Aufstieg auf die Wildspitze und Trekking um den Pitztaler Urkund, dies bedeutete einen unerwarteten Inhalt der vertagten Osteralpen, 17.-19.4.09

Willkommen in den österreichischen Ötztalalpen, im Pitztal!!!

 

 

 

 

Prý někomu, kdo čte deník Blesk a jemu podobné bulvární plátky, stačí přečíst titulky článků a má jasno o veškerém dění, kterému bezmezně věří a považuje se za odborníka na všechno, co se děje okolo nás. Tak přesně těm jsem věnoval jazyk, jímž jsem pojmenoval ten úžasně a nečekaně nádherný výlet pod a na druhou nejvyšší horu Rakouska. Zvědavost jim určitě nedá nečíst dál a ostatní snad prominou. J

 

Konec srandy, začíná… začíná vzpomínání. Třeba na několikadenní nahánění pěkného počasí v celých Alpách na mnoha zaručeně přesných serverech. Skvělou práci pro mě v tomto směru odvádí odborník na slovo vzatý, kolega Martin Doležel, přezdívaný Éma. Bez jeho informací, podotýkám, že velmi kvalitních, jsem snad ještě nikdy nikam neodjel. Nemluvě o tom, že vše aktualizuje i během expedic, výprav a výletů prostřednictvím sms. A tak nám vyšlo, že nehezky bude téměř všude, naději skýtá západní Rakousko, ale odhodlání jet kamkoliv převažovalo. Jako blesk z čistého nebe pak přišel Kubův nápad jet do Pitztalu. Prý je tam hezký winterraum, tudíž vhodné zázemí pro případné přečkání špatného počasí. Nápad k nezaplacení, takže nebylo dále o čem přemýšlet. Také proto, že jsem tam již jednou pobýval, v roce 2001, během výletu naplánovaného Josífkem T. Bylo se věru nač těšit! S vědomím, že tam víkend před námi pobývali Jagyč s Bosákem a že tam již tři dny chumelí, těšil jsem se na společné vyprávění zážitků a popisování podmínek během prováděných akcí.

 

V hlavě jsem si připravil třídenní náplň, obvolal původní posádku Šemíka a kromě tří jsme vyrazili ve čtvrtek večer ve složení Danča, Kuba, Šíma, Vláďa a já směr Mittelberg (1763m), výchozí místo k Taschachhaus (2432m) a jejímu winterraumu. Příjezd v šest ráno, snídaně v autě ve stylu dejte kolovat kdo co má, odkládání teplých vrstev a soukání se do studeného oblečení, diskuse nad tím co vzít a nevzít, průběžné focení a poslední, již několikáté zamčení vozu. A hurá vzhůru. Ačkoliv…

 

Zase tak hurá to nebylo. Velmi brzy hledáme správnou cestu. 30 cm čerstvého sněhu a lavina spadlá přímo na mostek nás klame kudy dál. První rozdělení, ale brzy i první dání se opět dohromady a s tím spojené nasazování sněžnic, bylo veselou příhodou z natáčení. Pak již následovalo “jen” prošlapávání cesty v libovolném směru.

 

 

Chata byla naštěstí vidět již téměř z parkoviště, linie byla dána, stačilo jen najít nejpohodlnější směr a sklon. Jen někteří z nás, s ohledem na psychickou labilitu při vidění cíle velmi brzy před jejím dosažením, považovali tmavý flek za velký kámen. Spíše jen jeden z nás, ale toho neznáte.

 

 

 

Nakonec jsem podlehl, přiznal dlouho nepřipouštěné a v závěru si vyzkoušel prošlapávání, kterým nám Kuba do té doby pošetřil mnoho sil. Chata pěkná, leč zavřená. Winterraum otevřený a nádherný. Provádíme prohlídku. Skvěle vybavené! Mít takovýto rodinný domek, na množství dětiček, v mém případě dcer, bych nehleděl.

 

Po pěti hodinách pohodové chůze v bílém, nohou ani lyžemi neposkvrněném moři sněhu se rychle zabydlujeme v šestilůžkovém pokoji, sušíme propocené věci u ještě teplých kamen a vaříme. Zjišťujeme totiž, že jsou s námi na chatě ještě tři Němci, kteří si právě vyrazili na delší skialpovou túru. Že to je poprvé po třech dnech hustého sněžení se dozvídáme po jejich návratu.

 

To již máme za sebou i hledání nejvhodnější varianty traverzu Urkundkopfu, na které vyrazil Kuba s Dančou a já. Fotíme si okolí chaty a ledovec. Nakonec s Kubou prošlapáváme téměř ideální stopu, bez zbytečných klesání a stoupání, až k ledovci. Sice přes několik čerstvých malých lavinišť, ale bylo vidět, že co mělo spadnout, již spadlo. Následovala večerní pohoda, příprava na ráno, především čajů do termosek a konečně ulehnutí ke spánku.

 

Ráno vstáváme ještě za tmy, ale vycházíme již za světla, když nás stačili předstihnout skialpinisti. Výhodný to počin pro obě skupiny: oni využili námi prošlapaný traverz, my pak jejich stopy na ledovci. Nu, jak popsat následující hodiny výstupu? Jednoduše: jdete ve stopě táhnoucí se jako několikakilometrový had, vlnící se mezi malými či většími séraky, poté táhnoucí se po ledovci rovném, jen lehce zaobleném s čerstvě posypaným sněhem, nádherně se třpytícím v záři právě vylézajícího slunce zpoza nejbližší terénní vlny, když myšlenky plynou a vy vnímáte jen osobu před vámi, nebo nikoho, protože zrovna nefotíte a všechny předejdete, kocháte se vrcholy známými i neznámými, špičatými i zaoblenými, až se vám začne ukazovat ten váš vysněný cíl a vy se k němu pomalu, ale jistě blížíte.

Prostě prožíváte jedny z mnoha čistých radostí svého života, jak by napsal můj nejoblíbenější spisovatel Jan Šmíd.

 

Tak stanete, s věrným a zkušeným učitelem gymnastiky Vláďou po boku, pod závěrečnou, asi sto metrovou vrcholovou pyramidou s minimálně třímetrovým křížem, když Kuba se věnuje Danče a focení, čímž se lehce oba zdrží. Obojí činnost je samozřejmě prováděna v nejvyšší kvalitě! J Protože bylo po mnoha dnech hezky, je obležená jako hrozen (vrcholová pyramida!), což mě nijak neodradí a s úsměvem sleduji styly výstupů a sestupů různě (ne)zkušených návštěvníků hory jménem Wildspitze (3774 m), jenž je jen o 24 m nižší, než nejvyšší hora Rakouska, Grossglockner.

 

Postupně vystoupáme na vrchol i já s Vláďou a Kuba s Dančou. Ve skupině však máme i borce na konec, Šímu. Ten nám již na ledovci, daleko od vrcholu, oznámil, že půjde již jen kousek a vrátí se, aby nakonec jako zkušený sólolezec vystoupil na vrchol a s rozedřeným kotníkem se vrátil úplně sám, vyčerpaný, ale s nezapomenutelnými zážitky.

 

On ten sestup byl v závěru nepříjemný. Nejdříve uježděná tvrdá stopa, nic moc pro chůzi ve sněžnicích a pak závěrečný, rozbředlý traverz. Naštěstí tentokráte skvěle fungovaly vysílačky, takže jsme o sobě věděli a obětavý Kuba šel Šímovi, když byl již v traverzu, naproti, čímž mu zdvihl nejen sebevědomí, ale byl mu i psychickou podporou. Také se předtím příkladně postaral o bezpečný návrat úžasné dříčky Danči. Současně využil Kuba odpoledního výletu před večeří k prošlapání a najití cesty pro potřeby nočně ranního výletu naplánovaného na druhý den. Následovalo vítání, veselá vyprávění, Radler, kafíčko, puding, večeře, plzeňské, litovelské … a zasloužený spánek.

 

V neděli, v den odjezdu, ve čtyři hodiny vstávám jen já a Kuba, horští nadšenci, v očích druhých trošku šílenci. Po pár prvních krocích ve tmě a mrazu jsem je chápal. Jednoduše se nám nechtělo jen sestoupit k autu, ale ještě si hor užít, čímž jsme si byli s Kubou již mnohokrát blízcí. Vystoupit, nebo alespoň obejít sousední Pitztaler Urkund jsem měl v plánu na první den, jako aklimatizaci. Naštěstí k tomu nedošlo a já mohl ve světle čelovky opět krýt záda cestu ukazujícímu Kubovi. Nakonec “jen” obejití hory s cílem vyfotit si svítání slunce se, dle mého, velmi vyvedlo. Svítání bylo mezi mraky na východě nakonec vidět a asi sto padesáti metrový sjezd po vlastních zadních partiích ze sedla Urkundsattel (3060m) v prašanu bylo další pěknou tečkou za tím naším případem. Nakonec jsme se i sešli s ostatními ještě ve winterraumu, sbalili, poplatili a společně odešli.

 

Danča s Kubou pojali cestu na parkoviště hezky romanticky, my tři vesničani prakticky: mně bylo pro pocit jistého kroku nejlépěji ve skeletech a na sněžnicích, Vláďovi zkušeně jen v kožených botách a Šímovi? Viz foto alias no comment!

 

 

 

Poslední společné foto i fota jiná, převlékání, hygiena, dojídání perníku, buchet a řízků, přesun za Plzeň na Plzeň, moravského brabce a jiné, velmi “zdravé” pochutiny, Praha, loučení, Stěžery, loučení…

 

 

 

 

Co říci závěrem: vnímavý čtenář povšiml si jistě, že jsem se ani jednou nezmínil o tom, jak to vlastně bylo s tím avizovaným špatným počasím. Ono totiž žádné špatné počasí nebylo!!! Jen a jen ideálně nádherně pro každý den a právě prováděnou činnost. On ten Pepa na nás “tam nahoře” prostě nezapomněl…

 

Prezident-FKDP