroutit hlavou nad tou pohádkovou přírodou. Takovou zimu jsme u nás dlouho nezažili. Na konci září, kdy jsme procházeli okolo stád krav a ovcí, jak se snaží najít pod vrstvou sněhu něco k žrádlu. Dobří a zdatní jedinci šli ještě nalehko prošlapat cestu k Nové Pražské chatě, což se jim podařilo, jen to trvalo déleji, neboť byla minimální viditelnost. Ta byla ostatně již cestou k winterraumu, ale Čejpik měl naštěstí GPS, takže nás dovedl do správných míst.

Počasí se nelepšilo, vrhli jsme se tedy na vaření medvědího mléka. 3 várky nás dokonale uspali, když jsme si před tím udělali v “pokoji” skvělou atmosféru. Plán na další den byl jasný: cca od 4 hodin hlídat počasí a pokud se jen trošku zlepší, vyrazit přes horní chatu k vrcholu. Jenže počasí, lépěji řečeno viditelnost, nebyla dobrá ani v sedm, tak jsme v pohodě vstali, najedli se a za již slunného počasí vyrazili v 10 hodin na procházku k horní chatě. Někteří zatoužili v tomto čase ještě zkusit vrchol, což se jim málem podařilo. Bohužel již bylo hodně hodin a tak se v sedle pod vrcholem rozumně rozhodli k návratu. My ostatní si užívali dělání nové cesty od horní chaty k té naší, čímž v nás dozrála chuť na další medvěďáky, které se opět vařili jako o život. Na tomto místě musím pochválit všechny zúčastněné za snahu, s kterou se snažili přibalit vše potřebné. Hlavně Klárkovic, kteří jediní měli ochucený cukr. Sice jen skořicový, ale ten správný vanilinový nahradil dokonale.

Vrcholová skupina se nám v pořádku vrátila ještě před setměním, čímž nás zbavili jediných obav, které jsme za celý skvělý víkend cítili. I tuto událost jsme patřičně oslavili a prakticky požili poslední kapku doneseného alkoholu, kávy a salka.

Budíček skupiny ze Šemíka byl více nařízen než dohodnut na 4:00 a ve 4:50 jsme za téměř jasné měsíční oblohy opouštěli to krásné, zimně-pohádkové místo. Sníh nám křupal pod nohami, hvězdy s měsícem skrze občasné mraky svítily na cestu a my si užívali pohledy na pomalu se probouzející zasněžené údolí. Teplé počasí již udělaly své, ale i tak tam bylo stále nádherně.

Co říci závěrem? Na příští rok mám již více než z poloviny obsazené auto těmi, kteří se sem opět rádi vrátí. Jerry do těchto míst naplánoval i skialpinistické Velikonoce v roce 2009 a jestli se sem pojede i další roky, to ukáže příští návštěva tohoto nevyzpytatelného místa.

Prezident-FKDP