Bernské Alpy, 8.-13.8.08

Aby nebylo přeanebováno, zaznamenávám motto článku sem: zážitek nemusí být dobrý, může být i špatný, ale hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.

My měli štěstí, že jsme si užili skvělého výletu, kdy i hrozivě vypadající situace dopadly dobře. Zažít tolik různorodého za čtyři dny, jako letos v okolí Jungfrau, se podaří málokdy. Zde by se asi hodilo připsat malými písmeny naštěstí. Abych nezapomněl, na motto mě přivedl Faust a já mu za to děkuji.

K plánu samotnému jen toliko, že jsem v podstatě pokračoval v “Bernských Alpách 2004”, kdy tehdy celý výlet skvěle naplánovali Kancléř-Kinder-Ketaketi-Milan-Dítě, ale z různých důvodů jsme se po třech dnech museli vrátit. Jen jsem lehce upravil druhou část, což se na ničem nijak neprojevilo, neboť jsme se tak daleko stejně nedostali. Ale pěkně popořádku.

Z HK vyjíždíme já, Jarmila s Faustem, Karel, Vašek Zákora a Jerry s Kačkou z Jánek. Také souběžně vyjíždějí Gogan s Evou a Lukašenko se Zdeňkou, ale ty mají trošku jiné plány, ačkoliv kus cesty jsme měli jít společně. Nakonec i šli, ale z kusu byl jen kousek. I tak to bylo příjemné setkání. Nu, my tedy přijíždíme nad ránem na parkoviště do Fafleralpu (1770m) a ještě lehce dospáváme. Po přebalení se vyrážíme směrem Hollandiahütte (3238m), odkud by měl být, a byl, krásný výhled na většinu naplánované cesty a výstupů na čtyřtisícové vrcholy. Cesta vedla nádherným údolím Lötschental, zakončené ledovcem a sedlem Lötschenlücke (3178m) s chatou. Na ledovci zprvu lehce bloudíme, ale záchranáři z vrtulníku, účastnící se pro nás nepochopitelné akce, nás navedli správným směrem.

První den je vždy zkouškou psychické odolnosti a vyrovnání se s váhou batohu, která by měla být každou získanou zkušeností menší a menší, ale opak je zpravidla pravdou. Všichni odolali a okolo šesté večerní se scházíme u chaty. Jen Vašek si chtěl dát závěrečnou skálu i s batohem jakýmsi prvovýstupem, ale nakonec batoh odhazuje a přichází, vlastně dolézá k chatě, k údivu všech, bez batohu. Vrací se pro něj “normálkou” a my zatím zajišťujeme ubytování na chatě. První nocování jsme takto plánovali, aby toho nebylo první den přespříliš. Ubytování příjemné, vaření venku též, zvláště jste-li kousek od severní stěny Aletschhornu a nad nedalekým Konkordiaplatzem se ukazuje Finsteraarhorn, nejvyšší hora Bernských Alp a jiné krásné čtyřtisícovky, přičemž pomalu zapadající slunce ukazuje každou minutou vše v úplně jiném světle.

Získaná předpověď počasí již zde začíná měnit naše plány. A tak druhý den brzy ráno, avšak již za světla, vyrážím já a Jerry pod sedlo Jungfrajoch (cca 3450m), kde chceme postavit stany a ještě týž den se pokusit vystoupit na Mönch (Mnich – 4107m). Příkladem mi byl Kuba, který postupoval vloni podobně. Ostatní měli dojít ten den “jen” ke stanům a o výstup se pokusit následující den. My dva a Kačka jsme pak měli pokračovat v plánovaném treku pod Finsteraarhorn. A taky to bylo nakonec jinak… S Jerrym si tedy užíváme pevného ledovce, slunného počasí, panoramat a z Konkordiaplatzu i nad hřebenem, padajícího z Trugbergu (3933m), vyčnívajícího Mnicha. Jeho fascinující závěrečný hřeben přitahuje jako magnet. Jungraufirnem přicházíme po dvanácté na dohodnuté místo stanování a srdečně se vítáme s již zmiňovanou čtveřicí, která vycházela z Fische a dík lanovce získala náskok a pošetřila síly. Plánují se jen projít a postavit stany. O výstup se, stejně jako zbytek naší výpravy, pokusí další den.

Po druhé hodině vyrážíme nalehko k nástupu na Mnicha, kde nás výstup po skále, suti a sněhových hřebínkách rozdělí, takže já mám závěrečný hřeben před sebou po 80-ti minutách. Zbylých patnáct minut si vychutnávám ten nádherný sněhový hřeben, avšak opatrnost je na místě, neboť sníh již moc nedrží. V 15,45 hod jsem na vrcholu, šťasten a se slzami v očích. Nádherná hora na nádherném místě, protože pohled na okolní svět je úžasný. Finateraarhorn, Aletschorn, Jungfrau a ve Walliských Alpách Dom, Matterhorn, Weishorn, Dent Blanche a Grand Combin. Ač je slunečno, vítr nespí a já si nechal rukavice ve stanu. Pět minut focení a kochání se a vracím se s prokřehlými prsty zpět. Teprve pod hřebenem si vše znovu vychutnávám. Míjím se s Jerrym a přeji mu úspěch. Měl ho. A také ho měli druhý den téměř všichni, kteří se k vrcholu vydali. Zřejmě dobrý oddíl! J

Sestup po skále stále ještě vyžadoval nejvyšší opatrnost a pod nástupem již v pohodě mířím ke stanům. Tam se potkávám se zbytkem, jenž právě dorazil. Vaříme a opět měníme plány, neboť počasí je neúprosné a stále v dalších dnech nepřeje. S Jerrym, Kačkou a Vaškem se rozhodujeme jít následující den zpět k autu, dokud bude hezky. Především kvůli ledovci, kde jsem již jednou v mlze a dešti bloudil. Karel a Faust se pokusí o Mnicha a Jarmila jim bude u stanů držet palce. V případě zhoršení počasí sjedou zubačkou do Grindelwaldu, kam se my přemístíme autem a nabereme je. Co dál, to se uvidí…

A jak řekli, tak udělali. My čtyři další den scházíme k autu a den následující se vydáváme pod Eiger pro zbylé tři, kdy Faust a Karel stanuli ještě za jasna na vrcholu Mnicha a pak přečkali odpolední a noční nepříznivé počasí v přístupovém tunelu k nádraží, vytesaném ve skále Sphinx.

Tak to ne, ne tak rychle. Kde jsou ty zážitky, že? Mnich jím jistě byl, i cesta k němu, i nádherná panoramatatata, ale… Tak tedy zde ve zkratce jsou: na ledovci před Hollandiahütte Vašek propadl nohou do trhliny, což ho zamrzelo, neboť si ji chtěl užít pořádně a tak se rozhodl jít o kus vedle, přičemž nám zmizel úplně. A padal hluboko. Než jsme k němu došli, dokázal se vyškrábat a my jsme ”jen” slanili pro batoh. Lehká zranění nám zatajil (v ČR je označili jako zlomené žebro a výron v kotníku, plus další drobná!!!) proto jsme šli dál. Doposud nebylo lano potřebné, ba naopak, ale dál jsme pokračovali navázáni. V sedle u chaty jsme již trošku zmokli, protože však rychle pršet přestalo, rozhodujeme se jít dál. Osudové rozhodnutí. V závěru ledovce hodinu a půl bloudíme v mlze a takovém dešti, že bylo úplně mokré vše, i věci pod pláštěnkou. O botech nemluvě. Držíme se pohromadě pomocí píšťalky, reflexního oblečení a volání. Naštěstí se to otevřelo těsně u konce ledovce, takže zjišťujeme, že jdeme úplně špatně a rychle přecházíme do správného směru. Mokří přicházíme přes rozbouřené potoky na parkoviště a hned máme jasno: na další výlet nemáme co na sebe. Kromě těch pár věcí, které jsme měli v autě. Vše dobře dopadlo a tak si večer užíváme.

Den další, a v Alpách poslední, vyrážíme k vlaku složeném z vagonů na auta. Tento neplánovaný zážitek si patřičně užíváme a fotíme z okna auta, naloženého s ostatními auty, co se dá. I během jízdy v tunelu.

Poté se již přesunujeme po vlastní ose do Gridelwaldu, kde se kocháme severní stěnou Eigru. I to je nezapomenutelný zážitek, stát pod stěnou snů mnoha horolezců. Jerry a Vašek podávají fundovaný výklad, za což jim děkujeme, neboť člověk získává úplně jiné představy o náročnosti výstupů.

Po dvou hodinách se šťastně všichni shledáváme, domluva rychlá: jedeme domů. Zážitků tolik, že by vydaly na menší expedici. Druhá skupina prý bojuje na ledovci směrem k Fischi, ale nakonec i oni slaví úspěch v podobě návratu k autu ještě týž den a cestou do Čech ještě stíhají malý výlet za kulturou v podobě zámku v Německu.

Co dodat závěrem? Já vím, je to vyčerpávající, ale snad mi to čtenáři prominou. Bylo to fakt skvělé!

Prezident-FKDP