Dubnové polezení na písku, 22.4.2014

Ahoj přátelé, 1.4. nám začala sezóna na tom našem českém písečku. Od tohoto dne jsem sledoval neustále předpověď a vyhlížel jsem suché skály. Až v úterý 22.4. se podařilo skloubit suché skály s pracovním nasazením.

Hned ráno se domlouvám se šéfem, zda můžu zmizet. Šéf nebyl proti. Rychlý telefon Parťákovi a hurá na skály. Vystřelím z práce domů sbalit saky paky a v 11:10 startuji na Chvalinu. Nabírám Parťáka a vyrážíme směr Sedmihorky. Jelikož to byl rychlý neplánovaný výpad, tak se na lezeckých cestách domlouváme až v autě.
Je 12:20 a my odbočujeme z hlavní cesty do Lázní Sedmihorky. Vychutnáváme si liduprázdné cesty a úplně prázdné parkoviště. Zastavujeme u pensionu, který se nachází nedaleko koupaliště. Opouštíme auto, převlékáme se a jdeme na to.
První, co jsme se rozhodli odčinit, tak byl můj pytel, který jsem vloni zavěsil na Skautské věži. Po pár minutách chůze se ocitáme pod věží. Bereme si sedáky, presky a smyce. Nalézám do Jižní Spáry IV a po pár krocích začínám zjišťovat, že skála je skála. Na neolezených stupech byly po zimě zbytky písku a trošku to klouzalo. Za pár okamžiků si zvykám. Různorodou cestou, která kombinuje spárku, rajbákovou plotnu i krásný žebřík, rychle stoupám k vrcholu. Na podvrcholovém balkónu hledám chyty a stupy, abych se dostal přes převis na vrchol. Po třech pokusech mě technika opouští a nastupuje síla. Při výrazné podpoře školní výpravy se cpu do spáry vším, čím to jen jde. Po třech soukavých krocích nacházím onen pověstný zaplouvák a výstupu na vrchol nic nebrání.
Když jsem stanul na vrcholu, děti pod věží radostí udělaly mexickou vlnu. Křičím na Parťáka, že dobírám a on vyráží za mnou na vrchol. Parťák tancuje oslavný taneček na oslavu dobytí 1. letošní věže. Vrcholová fotečka a  zápis do vrcholové knížky.

Pak už nás čeká jen sešup po lanu dolů. Balíme a plni nadšení vyrážíme vstříc další věži. Tou se stal Maják.
Po pár minutách a špatně určeném azimutu se ocitáme na náměstíčku sevřeném věžemi Dívčí, Galeom a Brána. Měníme plán a po úvaze vybíráme Schuckovu cestu V na Bránu. Cesta vypadá členitě. Říkáme si, že to bude hračka. Nastupuji do cesty. Po třech krocích nastává malý zádrhel při výstupu na předskalí. Po čtyřech pokusech, kde u posledního kroku nebyly žádné ruce, to oblézám kousek vedle výrazným koutem. Na předskalí začínám zjišťovat, že to taková hračka nebude. Cesta je osolená a člověk si připadá jako by byl v pískovišti. Pár kamenů pod věží naznačuje, že ani chyty moc držet nebudou. Přes první erár a pár nejistě založených smyc se ocitám na vrcholu pilíře. Provazuji celkem slušné hodiny a loučím se s pískovištěm. Přede mnou je pevná skála. Dávám se mírně vpravo a užívám si pěkné lezení.
Odměnou za náročnou cestu byly přenádherné rozhledy na skalní velikány. Na vrcholu jsem si připadal jako v pohádce.

Jen mi trochu pošramotilo sebevědomí to, že jsem asi 10 minut zápasil s půllodním uzlem. Nakonec se podařil a Parťák mohl vyrazit za mnou. Po cestě mu zůstalo v ruce pár chytů. Před dolezením Parťáka začalo poprchávat.
Po dolezu na věž mi udělal malé školení o uzlech.

Oba jsme si užívali nádherné výhledy, které umocňovalo podvečerní sluníčko a malá duha pod námi v údolí. Učinili jsme zápis do knížky a navzájem jsme se odjistili ke slaňáku. Pod skálou jsme se rozhodli, že to pro dnešek stačí. S rozhodováním nám pomohl i fakt, že spadlo pár kapek a vršky skal byly trochu mokré.

Cestou k autu si užíváme krás jarní přírody a dobrého pocitu z hezkých lezeckých výkonů.

U auta se převlékáme a nakládáme bagáž. Plni krásných zážitků opouštíme oblast. Po chvíli se otáčíme a koukáme na to, jak nad oblastí lije jako z konve. Musím uznat, že to bylo naplánováno tip ťop a že k nám bylo počasí přívětivé.

Martin